Čím to, že jste na náměstí hned dva?
Luboš: Lidé se tomu často diví, není to běžné. Ale oficiálně je to možné. Každý prodáváme pod vlastním číslem a detaily jsou na naší domluvě. Moravské náměstí je rozlehlá oblast s parkem, takže se tu dobře uživíme oba.
Marta: A jsme pár. Žijeme spolu od té doby, co jsme se seznámili na jednom country bále, letos už je to šest let.
Jaká jsou vaše původní povolání?
Marta: Vždycky jsem chtěla pracovat u koní. Ale nepovedly se mi zkoušky a o nic jiného jsem už nestála. Bylo mi pak jedno, kam půjdu, takže jsem dala na přání rodičů a vyučila se tkadlenou. V oboru jsem pracovala rok, pak přišly děti… Později jsem vařila, na hospodě nebo v hotelu. A po seznámení s Lubošem jsem si částečně splnila svůj dětský sen, ale o tomto dobrodružství lépe povypráví on.
Luboš: Jsem vyučený důlní zámečník. Řidičák raději nemám, protože dobře vím, že jsem nezodpovědný a nechci připravit horké chvilky silniční policii. Celoživotně dělám nejraději to, co mě baví. Nevadí mi práce od rána do večera, ale musí být pestrá a kreat ivní, žádný stereotyp. Od mala jsem měl hodně známých u cirkusu a jejich styl života se mi líbil. Často jsem navštěvoval představení a po návratu domů četl knihy o chování a potřebách zvířat. Teoretickou znalost jsem tedy měl a v dospělosti jsem do toho prostě šel. U cirkusu je třeba znát desatero řemesel – opravy rekvizit a klecí, prodej lístků, péče o různá zvířata. Pestrost zažila hned zkraje i Marta. Když jsme spolu začali chodit, nastoupila u nás jako kuchařka, ale už druhý den ošetřovala i opice a koně! Hodně zvířat bylo zlých, protože se u nich př íliš stř ídal personál. My jsme ale s nimi uměli vyjít po dobrém, c ít ila z nás, že je máme rádi. Tak jsme dostali svěřence natrvalo a ti už na nás agresivní nebyli – tygry, krokodýly, hady, opice, koně a lamy.
Vážně jste se starali i o krokodýly?!
Luboš: Krokodýl není zlý, když se naučí základní pravidla. Není to zrovna inteligentní zvíře a prý nemá ani příliš vyvinutý sluch. Ale říkám vám, lidi rozezná skvěle! A některé prostě nesnese a sotva zaslechne jejich hlas, uteče do bazénu. Ovšem proti nám nic neměli a nechali se i drbat na břiše. Víte, zvířata mají svoji jasnou řeč. Včas signalizují, když se jim něco nelíbí, stačí znát jejich způsob dorozumívání. Pokud to nepovažují za nutné, neútočí. To lidé jsou horší, ubližují úmyslně a nebývají upřímní.
Kde je cirkus v zimě, když se nehraje?
Luboš: Na statku, který mu patří. Je to jediné klidnější období, kdy si lze mezi staráním se o zvířata vzít volno.
Jak dlouho jste jezdili s cirkusem?
Luboš: Tři sezóny. S kdečím jsme si dokázali poradit, takže nás časem mohlo těšit, že v nás měl ředitel velkou důvěru. To ale také obnášelo hodně zodpovědnosti a v podstatě žádná volna. Bylo třeba být stále po ruce, často se řešily náhlé situace i uprostřed noci. Doprovázeli jsme také zvířata při cestách na f ilmová natáčení. Stále bylo třeba něco kontrolovat a hlídat, zastat práci navíc, když odřekli brigádníci, snášet každé počasí. Byli jsme po třech letech psychicky vyčerpaní a plat neodpovídal vydané námaze, tak jsme skončili. Jezdili jsme pak na různé brigády, třeba na chmel a sběr ovoce. A teď prodáváme NP.
Jaké jsou vaše zkušenosti s prodejem časopisu?
Luboš: Zkušeností máme dost, především proto, že jsme začínali v Praze. Prodávali jsme tam jen krátce, protože tehdy v zimě hrozně mrzlo. Neměli jsme místo v podchodu, stáli jsme přímo na ulici.
Marta: Tehdy mi omrzly prsty a nachladila jsem se, takže jsem prodala jen málo kusů. Vzdala jsem práci po čtrnácti dnech, Luboš do měsíce skončil taky. Situaci nám taky velmi komplikovalo přespávání v azylovém domě. Museli jsme dodržovat časy, kdy se vydává strava nebo vyřizuje nocleh. Na obojí se stály fronty přes hodinu, takže v časech, kdy by se nám na stanovišti dobře prodávalo, jsme tam mnohdy nebyli, i když jsme se ve zdolávání front v azyláku střídali. Mnohé systémy prodeje v Praze se nám ale líbily, třeba motivační odměny pro šikovné prodejce, a tak jsme je následně konzultovali i s pracovníky tady v Brně.
Jaký vidíte hlavní rozdíl mezi prodejem v Praze a v Brně?
Luboš: Problémy prodejců, kteří si musejí zajistit noclehárnu, jsou v obou městech stejné – vystání front jim kazí kšef ty. Teď ale začíná být teplo, tak jsme si pořídili stan a je po starostech! V Brně se ale také potýkáme s výskytem žebráků. V Praze je žebrání zakázáno, zde se toleruje. Když někdo žebrá blízko nás, lidé si nás pak zaměňují, proto žebráky odháníme, ať jdou jinam. Také se nám nelíbí chování některých prodejců, kteří se pohybují na hranici kodexu. Buď mají shrbený postoj a nataženou ruku, nebo zveličují své postižení a citově vydírají kolemjdoucí. To pak vrhá špatné světlo na nás všechny! Kupující si na to následně u nás stěžují a my pak jen stále dokola vysvětlujeme pravý smysl a cíl Nového Prostoru, a to, že holt někteří prodejci dočasně sklouzávají k nevhodným formám. Chce to počkat: Kupující postupně pochopí, že nežebráme, ale aktivně si takto obstaráváme obživu. A prodejci si vyberou, zda se chtějí ponižovat a žebrat, nebo řádně prodávat! Líbí se mi, že obě pracovnice ve zdejší výdejně podněcují prodejce k debatám a snaží se každý problém řešit. Tímto jim děkujeme.
A jaké jsou vaše plány do budoucna?
Luboš: Chtěli bychom garsonku. A pracovat zase u zvířat, i když už v klidnějším zaměstnání. Než seženeme místo, pomáhá nám prodej NP. Jsme tu i o víkendech, nevadí nám, že prodejem strávíme hodně času. Hlavní je neztratit naději a úsměv.
