Začalo to loňským prohlášením autorů reformy, že vyvedení peněz občanů k soukromým fondům vyšší důchody nezajistí, spíše naopak. A i jen udržení současného statutu quo bude díky této změně patrně dost stát. Náklady na reformu, které se budou pohybovat každoročně mezi padesáti až osmdesáti miliardami korun, se mají zaplatit právě skokovým zvýšením daně. V plánu je, že zcela bezprecedentně podraží potraviny, energie, léky, bydlení, knihy. Vše se děje ve velkém spěchu a bez jakékoliv veřejné diskuse.
Co nálož podobného rozsahu, může udělat se stagnující ekonomikou či jaké konkrétní dopady bude mít reforma na chudší spoluobčany, se nahlas vůbec neřeší. Stejně tak nejsou slyšet zcela legitimní otázky, zda je nutné zachraňovat budoucí české důchodce právě tímto způsobem. Ať již hovoříme o vyvedení části sociálního pojištění do náruče soukromých firem, či o touze hradit tento akt zavedením jednotné dvacetiprocentní sazby DPH. Navíc to vypadá, že zdražení přijde dříve, než vůbec reforma odstartuje. Již jen jako perlička pak působí, že ani jedna z vládních stran neměla podobné navýšení ve svém volebním programu.
Vládu k tomu všemu v současnosti stíhá jeden korupční skandál za druhým a veřejnost jednostrannému utahování opasků není nijak nakloněna. Člověk nemusí být ani ekonom, ani politik, aby si spočítal, že k dokonalosti má tato reforma opravdu daleko.
Co však udivuje nejvíc, je letargie samotných občanů. Vypadá to, že i přes značné a brzké důsledky, jež tento vládní počin má mít, se většina uchyluje k pasivitě černého humoru.
Je příjemné odlehčit situaci konstatováním, že žádný stát ve středoevropském prostoru zatím nemohl garantovat nikomu úspory déle než na dvacet let a někdy ani to ne. Není ale na čase spíše donutit politiky, aby dokázali vysvětlit a také opravdu obhájit, co vlastně dělají? A v případě, že se jim to nepodaří, se klidit do zapomnění?
