Předběžně jsme se dohodli na možnosti rozhovoru v květnu a od té doby uběhly čtyři měsíce. Volala jsem ohledně sjednání termínu schůzky s tímto pánem do výdejny, ale zdejší pracovnice mě ujistila, že jde o člověka, na kterého je vždycky spolehnutí. A jestliže má stát podle rozpisu u Brněnky, tak jej tam také najdu. Měla pravdu. Byl na svém místě, usmíval se na návštěvníky samoobsluhy a oni zase na něj. Přitahoval je k sobě jako magnet. Tak jsem nikým nepoznaná stála chvíli opodál a pozorovala okouzleně pana Milana při práci. I lidé, kteří od něj žádný časopis nekoupili, jej alespoň plácli po rameni nebo prohodili pár milých slov. Přátelství a pokojná důvěra mezi známými, kteří se potkávají často. Skoro jako na venkově. Jak odlišná atmosféra ve srovnání s prodejem v rušných ulicích centra! Po chvíli jsem se přišla představit… A zde předkládám rozhovor s vlídným mužem širokého kulturního rozhledu, který se zdráhal říci o sobě cokoli pozitivního a raději chválil jiné.
Pane Milane, jak dlouho zde prodáváte?
Od konce února. Předtím jsem byl na Halasově náměstí i na jiných místech, ale tady jsem nejspokojenější. Bývám tu dopoledne. Odpoledne a o víkendech prodávám zase u Billy na Vinohradech.
Z toho vyplývá, že nejste nováčkem. Od kdy spolupracujete s Novým Prostorem?
Už od roku 2003, kdy jsem se přistěhoval do Brna. Hledal jsem zde práci. Mám totiž značně úzkoprofilový obor a uchytit se v něm není dnes snadné.
To zní zajímavě. Povězte nám tedy něco o sobě a vezměme to od začátku…
Narodil jsem se v Ústí nad Labem. Po mamince jsem Čech a po tatínkovi Moravák. Vyučil jsem se lučebníkem tuků, dnes se tento obor nazývá provozní chemik. Pak jsem šel na vojnu, k chemickému útvaru. Ale byl jsem odjakživa silnější typ a nevynikal jsem v rychlosti oblékání mundůru, tak mě hned ze začátku poslali na kuchařský kurz. A tahle role mi sedla! Celý zbytek vojny jsem tedy vydával jídlo a na celodivizních akcích vařil pro všechny v polní kuchyni. Naučil jsem se knedlíky, polévky a různá česká jídla a jsem za to rád.
Po vojně jsem nastoupil do Setuzy a tam jsem byl řádným zaměstnancem, tuším že 27 let, do roku 2002. Tehdy mi nastalo špatné období života v osobní i pracovní rovině. Rozešel jsem se s družkou a nechal se od ní naivně napálit při přepisování bytu. Přišel jsem o všechno. Pak jsem byl i propuštěn z práce, když je člověku zle, dopouští se chyb. Nerad na tu dobu vzpomínám. Chtěl jsem z Ústí pryč a nejhezčí vztah jsem měl k Brnu. Jezdíval jsem tady od dětství na prázdniny, později na dovolené, dobře se zde orientuji. Takže jsem se přestěhoval sem, a protože mi docházely poslední peníze, ubytoval jsem se v domě Armády spásy na Mlýnské. Okamžitě jsem sháněl zaměstnání, ale v mém oboru místo nebylo a ve stavebnictví, které je mi blízké, nabízeli jen nejisté a sezonní práce. V noclehárně jsem ale našel leták Nového Prostoru o možnosti přivýdělku. Po čtrnácti dnech v Brně jsem tedy začal jako prodejce a až na jednu odmlku jsem jím dodnes.
Je zřejmé, že jste velmi oblíbený. Prozradíte čtenářům svoji prodejní metodu?
Na tomto prodejním místě navazuji na jistou přátelskou tradici. Nový Prostor je zde lidem dobře známý už roky a přede mnou tu prodával starší manželský pár. Byli to hodní lidé, propojení navzájem tak, že když pak jeden zemřel, druhý jej brzy následoval. A já tady přišel hned po nich, spousta místních se mě na manžele ještě dlouho ptala. A já si se všemi rád popovídal a vyslechl je. Je to tu dobré, ani nemusím nabízet hlasitě. To když jsem stával třeba v podchodech, byl jsem nucen se ozvat, aby lidé neprošli bez povšimnutí. A jádro prodeje? Stávat na místě pravidelně. Kde jsem byl déle, získal jsem stálou klientelu. Nepravidelní zákazníci jsou ale také důležití, protože je jich větší podíl.
Nový Prostor není jen čtrnáctideník, nabízí prodejcům různé možnosti. Co Vás na NP doposud zaujalo nejvíce?
Velmi oceňuji projekt, který v Brně probíhal před časem a sponzoroval jej Evropský sociální fond. My, prodejci, jsme si poslechli zajímavé přednášky o technikách prodeje a viděli výukové filmy, jak se prodává jinde a podobně. Seznámili jsme se s počítačem a jeli také společně na stmelovací akci. Dostali jsme tehdy i vesty a tašky s logem a s nápisy, které měly kolemjdoucím objasnit, že prodej NP je práce jako každá jiná. To se mi nejdřív líbilo. Ale po čase mi došlo, že jinde v Evropě prodejci žádné uniformy nemají, že se tím stírá naše jedinečnost. Nevím, je to asi téma na delší debatu a zvažování argumentů pro a proti.
Jste přemýšlivý člověk. Jaké jsou vaše záliby?
Chodívám na akce Výboru národní kultury, které pořádá doc. Vladimír Šaur CSc. Probíhají hlavně na podzim a v zimě a jsou věnovány různým výročím, třeba narození Boženy Němcové. V tomto občanském sdružení se dozvím také hodně o naší minulosti, například o věrozvěstech. Brzy bude téma svatá Ludmila. Také využívám akce Muzejní noc. Už jsem prošel všechna muzea a většinu budov Moravské galerie. Nejvíce se mi líbilo Romské muzeum, přesněji různá jeho doplňková pásma pro veřejnost – byl jsem tam už třikrát. V rámci Kostelních nocí zase začínám obcházet kostely. Rád chodím i na koncerty a hudební nešpory, pořádané třeba v Červeném kostele. Srdcem ale náležím k Církvi československé husitské a pravidelně chodím do kostela na Botanické. A dnes už to jaksi vyšlo z módy, ale nestydím se říct, že chodím 26. 4. na kladení věnců k uctění památky padlým vojákům při osvobozování Brna.
Smím se vás závěrem zeptat, co si myslíte o dnešní společnosti?
Mrzí mě, že se čím dál více zhoršují mezilidské vztahy. Na ulici mám jedinečnou možnost to vidět. Podívejte – támhlety budovy jsou církevní škola. Ale když slýchám slovník děvčat, která odtud vycházejí, musím se červenat. Takto vulgárně se dřív nemluvilo ani mezi chlapy v práci. Skoro každý člověk taky pěkně nahlas probírá politiku. Já se ale na to téma nehádám. Jsem spíše levicově orientovaný, ale nikomu to nevnucuji. Ctím toleranci.
