Zkraje připomeňme, že na počátku bouří v britských městech bylo zabití devětadvacetiletého muže, Marka Duggana, londýnskými policisty. Po něm následovala pokojná demonstrace, která žádala vysvětlení, ale úřady na ni nereagovaly. Až pak přišlo rabování, krádeže a masivní zatýkání. Tím to ale neskončilo.
K nepokojům dochází ve čtvrtích s nejvyšší nezaměstnaností, a jejich protagonisty jsou mladí lidé bez práce a životní perspektivy, jejichž počet narůstá celosvětově. Ti, kteří jsou dnes odsunuti do ústraní, aby neobtěžovali slušnou společnost a nekazili obraz šťastných zítřků. Je jen příznačné, že když takoví lidé vyjdou do ulic, vyvolá to pobouření. Politici hájící zájmy velkého byznysu prohlásí, že nejde o nic víc než o kriminální svoloč, která musí být umlčena, a zahájí proti ní nekompromisní tažení. Slušná společnost si na chvíli oddychne. Ale právě že jen na chvíli.
Z pohledu „zbytečných“ mladých lidí jde totiž o přípravu na skutečný život. Na život ve společnosti tenčících se zdrojů, o které se ti bohatší nehodlají dělit, a politici jim v tom přitakávají: „Politici říkají, že krademe a rabujeme, ale opravdoví zločinci jsou oni,“ řekl jeden z nich britským novinářům.
„Zbyteční“ nevěří v současnou společnost ani politiku a chtějí si užít tady a teď. Zároveň nemohou dosáhnout na symboly statusu a úspěchu, kterými jsou obklopeni a které by chtěli mít, jak upozornil sociolog Jan Keller. Řada z nich sice může ještě bydlet u rodičů, ale s přibývajícími léty ztratí i toto zázemí. Stát se o ně nepostará, budou se tedy muset o sebe postarat sami.
Rabující Britové se v tom neliší od lidí v mnoha jiných zemích. Vědí, že je něco špatně. Ale zároveň nenašli nikoho, kdo by hájil jejich zájmy tváří v tvář prohlubující se krizi a neoliberálnímu plundrování. A když vidí chování současných politiků, rozhodli se do plundrování v malém zapojit taky.
