Až do poměrně nedavné doby se ekonomicky aktivní lidé ve vyspělých zemích Evropy mohli obávat hlavně nezaměstnanosti. Ti, kdo praci měli, dosá hli nejen na vysokou spotřebu, ale byli i spolehlivě pojištěni pro připad nemoci,
na stáří a vůči některým dalším socialním rizikům.
POTKÁVAT SE MEZI DVEŘMI
Během posledních dvaceti let začal trh práce v Evropě vytvářet po vzoru americké ekonomiky
celou škálu pracovních poměrů, které mají stejně daleko ke standardní práci jako k nezaměstnanosti. Různé formy tzv. prekérní (nejisté) práce se už dávno rozšířily z okruhu osob, kterým víceméně vyhovovaly (studenti, matky s malými dětmi), a dnes už postihují v různých zemích Evropy čtvrtinu až polovinu práceschopného obyvatelstva.
Firmy považuji pracovní silu nikoliv za zdroj svého bohatství, nýbrž za náklad, který je třeba v maximální míře redukovat. Ideální firma je firma bez zaměstnanců, která na všechny úkony najímá pokud možno jednorázově formálně zcela nezávislé pracovníky.
Tento manévr firmám obvykle přináší vzestup ceny akcií a narůst zisku pro majitele. Pro bývalé zaměstnance, nyní formálně nezávislé subdodavatele, ale stejný manévr často znamená pád mezi tzv. pracující chudé. Nejsou nezaměstnaní, jakousi práci dočasně mají, jejich příjmy z ní však mohou byt dokonce nižší, než kolik dříve
činila podpora v nezaměstnanosti.
Současné české vládě tento typ vývoje či spíše degenerace trhu práce učaroval. Je to patrné na jejich reformách. Proklamovaným cílem je zvýšit výkonnost a konkurenceschopnost české ekonomiky. Pokud by tento cíl vláda skutečně
sledovala, musela by vytvářet podmínky pro rozvoj vysoce kvalifikované pracovní síly, která bude motivovaná k odvedení maximalního výkonu v rámci své firmy, vůči niž je vysoce loajálnií O nic z toho se vlada nesnaží. Naopak, dělá vše
pro to, aby náš trh práce byl zaplněn pouze sezonními pracovníky, kterým bude jejich firma naprosto lhostejna, neboť nebudou vědět dne ani hodiny, kdy se ocitnou na dlažbě.
