Je čtvrtek 10. listopadu a mně začínají první Vánoce. Rychle rozesílám pracovní e-maily, ale když uslyším odbíjet poledne, vezmu batoh na záda a opouštím byt. Dárek od redakce – můžu víceméně zmizet. Peníze neberu, klíče od bytu předám kamarádovi Josefovi. Do Prahy přijel na seminář medievistických studií, potkáváme se ve Františkánské zahradě. Od minulé návštěvy je zase o něco zarostlejší. Květiny prý ale zalije rád. Tak za týden, řekneme si. Já mobil v kapse ještě mám. On ale (ještě) ne.
POHLED NA DNO
Zkraje může být tento pokus tak trochu „adventure“, ale to máme všichni rádi a vůbec to všude možně vyhledáváme. Stíhačka terénních buggyn v lesním podrostu odsud nekouká, ale představte si třeba následující. Autor těchto řádků zamíří rovnou na ústředí Nového Prostoru, spiklenecky mrkne na odpočívající prodejce a u výdejního pultu sebevědomě zahlaholí: „Dobrý den, rád bych prodával Váš časopis.“ V místnosti je teplo, sociální pracovníci se usmívají, obě strany se pochopitelně znají a vědí, o co jde.
Ale pravidla platí pro každého: „Jdete pozdě! Registrace nováčků je každý den v jedenáct. Teď máme nával a nestihli bychom vás. Přijďte zítra.“ Tomu se říká existenciální zážitek, to už je opravdová zkouška nervů, která si žádá celého člověka! V sychravém odpoledni může „dovolenkář“ bez koruny navštívit například centrum Naděje umístěné v působivém prostředí unimobuněk pod pražskou magistrálou a dát si zde teplý čaj. Musí přitom ale zůstat venku, protože do vyhřáté místnosti smí jen regulérní klienti Naděje, kteří prošli kontrolou u sociálního pracovníka. Fakultativně se dovolenkář může ploužit ulicemi města a nechat na sebe dopadat pocity odstrčenosti a beznaděje. Tuto krizi moderuje záchranný pás vědomí, že hra má své hranice a někde v dáli čeká červený kohoutek s teplou vodou, který mu (anebo jí) říká pane.
K večeru přechod či přejezd načerno na odlehlé místo (v mém případě Stromovka), ohledání terénu a nalezení vhodného místa k bivakování. Aktivitu „nocování-outdoor“ je možné designovat i jako týmovou aktivitu. V takovém případě dojde k posílení žádoucích vlastností jako odolnost, vytrvalost a vzájemná důvěra. Je-li dovolenkář byť minimálně veřejně expo- nován, může se těšit na zájem médií. Až mu zavolají například z rozhlasu, že to, co dělá, je vlastně „survival“, může pokrčit rameny a říct si, že to ještě nezní tak špatně. Také by to mohl být ten zlý „squatting“.
NABÍDKA SPÁSY
Nový Prostor otevře brány hned druhý den a poskytne zájemci o práci komplexní servis: sepíše s ním kontrakt, vybaví ho průkazkou (odteď jsem Tomáš 2850), přidělí mu prodejní místo, dohodne s ním pevnou pracovní dobu a nakonec daruje tři startovní výtisky zdarma. Postavit se pak na ulici, připnout si visačku a začít prodávat je další test, při kterém dovolenkář musí zmobilizovat své síly a něco uvnitř sebe překonat. Bude používat hlas?
Nestane se mi sice jako před časem jisté prodejkyni, aby mi někdo zapálil časopisy. Zejména mladí kluci jsou ale někdy až obscénní: zdvižené prostředníky, otevřený výsměch nebo na půl huby utroušené poznámky o tom, kdo je „hovno“, na náladě pochopitelně nepřidají. Já byl však na trní spíš z blízké filosofické fakulty a areálu Klementina. Než si dám pohlavek, že jde stále o „performance“, vlastně mě zneklidňuje představa, že půjde kolem nějaký ten známý-neznámý, který obklopuje každou měšťanskou existenci. Dobrovolný bezdomovec se noří do hladiny alfa a obnovuje v sobě původní kosmickou rovnováhu (viz Nový Prostor a zen).
Ani naprostý antitalent se nemusí bát, že neprodá aspoň pár časopisů. Jsou lidé, kteří koupí nebo dají, a dovolenkář si tak brzy může oblíbit dráhu mezi výdejnou na Řeznické (jsme stále v Praze) a svým prodejním místem – pendlováním mezi oběma body se může ostatně dobře zahřát. U pultu v Novém Prostoru kupuje za utržené peníze další časopisy, prodává je na ulici se ziskem, vede si statistiku a chce, aby rostla. Aktivně roztáčí kola byznysu a pociťuje, jaké to je stávat se znovu platným členem společnosti.
Rodící se prosperitu může dovolenkář přisuzovat výhradně sám sobě. V takovém případě z týdenního kurzu odejde, aby následně zvěstoval, že „kdo chce, ten může“ a že „to jde“, protože on „to“ zažil, takže on ví, „o čem“ je řeč. Tomáš 2850 si ale vedle zájmu lidí všiml také svých výhod: zbytků mládí a vitality, nepodlomeného zdraví a především samotného faktu, že on je na ulici jenom z plezíru. Navíc se mohl spolehnout na další prodejce. Jitka 1630 z I. P. Pavlova se ochotně a bez nároku na odměnu uvolila dát lekci svých výjimečných prodejních schopností. Richard 1645 z Florence poskytl tipy k aktivitě „outdoor-nocování“ a Petr 572 z Vltavské nabídl vedle duchovní pomoci také půjčku sto korun k přečkání nejhoršího. Marii 2010 ze Staroměstské ani Tiborovi 1881 od Městské knihovny nevadilo, že jim v okolí přibude konkurence, bude-li to konkurence dočasná. Na všechny tyto a další podobné projevy bude dovolenkář vzpomínat s vděčností.
DOČASNÁ ROMANTIKA
Nováček získá možnost ochutnat plody své práce. Ke spaní venku není odsouzen po dobu celého týdne a vyšetří-li si aspoň dvacetikorunu, může přečkat noc například na lodi Hermes. Tato Prahou provozovaná noclehárna ukotvená pod Štefánikovým mostem hostí až tři sta lidí bez domova, které žádná městská část nechce přijmout na svém území.
Zejména první vstup na loď může dobrovolného bezdomovce šokovat. Po vystání dlouhé fronty je u prosklené kukaně vyřazen a bez zabaveného občanského průkazu odeslán do jídelní místnosti, kde čeká na vyzvání z amplionu. Když tento úvod (bezproblémově) proběhne, občanka je vrácena a lůžkoviny předány, může dovolenkář znovu obnovit svou hrdost. V příštích večerech se bude na vstupu hlásit jen „mazácky“ svým kódem a bude se snažit, aby jména zaznívající z amplionu nenarušovala jeho vnitřní klid.
Filmového fanouška loď potěší kvalitou záběru. Úzké dřevotřískové chodby Herma, společná místnost, úzké schody, kajuty a palandy, to vše vytváří ve spojení s postavami v zimních oděvech atmosféru lyžařského kurzu na horské chatě. V takzvané „jídelně“, jejíž stoly pokryjí levné potraviny donesené z hypermarketů, vládne ještě televize Nova. Jinak ale panuje družná nálada a probíhají nejrůznější interakce. V nerezové sprše, kde si není kam pověsit svršky, si jeden nahý muž stěžuje druhému, že za toto klíči necinkal. Na cigaretě před lodí přesvědčuje (romský) kluk dva (bílé) o kvalitách německého filmu Klepání na nebeskou bránu – a všichni tři se pak shodnou, že Morgan Freeman není jen skvělý herec, ale též kvalitní jazzový muzikant. Muže s mohutným knírem vidím dokonce dvakrát. Nejprve nabízí před lodí zdarma svou bundu – těsně před večerkou si pak na chodbě žertem domlouvá návštěvu v dámské kajutě.
Netřeba však propadat obavám, že se dovolenkář do lodní noclehárny zamiluje. Ačkoli budíček v šest ráno a odchod do mrazivé tmy nejpozději v 6.30 pro něj nemusí být až takový problém, život vedený cele v táborovém duchu není každému po chuti. Všemoc zřízenců, přísná pravidla, Damoklův meč vyloučení z lodi, stísněný prostor, totální absence soukromí, nemožnost si uvařit či vyprat, sprostá slova z amplionu, to vše přivádí dobrovolného bezdomovce k myšlence na domov. Naštěstí týden končí sotva experiment olízne hranici bolavé rutiny. Bublina praská, hula hop, jsem zase tu. A co jsem viděl? Můžu vyprávět. Aha?
Autor děkuje všem, kdo si od něj koupili časopis (a chápe, pokud toho teď litují).
Týden na ulici (10.–16. 11. 2011)
1. den: Richard z Florence se ptá, jestli mám aspoň spacák, a dává tipy na Krčský les a Nádraží Hostivař. Hlavně se skrývej před lidmi, varuje mě. Nakonec volím zapadlý kout Stromovky, nejspíš proto, že je blízko domova.
2. den: Pátek, první den prodeje. Večer nemám ani korunu, ale zato dost časopisů na víkend. S utrženou stravenkou mířím do supermarketu, mám hlad. Když vkládám do košíku dva banány, cítím se zdravě. U rohlíků a tofu mé srdce zaplesá. Když ale přijde na hořkou čokoládu, přepadnou mě výčitky svědomí. Nežiju si nad poměry? Kalouska ve své hlavě protentokrát zabiju a dva čtverečky čokolády odlomím hned před obchodem. Jsou moc dobré...
3. den: Výtečná dýňová polévka od Food Not Bombs na holešovickém nádraží. Předtím se ohřeju na akci v malé sportovní hale na Výstavišti. Na pódiu britská cvičitelka, pod ní odhadem tři stovky převážně instruktorek zumby. Věděli jste, že shaking poprsím má být cvičenkám během 5–10 minutového warm-upu zapovězen a musí si ho až v dalším průběhu lekce zasloužit?
4. den: První noc na lodi Hermes je za mnou. V půl sedmé ráno zamířím mlžnou tmou přes Štefánikův most na své prodejní místo v Kaprově ulici. Na druhém břehu řeky v hausbótu U Bukanýra se ještě tancuje.
5. den: Sice mě to výrazně přiblíží bankrotu, ale sponzoruji svou závislost a kupuji si cigarety. Když je pak ztratím, propadám panice. To se mi nelíbí. Přestávám kouřit.
6. den: Rozvažuji nad ukončením týdne. Původní plán: demonstrativně postavit stan na pražském Klárově – proti sociální reformě, nechci víc bezdomovců! Petr a Honza z Herma mi pak radí: raději se „nech najít“, když to postavíš na Kampě a dáš si panáka, aby z tebe táhlo, budeš to mít od policie autentičtější... Večer potkám na lodi dvacetiletého Vojtěcha. Měl problémy s drogami a na loď dnes přišel se svojí holkou poprvé. Ukazuju mu, kde si vyčistit zuby a půjčuju mu svůj elmex. Říká, že na ulici to nebylo dobrý. Prý hlavně policajti a bohatý lidi...
7. den: Dopoledne doprodám časopisy a jdu domů. Další divadlo není potřeba.
