Peru, třetí největší stát Jižní Ameriky, každoročně přiláká tisíce cestovatelů z celého světa. Není divu. Pláže, vysoké hory, památky předkolumbovských civilizací i rozsáhlá část deštného pralesa jsou lákadla k pohledání.
Když se řekne Peru, obvykle se nám vybaví Inkové a místa s nimi spojená, jako je Machu Picchu či Cusco. Představíme si fotky krásně ušmudlaných dětí z And, s tvářemi ošlehanými větrem a zdrsnělými těžkými podmínkami. My se ovšem vypravíme opačným směrem – na sever, za amazonskými indiány.
MOBIL NA NÁČELNÍKA
Stačí jen hodina letu z Limy a rázem jsme ve světě, kde čas plyne o poznání pomaleji než jinde. Jsme ve městě Pucallpa v regionu Ucayali. Žije tu celá řada indiánských kmenů, z nichž nejpočetnější je Šipibo.
Ve městě samotném žije tradičním způsobem života jen velmi malé procento indiánů. Většina se už přizpůsobila městskému životu a nebýt jejich charakteristických rysů, ani bychom v nich nepoznali indiány. Za tradicí se musíme vypravit o kousek dál. Není to ale tak složité, jak by se dalo čekat. Vesnice jsou roztroušené povětšinou okolo jezera Yarinacocha, mrtvého ramene řeky Ucayali, a tak stačí sednout na loďku a za pár hodin už jsme v jedné z nich. Do některých vesnic můžeme dojet dokonce i autem, jiné jsou naopak téměř odříznuté od světa. Například do Santa Teresity se můžete dostat pouze, pokud seženete mobilní číslo jejího náčelníka a domluvíte se s ním, ať pro vás pošle loď, která vás převeze přes jezero. Je ovšem otázkou, jestli se do vesnice dostanete, i když pro vás loď přijede. Bárky jsou to sice moc romantické, často nicméně mívají v boku díru, kterou musíte zaplácnout bahnem, jediným dostupným a zároveň ne zrovna nejlepším těsněním. Pak nezbývá než čekat, zda se loď potopí uprostřed jezera, plného malých piraní, anebo začít vylévat vodu rukama, čepicí, nebo jinou součástí výbavy. Indiáni se přitom v takové situaci jen smějí, nechápou, čeho se „gringos“ (obecné pojmenování bělocha) obávají a proč se namáhají.
RŮŽOVÝ DELFÍN – SVŮDCE
Láká vás návštěva San Francisca? Pak stačí vyrazit na výlet asi čtyřicet kilometrů (tři hodiny lodí) od Pucallpy. Golden Gate byste tu ale hledali marně, místo toho na vás čeká typická ospalá atmosféra šipibské vesnice. Prašná cesta, po které občas přeběhne pes a malé hloučky dětí, které vás zpovzdálí sledují. Žádné se však neodváží přiblížit příliš blízko, natožpak vás oslovit. Jen co však zajdete mezi domy, obklopí vás ženy, rozloží své látky a nabízejí k prodeji své výrobky.
Náhrdelníky, náušnice či náramky jsou vyrobeny převážně z různých semen, plodů, zvířecích zubů a jiných přírodních materiálů. Ručně malované a vyšívané látky hýří barvami. I když je vyšívání složitých vzorů velmi náročné, musí si každá žena svou sukni vyšít sama. Snadno tedy poznáte, které z žen ještě nedosáhly dostatečné zručnosti – nosí zatím jen obyčejné sukně z „konfekce“.
Stejně jako ostatní vesnice okolo Pucallpy i San Francisco je vlastně taková „rodinná“ vesnice – všichni obyvatelé jsou spolu nějak příbuzensky spjati. Žijí v dřevěných domcích postavených na pilotech, se střechami z palmového listí. Od nepaměti je tradičním způsobem obživy rybolov; už dávno před úsvitem vás budí rachot motorů, když rybáři vyráží za úlovkem. V jezeře a v řece Ucayali žijí dokonce dva druhy delfínů, jejichž hřbety se každou chvíli zatřpytí nad hladinou a hned zmizí neznámo kam. Podle legendy jednou růžový amazonský delfín proměněný v krásného rybáře svedl mladou dívku Rositu, která při porodu jejich dítěte zemřela. Od té doby se říká, že pokud otěhotní mladá dívka, která ještě nemá muže, je to proto, že za ní v noci přichází mystický růžový delfín, aby ji svedl a získal tak její srdce a duši.
Ženy vyrábějí nejrůznější rukodělné výrobky, šperky, látky, keramické i dřevěné nádoby a prodávají je turistům, kteří vesnice navštěvují čím dál častěji. Výdělkem z této činnosti se dá nasytit, nicméně stačí pouze na pokrytí základních potřeb. Například desetičlenná rodina na předměstí Pucallpy potřebuje k životu 40 solů (cca 280 korun) na den. Aby takovou částku vydělali, musejí se pořádně ohánět. Nelze se tedy divit, když rodiče nemívají dost peněz na to, aby své děti poslali do školy. Často tak chodí jen na základní školu, která je téměř v každé vesnici, a o dalším vzdělání si mohou nechat jenom zdát. Z bludného kruhu najde cestu ven jen málokdo, ostatním nezbývá nic jiného, než pokračovat v práci rodičů nebo si vydělávat občasnými pracemi ve městě.
INDIÁNI SI VÁS NAJDOU
Většina vesnic sice nemá elektřinu, ale skoro každá stařenka, která vám prodá nějaký náramek či náhrdelník, má u sebe mobil. Některá vám také dá rukou psanou vizitku, a vy zjistíte, že je i hrdou majitelkou e-mailové schránky Hotmail a ráda by si s vámi dopisovala. Tady nastupuje paradox, tolik zjevný v rozvojových zemích. Lidé nemají elektřinu, často ani dostatek pitné vody a potravy, mají ale mobilní telefon a jiné výdobytky moderního světa, což je našincům často nepochopitelné. Rozvoj k původním obyvatelům často přichází překotně, jakoby bez rozmyslu. Ze zkušeností se navíc zdá, že indiáni snad ani žádné moderní komunikační prostředky nepotřebují. Jeden by skoro začal věřit na magii. Za několik dní, strávených v peruánské Amazonii, se nám stalo tolik neuvěřitelných náhod, až jsme začali věřit, že indiánům prostě neuniknete, najdou si vás intuicí přesně v momentě, kdy to potřebují. Jak jinak vysvětlit následující situaci: jedete taxíkem, volá indiánka Elsa, nerozumíte ani slovo, protože síť v Peru není ideální, a tak si řeknete, že zavoláte později. Ve městě pak vystoupíte z taxíku a kdo tam nestojí: Elsa, která žije na druhém konci města. Je jasné, že takové náhody se stávají i v Evropě, nicméně jejich koncentrace je mezi indiány obrovská.
Indiáni však údajně umějí využít své schopnosti i negativně. Proto je dobré jednat s nimi vždy na rovinu a bez postranních úmyslů. To by si měli zapamatovat zejména muži. Nikde na světě by si muži neměli hrát s city žen, ale v Peru to prý platí dvojnásobně. Říká se, že pokud muž vodí nějakou indiánku za nos, může se mu to hodně vymstít. Indiáni totiž mají svou vlastní magii a hlavně umějí používat veškeré byliny ve svém okolí. Znají jejich pozitivní i negativní účinky a umějí je správně využít. Tak se prý může stát, že muž ztratí svůj zdroj energie a o ženách si pak po určitou dobu může nechat jenom zdát.
Ať už podobným příběhům věříme nebo ne, indiánské znalosti rostlin jsou zdrojem vědění pro biology z různých koutů světa a výtažky z těchto rostlin se používají v řadě léčiv. Indiáni využívají téměř všechny rostliny ze svého okolí – například i obyčejný afrikán je léčivou bylinou, léčí jím nadýmání. Listy bazalky zase léčí žaludeční bolesti a i jedovatý durman najde při léčbě uplatnění, musí vám ho ale naordinovat zkušený šaman!
POSVÁTNÁ ANAKONDA, S. R. O.
Základem léčitelského umění šamanů je ayahuasca. Liána, která je spjatá se životem kmene Šipibo již odedávna. Ayahuasca není jen léčivá rostlina, je to také prostředek, kterým indiáni komunikují s univerzem a vstupují do jiných dimenzí. Rituál pití ayahuascy má přísná pravidla. Halucinogenní nápoj připravuje šaman, který také celý obřad vede a pomáhá účastníkům projít úskalími vizí, jež nápoj z ayahuascy vyvolává. Nápoj na člověka působí ve třech rovinách: v rovině fyzické, psychologické a spirituální. Během rituálu je prý šaman schopen vnímat proudění energie v jednotlivých účastnících a rozpoznat tak slabá místa, na které je nutné se při léčbě zaměřit. Ayahuasca i ostatní léčivé byliny nejlépe fungují, je-li organismus člověka pročištěn očistnou kúrou. Šaman proto lidem před léčbou většinou naordinuje dietu bez soli, cukru, tuku, často i sexu. Někteří mohou zůstat ve skupině, jiní musí dům opustit a přestěhovat se na několik týdnů do malého přístřešku v džungli, kde jsou o samotě. Jejich smysly se zbystří, tělo očistí a mysl se oprostí od zbytečností. Nastává čas pro rituál a další léčbu.
Vize hadů, které se prý člověku zobrazují po požití nápoje, jsou také inspirací pro světoznámé kosmologické symboly Šipibů. Vzory představují kůži anakondy, zvané Ronin, velké Matky, která stvořila celý vesmír. Při rituálu se všechny vjemy propojují, oči začínají vnímat zvuky a písně šamana se mění v tvary a obrazy. Kůže anakondy pulzuje všemi barvami, zvuky a vibracemi. Proto pro Šipiby nejsou symboly jen pouhými čarami na látce, keramice nebo fasádě, ale všechny se v jejich mysli prolínají s tóny, které ženy dokážou vyzpívat. Pro nás těžce pochopitelné spojení tónů a obrazů je pro Šipiby přirozené, jako by jejich svět byl rozšířen o nějakou vyšší úroveň, kam se dostávají po dálnici zvané ayahuasca.
Místní lidé v sílu přírodní léčby věří, nicméně do jaké míry je skutečně účinná, by byla otázka pro odborníky. V každém případě je ayahuasca a s ní spojené rituály silně propojena se životem indiánů a je základem řady jejich tradic. Proto je škoda, že se rituály poslední dobou staly lákadlem turistů, kteří do Peru často jezdí právě za tímto zážitkem. I v České republice už najdeme organizované zájezdy za šamanem do Pucallpy. V San Franciscu je šamanem každý druhý člověk a například vysloužilý americký voják Sam, který v Pucallpě žije už delší dobu, má v plánu vybudovat malou agenturu. Ta by vozila ayahuascychtivé turisty do džungle a dopravovala k šamanovi potraviny, jež se tam v současnosti nedají sehnat. Tím by jeho spirituální a léčitelskou činnost proměnila v byznys. Stále více indiánů se na turisty spoléhá, hledají projekty neziskových organizací, které by přinesly rozvoj a peníze bez velkého úsilí. Tradice, po staletí předávané z generace na generaci, se pomalu vytrácejí. Přesto mají indiánské osady a vesnice v Amazonii budoucnost, jednotlivé kmeny se začínají organizovat, bojují za svá práva a za zachování svého způsobu života, spjatého s duší džungle.
Autorka navštívila Peru v rámci projektu MDGs – Média pro Rozvojové cíle tisíciletí, financovaného Evropskou komisí a MZV ČR.
