Bulvární list uveřejnil na první straně jména tří odborářských bossů i s jejich telefonními čísly. Rozhořčení občané jim mají zavolat a zřejmě pěkně od plic vynadat, když se nedostanou včas do práce. V serióznějším tisku se lze dočíst, že „právo na stávku státních zaměstnanců je sice divné, ale budiž,“ nicméně blokování silnic už narušuje zásadu, že „monopol na legální násilí má stát.“ V dalších komentářích převažuje mínění, že každý má sice právo vyjádřit svůj názor, ale co je moc, je příliš. Padají slova jako vydírání, rukojmí a podobně.
Vzpomínka na nedávné protesty lékařů, které novináři, s čestnými výjimkami, dlouho pokrývali podobně, svádí k spekulaci, že se jedná o výrazný rys českého žurnalismu. Známé teorie říkají, že klasická média obvykle patří ve společnosti k významným nositelům statu quo. Hodně zjednodušeně řečeno: bílý muž se stabilním příjmem nepotřebuje narušovat řád věcí, neboť je mu v něm vlastně dobře.
I komentátorské stránky vlivných českých tiskovin jsou dlouhodobě obsazovány především muži od třiceti let výše. V jejich případě ale může jen nechtěně doznívat to, co jim soudružky a soudruzi tak dlouho ve školách vtloukali do hlavy: svět je černobílý a nejdůležitější je mít „klid na práci“, ať už je jakákoli.
