Jelikož Berthold nemá jakožto bývalý služební pes uniformy právě v lásce, raději jsem zavelel „u nohy“ a co nejrychleji se přesouval oblastí plnou mužů v černých zásahových uniformách. Soukromý odhad, že budou dostatečně zabaveni lovem na dealery a celostátně hledané osoby, však bohužel nevyšel.
PRVNÍ KONTAKT
Psal se rok 2004 a obce zrovna začaly díky novému zákonu o týrání zvířat omezovat volný pohyb psů na svém území. Jeden z drsňáků mě proto zastavil otázkou, jak to, že nemám dle nové vyhlášky psa na vodítku. Dobromyslná odpověď, že vodítko zůstalo zapomenuto v autě, neb jsem ho na vzorného pejska nemusel použít už několik let, ho zjevně neuspokojila. Stejně jako návrh, že ho tedy povedu za obojek, zdáli se mu, že pohyb psa těsně u boku jen díky výcviku není dostatečně důvěryhodný.
Následovala perlustrace, vyhrožování pokutou a co hůř, nakonec policista vyslovil názor, že bez vodítka nesmíme pokračovat v chůzi. Namítl jsem, že teď už opravdu hodně spěchám na danou schůzku a jelikož se právě přesvědčil, že nejsem hledanou osobou ani nepáchám nic nezákonného, nemá důvod bránit mi v pohybu.
S těmi slovy – a následován psem – jsem znovu vykročil, avšak policista mi opět zastoupil cestu. Po chvilce zmateného kličkování, ke kterému se přidalo i několik jeho kolegů, jsem znovu vyzvídal důvod bránění v pohybu. Tentokrát jsem se opřel o podlou sofistiku, která se nakonec obrátila proti mně. Jak vidí, začal jsem vysvětlovat, pes mě následuje zcela dobrovolně, nemusím ani velet. Žijeme ve vzájemné symbióze, nejsem nikde veden jako jeho majitel – jakým právem mě tedy chce pokutovat či zadržovat?
Nakonec se dostavil i velitel zásahu a jakýsi legislativy znalý poradce, jenž vymyslel zřejmě neprůstřelný a neméně sofistický protiargument. Pes se zde pohybuje bez vodítka, a jelikož představuje obecné ohrožení, musí policie zajistit jeho odchyt. Neboť mě pes zjevně následuje a poslouchá, vyzval mě dle zákona o Policii ČR k součinnosti a pomoci se zajištěním psa až do příjezdu odchytu.
KRAJNÍ ŘEŠENÍ
V ten okamžik už ani nebyla jiná možnost. Během diskuse mě totiž obklopil kordon policistů, který mi znemožnil jakýkoli pohyb. Nezbývalo, než se uchýlit k pasivní rezistenci. Usedl jsem na trávu, Bert se mi svalil k nohám, a naše podivná skupinka přilákala početné publikum bezdomovců a dalších bodrých občanů, kteří drbali Berta za ušima a snažili se přesvědčit policisty, ať jen toho hodného pejska nechají na pokoji.
Ti však zůstali neoblomní. Počáteční přesvědčení, že se unaví a takovou absurditu nedotáhnou do konce, bralo za své. Kruh okolo mě neřídnul a za slabou hodinku začalo jít do tuhého. Objevila se odchytovka s dlouhou tyčí zakončenou smyčkou, kterou se pokoušeli navléknout na krk psovi, stále ještě pokojně ležícímu u mých nohou.
Zbývalo krajní řešení. Využil jsem momentu překvapení a co nejrychleji vyrazil skulinou mezi policisty, Bert oddaně za mnou. Tímto bych chtěl zúčastněným orgánům dodatečně poděkovat, že po nás nezačali střílet. S dnešními zkušenostmi už bych na to asi nespoléhal. Tryskem jsme proběhli parkem i Jeruzalémskou ulicí a u synagogy bylo zřejmé, že jsme pronásledovatele setřásli.
Tehdy jsem se však dopustil osudové chyby. Místo abych na chvíli někam zalezl, vydal jsem se Jindřišskou ulicí zkontrolovat, zda na mě přeci jen ještě nečeká onen cizinec, kterého jsem měl vyzvednout u koně. Ušli jsme sotva pár metrů, když se s houkáním a ze dvou stran současně přiřítila policejní auta a smykem u nás zastavila. Zásah byl opravdu ostrý, skončil jsem u zdi s rozkopnutýma nohama a želízky na rukou. Zoufale jsem se snažil zachovat klid a chlácholit Berta, aby situaci nevyhodnotil tak, že mi musí přijít na pomoc. Bylo mi jasné, že by ho neurvalá zásahovka bez váhání zastřelila. Mezi zkoprnělými přihlížejícími se vynořil jakýsi můj známý, který začal policistům vysvětlovat, že si mě jistě s někým spletli a onen nebezpečný zločinec, jehož tu mají za úkol zatknout, zatím uniká. Byl hrubě odbyt a málem skončil také v poutech.
Následoval převoz do Krakovské, několikahodinový pobyt na strážnici, sepsání protokolu a další převoz do Opletalovy, kde mi byla uložena pokuta za „odmítnutí součinnosti“. Pak jsem byl propuštěn s poznámkou, že si mám jet vyzvednout psa do městského útulku v Troji, kde mi ještě naúčtují odchyt. V ten okamžik se přeci jen v tupé policejní mašinérii zjevila jiskřička rozumu a lidskosti. Na ulici už čekal policista z Troje, aby mě s omluvou za příliš horlivé kolegy odvedl k za rohem ukrytému vozu, ve kterém už čekal Berthold.
DOZVUKY A OHLASY
V oblíbené kavárně se s historkou svěřuji barmanovi Cyrilovi. Jak známo, barman má vždy pochopení a posttraumatický syndrom neradno podceňovat. Cyril údivem pozvedá obočí a vytahuje čerstvou pražskou přílohu MF Dnes. „Ani jsem nevěděl, že čtu právě o tobě!“ Na titulní straně se vyjímá obsáhlý článek o policejní akci na Hlavním nádraží, kde je nám s Bertholdem věnován samostatný odstavec i s mezititulkem! „V rámci bezpečnostní akce policisté odchytili nebezpečného psa, který volně pobíhal po parku a ohrožoval chodce. Nezodpovědného majitele, který se ke psovi nehlásil, zajistili.“
