Konzervativní úsloví praví, že diktatura je lepší než její převrat. Nic totiž není klidnému chodu obchodů protivnější než chaos, jenž následuje po rozpadu mocenské hierarchie. Povstat z něj může cokoli a rodí se ty nejdivočejší sny: například ten o cestě do Evropy a životě a práci v ní.
Sever Afriky byl velmi „stabilní“ oblastí. Ben Alí vládl v Tunisku dvacet čtyři let, Mubarak v Egyptě třicet a dosud bojující Muammar Kaddáfí je s jednačtyřiceti roky nejdéle sloužícím diktátorem na světě.
To, že něco trvá, ale neznamená, že to vydrží věčně. Od přelomu roku se do věcí dostal nepořádek. Revolty, které otřásly autokraciemi od Rabatu po Bahrajn, volají po nastavení nových pravidel.
KLÍČ K BRÁNĚ DO EVROPY
Zmíněný libyjský rekordman nikdy nepatřil k západním favoritům. V osmdesátých letech měl mít prsty v teroristických útocích v Africe i Evropě, což mu v roce 1993 vyneslo vzdušné a vojenské embargo vyhlášené OSN.
I pod vahou těchto sankcí se situace v Libyi začala proměňovat. Někteří migranti a uprchlíci ze sousedních arabských zemí a subsaharské Afriky tak například přestali brát relativně bohatý stát za cíl svého směřování a začali o něm uvažovat spíše jako o přestupní stanici. Od přelomu milénia se Libye vypracovala v hlavní africkou bránu na cestě do Evropy. Podle úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) odtud dosáhlo v roce 2008 břehů Itálie třicet pět tisíc lidí. Statistika těch, kdo na chatrných bárkách utonuli v moři, anebo již předtím zahynuli na cestě pouští, není k dispozici.
JE TO DOBRÝ CHLAP
Dveře ke kýženému sblížení se otevřely v roce 2003, když se Kaddáfí oficiálně vzdal zájmu o atomovou zbraň i státem sponzorovaného terorismu. Sankce byly staženy a role průkopníka vztahů mezi Evropou a Libyí se mohl zhostit italský premiér Silvio Berlusconi.
Oba muže zjevně spojovalo více než jen maskulinní image a peníze, jimiž Kaddáfí dotoval party service italského premiéra. Berlusconi se ještě v roce, kdy padlo embargo, vydal do Libye a na zahájení stavby plynovodu Greenstream, spojujícího západolibyjskou Mellitu se sicilskou Gelou, deklaroval „věčné přátelství“ s „vůdcem svobody“. Itálie též odebírá čtvrtinu libyjské ropy a Kaddáfí naopak vkládá utržené petrodolary do italských bank a fotbalových klubů. Italské zbrojovky dodaly libyjskému režimu v roce 2008 vojenský materiál za 205 milionů eur.
Korunou vzájemných vztahů se však stala až v srpnu téhož roku uzavřená Smlouva o přátelství a spolupráci. Itálie se v ní zavázala zaplatit pět miliard dolarů v následujících pětadvaceti letech za to, že Libye zabrání migrantům pokračovat v cestě do Evropy a přijme zpět ty, kteří budou zachyceni společnými patrolami v libyjských pobřežních vodách. Jelikož Itálie ve skutečnosti často a promptně deportuje do Libye i ty uprchlíky, kteří již vstoupili na její území (a Libye je dále deportuje do země původu), je toto aranžmá ve zjevném rozporu s Ženevskými konvencemi. Ty totiž každému člověku zaručují právo na žádost o azyl a její úřední přezkoumání.
EXKLUZIVNÍ EVROPA
Celou věc by bylo možné vysvětlit jako nouzové opatření země, jež se ocitá z hlediska migrace ve frontové linii. Anebo nad ní mávnout rukou a říct si, „no jo, Italové“. To by však k podobným zásnubám nesměla směřovat také Evropská unie jako celek.
V polovině letošního února, pouhý den před vypuknutím nepokojů v Tripolisu, dorazil do Bruselu Kaddáfího ministr vnitra Abdul Fatah Júnis. Měl doladit projekt, podle kterého by Libyi náleželo za intenzivnější kontrolu hranic padesát milionů eur.
Tou dobou už ležela na stole rezoluce Evropského parlamentu z předchozího června, v níž se říká, že Kaddáfí dokáže proměnit již tak těžký život uprchlíků v peklo na zemi. Nejméně devět tisíc z nich, ze zemí jako Súdán, Somálsko nebo Irák, je údajně vystaveno v libyjských internačních táborech riziku „zneužívání, mučení i zabití“. Rezoluce také hovoří o případech, kdy Kaddáfí nechává vysadit uprchlíky v poušti na jihu země.
Evropská komise se však mohla ve svém zvažování opřít ještě o další zdroj informací. Spolu s kolegyní pro vnitřní záležitosti Cecilií Malmström navštívil v říjnu 2010 Tripolis český eurokomisař pro rozšíření a politiku sousedství Štefan Füle. To, co v Libyi spatřili, si nemohli vynachválit. Na státu, jenž krátce předtím vyhodil ze svého území UNHCR, je ohromil především systém registrace uprchlíků a fakt, že odpovědní úředníci jsou proškoleni v lidských právech.
Není těžké odhadnout, které svědectví by získalo navrch. Ostatně, padesát milionů eur jsou drobné na cestě k „rámcové dohodě“, o níž EU jednala s Kaddáfím od roku 2008. Kontrola migrace měla tvořit její podstatnou část, ovšem zkrátka neměly přijít ani energetická nebo obchodní politika. To všechno je nyní u ledu.
JE TO PSYCHOPAT
„My nebo chaos“ je oblíbenou figurou politických rétorů. V Česku dokázala vyhrát pravici volby, v ústech libyjského diktátora měla odstrašit evropské země od podpory libyjských povstalců. „Tisíce lidí z Libye zaplaví Evropu a nebude tu nikdo, kdo by je zadržel. Před branami Evropy budete mít Usámu bin Ládina, ve Středomoří vypukne islámský džihád,“ vykresloval Kaddáfí obrazy zkázy.
Jeho varování účinně rezonovalo zejména na evropské pravici. Čím více se však Kaddáfího jednotky blížily k východolibyjskému Benghází a hrozily utopit povstání v krvi, tím palčivěji vyvstávaly před Evropou otázky: Lze něco takového tolerovat? Lze s někým takovým ještě obchodovat? Máme se dívat jinam, anebo zasáhnout?
Německý spolkový prezident Christian Wulff označil Kaddáfího začátkem března za „psychopata“ a „státního teroristu“. Nejzřetelnějšího poznání, že plukovníkova dějinná role se chýlí ke konci, a tak ho lze strčit do zad, však dosáhl Nicolas Sarkozy. Přesto, nebo snad právě proto, že jeho vláda udržovala s Libyí do té doby vřelé vztahy, se francouzský premiér proměnil v nesmlouvavého berserka. Narychlo prosadil uznání povstalecké (a poněkud neprůhledné) Přechodné národní rady (TNC) a zároveň prohlásil, že v případě potřeby bude Francie v Libyi „postupovat sama“. Toho nakonec nebylo zapotřebí. Po změně postoje USA a s podporou Arabské ligy posvětila mezinárodní intervenci Rada bezpečnosti OSN a vojenského velení se ujalo NATO.
ZAMLČENÉ OBĚTI
Nyní panuje na severu Afriky nejistota a odhady, do jaké míry se naplní Kaddáfího fatalistické vize, nesou stopy citového zabarvení svých zastánců. S ohledem na migraci se však dá říct, že představa záplavy běženců se zatím nepotvrdila. Drtivou většinu uprchlíků z libyjské války, jejichž počet dosáhl na konci března podle Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) čtyř set tisíc lidí, absorbovaly sousední Tunisko a Egypt. Ostatně se z velké části jedná o jejich vlastní občany, kteří za běžných okolností zastávali v Libyi pozici proletariátu a vykonávali rukodělné profese.
Zároveň zůstali v nehybnosti černoši ze subsaharské Afriky, které v Libyi odlišuje od Tunisanů ještě větší míra vyloučení. Oproti nim nemají žádný legální status, a jsou tak vystaveni všeobecné libovůli. V případě současné války sehráli černí Afričané úlohu obětního beránka, když se na ně Kaddáfí aspoň zčásti úspěšně pokusil odvést výbuchy lidové frustrace. Právě oni jsou tak možná zamlčenou obětí konfliktu, který se pro světovou veřejnost hraje jen na dvě strany.
Evropa se v každém případě musela dosud potýkat jen se zlomkem migrantů. I ten v ní však vyvolal panickou reakci. Než Silvio Berlusconi vpustil do táborů na pevnině dvacet tisíc mladých Tunisanů, musely poměry na italském ostrově Lampedusa vygradovat do rozměrů blízkých humanitární katastrofě. Když jim poté škodolibě udělil povolení k pobytu, a tím otevřel cestu za příbuznými ve Francii, nechal prefekt z jihofrancouzské Nizzy zablokovat hranice pro všechny příchozí vlaky. Francie tím jednoznačně porušila Schengenskou smlouvu. Volný pohyb osob je hodnota důležitá, avšak zdá se, že neplatí absolutně.
SLUNCE NAD POUŠTÍ
Jisté je, že Evropa se nemůže před Afrikou uzavřít v tom smyslu, že by řekla, „ať si tam dělají, co chtějí.“ Není v jejím zájmu mít při svých hranicích pás zhroucených států typu Somálska. V jejím zájmu je naopak přístup k ropě a slunci nad africkými pouštěmi, které se má na stovky let dopředu stát nositelem úspěchů evropského hospodářství. Pro představu: konsorcium evropských firem Desertec, jež se zabývá solární a větrnou energií, hodlá v příštích padesáti letech investovat v Africe čtyři sta miliard eur.
Evropská unie nyní otevírá v Benghází svou kancelář a Přechodná národní rada složená nejen z „lidskoprávníků“, ale i kmenových vůdců a bývalých státních funkcionářů se dala slyšet, že v případě svého vítězství převezme Kaddáfího závazky v oblasti kontroly migrace. Také v Egyptě to vypadá slibně. Nad věcmi bdí ve Spojených státech vycvičená armáda a hlavní kandidát na prezidenta Abr Músa prohlásil, že by se mu do budoucna líbilo něco ve stylu egyptského parlamentu z roku 1886 – tehdy směla v zákonodárném sboru zasedat pouze elita. Případ tuniských migrantů přesto ukazuje, že situace je nadále komplikovaná. Lidem, kteří právě svrhli nenáviděný režim a řekli si vehementně o svobodu, nebude snadné vysvětlit, proč mají setrvat za ostnatým drátem. Zejména pokud za ním takřka nemají co jíst.
V polovině března přišla EU s návrhem Partnerství pro demokracii a společný blahobyt, který by měl nově definovat vztahy se státy na severu Afriky. Stejně jako na začátku Barcelonského procesu před patnácti lety se i zde znovu hovoří o potřebě prohloubit vzájemnou hospodářskou spolupráci. Tentokrát prý už nemá jít o eufemismus pro vyzbrojování diktátorských režimů. Evropská unie se touží polepšit: chce přednostně odebírat produkty ze zemí severní Afriky a finanční dotace rozdělovat „ještě více než dosud“ podle kritérií jako demokracie nebo lidská práva. Jelikož dokument výhledově počítá také se zřízením zóny volného obchodu, lze očekávat, že podpora bude podmíněna též ochotou k dalším reformám: například otevřeností k evropskému zboží. Kam takové opatření může vést, se již nyní ukazuje v Tunisku, kde zemědělcům nezbývá než kapitulovat před vysoce dotovanými evropskými zemědělskými produkty. Mohou se alespoň zkusit utěšovat, že horší než pod dosavadní diktaturou už to snad nebude.
