Co vás do Česka přivedlo poprvé a jaké to je, být zde znovu?
Vždy jsem tady velmi šťastný, město je krásné a mám tu skvělé přátele. Tím, co mě sem ale opravdu přivedlo, byl zájem o avantgardní hnutí. Absurdní a surrealistické divadlo tady má tradici. Zaujalo mě, co se dělo na konci komunistické éry, kdy zde byl skutečný umělecký odpor. Blázniví umělci, kteří nemohli používat slova, sahali po klaunství a maskách, aby se pokusili něco předat tímto způsobem. Byli o dost politicky angažovanější než jim podobní lidé ve Francii...
Stále zde cítíte podobného ducha jako tehdy?
Upřímně, avantgardních projektů, které by na sebe braly riziko, o které mi jde, zde moc nevidím. Lidé, se kterými jsem před patnácti lety začínal pracovat, jsou dnes dospělí umělci a mají problém vůbec najít práci, která by je naplňovala. Pro mě, jako pro staršího umělce, odtud vyvstává otázka, jaká je zde moje role. Nejsem tady jen pro sebe nebo pro publikum, ale i abych podpořil celé prostředí.
Situace nejen českého cirkusu asi vyplývá z podmínek, v nichž se vyvíjí. Mohl byste je srovnat s těmi ve Francii?
Je to samozřejmě zcela jiné. Kultura ve Francii je velmi institucionalizovaná a je v ní spousta peněz i struktur - jen pro samotný cirkus asi dvacet. Fungují tam renomované velké školy. Myslím, že zlom oproti ostatním zemím včetně ČR nastal, když někdo přišel a řekl, že nový cirkus je umění. Pro vysoké umění bylo dlouho důležité zajistit, aby to nízké nebylo uznané a nedostávalo peníze. To je jako s vládami...nová hnutí jsou mnohem více v kontaktu s děním, jsou mnohem nebezpečnější a proměnlivá, ale také schopná vydat skutečnou sociální zprávu. V tomto vztahu mezi vysokým a nízkým se stále pohybujeme, ale existuje prostor si s tou definicí pohrávat. Když to shrnu, ve Francii je mnohem větší síť, více podpory a je jednodušší přežít. Tady (myslí ČR) by tohle (ukazuje na stan Cahin Caha) nebylo možné, i jako sóloumělec zde musí člověk pracovat třeba ještě jako řidič kamiónu. Zároveň je třeba říct, že ve Francii se cirkus stal záležitostí buržoazní kultury. To mimo jiné vysvětluje, proč je mezi cirkusáky stále málo Arabů a černochů. Pro často chudší vrstvy obyvatelstva se cirkusové školy jeví jako luxus.
TÁBORY A SNY
Pojďme k vašemu umění. V rozhovorech pro česká média jste řekl, že ho řadíte do poeticko-politického proudu nového cirkusu, souhlasí to?
Cirkus jako sociální komentář, to by asi bylo přesnější. Jak člověk stárne, potřebuje si def inovat, co dělá a proč – rozhodnout se, co je pro něj důležité. A tento závazek k společenskému komentáři je podle mé definice tím, co z mé práce dělá současný cirkus. Beru to jako svoji práci, že si v tomhle bláznivém životě, který vedu trochu vně společnosti, také najdu čas si sednout, přemýšlet o tom, co jsem na cestách vlastně viděl, a pokusím se k tomu vyslovit.
Považujete tedy své umění za angažované?
Rád bych. Rád bych, aby mi ostatní řekli, jestli to tak vnímají. V každém případě, máme uvnitř skupiny velké spory, co je příliš politické, kam až zajít, co je blbost. Jsou mezi námi rozdíly, ale každý pro to žije a minimálně v tomhle směru je skupina po všech stránkách angažovaná. Přivezli jsme intenzivní show, fyzicky i emocionálně velmi náročnou, která nutí umělce vstupovat do oblastí, jež zatím tolik neznají. Musí být angažovaní, není to show, kdy přijdete do stanu v osm, dáte si poslední cigaretu, vezmete kostým a hrajete.
Z představení REV, které jste zde uvedli, výrazně vyvstává téma holocaustu. Odráží se v něm osud vaší rodiny, ukrajinských migrantů do USA?
Koncentrační tábory byly v mé rodině vždy přítomné. Celá má rodina byla postřílena na Ukrajině ještě předtím, než přišli na tu „skvělou“ ideu plynových komor. Také má francouzská matka, žena, která mi pomáhala, když jsem přišel do Francie, se o téma táborů zajímala a dokonce o něm napsala knihu – její otec byl odbojář a zahynul v Neuengammu. Stárne, a tak mě napadlo udělat toto představení tak trochu pro ni. Není to ale show o Auschwitzu. Je to abstraktnější, o táboře, o jakémkoli táboře. Vidíte, co se teď děje v Palestině. Z hlediska, ze kterého o tom mluvíme, je to to samé. Když vezmete lidem autonomii, když s nimi zacházíte jako s pouhými objekty, jak mohou udržet svou důstojnost jako lidské bytosti? Tábor se ukázal být dobrou metaforou pro otázku, co se děje, když musíme čelit velkému utrpení - to může být třeba i ztráta rodiny nebo střechy nad hlavou. Jak v takových situacích zůstáváme lidmi, uchováváme si radost a lásku a kde je přitom náš sen?
Navštívil jste někdy Palestinu?
Měli jsme velký projekt, chtěl jsem udělat cirkus jen s Židy a Araby, ale to byla moje utopie, která nefungovala. První část se odehrála ve Francii a měli jsme jet do Izraele a Palestiny. Tehdy ale začal Izrael bombardovat pásmo Gazy a všechno se uzavřelo. Jedna herečka se nemohla dostat z pásma a hudebník, jenž byl v Ramalláhu, se sice ven dostal, ale o tři dny později a kompletně vystresovaný kvůli tomu, co je s rodinou. Bylo nemožné se setkat, nezvládli jsme to. Beru to jako dluh.
BUDDHISTICKÁ REVOLUCE
Vaše show je tedy spojená především s problémy Palestiny?
Mělo to být víc explicitní, ale upustil jsem od toho a řekl jsem: pracujeme na „snech“, tohle je téma. Vidím, že právě teď je ve společnosti otázka bezpečnosti důležitá. Politici hlásají více kamer, více bezpečnosti a lidé si neuvědomují, že aby získali bezpečnost, musí se vzdát své svobody. Snažil jsem se přemýšlet o tom, že jsme stále více uzavření a jak být v těchto podmínkách svobodní. Není to jen o našich prarodičích, kteří zemřeli v Auschwitzu.
Je nějaká možnost tyto uzavírací trendy zvrátit?
Revoluce je téma, které se mi v představení nepodařilo úplně rozvinout. Její skutečný význam není jen v transformaci, ale i v kruhu. Moc se překulí a vše začíná znovu, což je zároveň její problém, protože za svrženým diktátorem obvykle nastoupí další. Proto si myslím, že je potřeba jít spíš dovnitř a používám buddhistickou ideu vnitřní revoluce, což je jediná revoluce, v níž mohu zvítězit a přeměnit tak svět. Uniknout vnitřnímu policajtovi, který mě kontroluje, ale také vycházet z lokálně a souvisle budovaných vztahů s lidmi. Tady v Česku se snažíme spolupracovat s Letní Letnou, to je moje malá revoluce. Spolupracovat zde s umělci a pomalu se dostávat k novým způsobům práce, takže za pět nebo deset let zde bude více lidí se silnou vizí o místě umění ve společnosti.
Jaký je váš recept na svobodný život?
To je jednoduché, vedu velmi nestabilní život, stále cestuji a unikám z kultury do kultury. Můj život je založený na nejistotě. Emocionálně a sociálně je to složité, ale po téhle stránce jsem šťastný.
Ve vaší show zaznívá i výrazný text o naději. Není ale příliš optimistický. Naděje se v něm objevuje jako prvek, který buď tlačí lidi k vyčkávání, anebo je naopak vede do války a násilí...
Já vím, myslím, že někteří lidé to slyší a řeknou si, že je to strašně depresivní. Měli jsme debaty, jestli ten text do cirkusového představení vůbec patří, ale já si myslím, že ano, cirkus má předávat poselství. To poselství ale není nihilistické, dá se číst i pozitivně. Naděje nestačí, je třeba přijmout zodpovědnost a něco dělat.
LOUTKY V MARSEILLES
Zmínil jste, že dnes je potřeba vycházet spíše z lokálních vztahů a menších sítí. Dříve jste však pracoval na „větší“, mezinárodní úrovni. Co se změnilo?
Především mám syna. Ta práce byla skvělá, hodně prestiže a hodně peněz, ale také zničující pro sociální život. V Marseilles jsem byl týden do měsíce, sotva jsem si vypral a vyřídil složenky a už jsem jel zase pryč. Skupina umělců byla velmi náročná, byli jako drazí koně. Ty také nemůžete nechat jen tak stát na louce. Musí pracovat a také dostávat dobré krmení. Abych je udržel, bylo potřeba za nimi jezdit do Paříže, shánět jim další práci…Ta otázka je ale komplexnější. Projevila se krize a dnes je například mnohem složitější jet na tour. Nemůžeme držet tolik lidí na smlouvu, cestování se prodražuje a až dojde ropa, my nebudeme létat. Je možné, že na svou poslední show před smrtí pojedu do Prahy tři měsíce na kole, pak zde tři měsíce budeme hrát a pojedeme domů. To jsou věci, které podobu té práce změní. Nevím, jaký bude výsledek. Asi menší show, jednodušší show…
Možná je tu možnost návratu ke kořenům. Maringotky…
A koně (s nadšením)! Ve Francii jsou skupiny, které se posouvají po deseti kilometrech. Řeknou si, že objedou zemi a že jim to zabere třeba dva a půl roku. A každý týden hrají v jiné vesnici. Deset kilometrů, deset kilometrů, deset kilometrů… To je skvělé.
Kde stojí Cahin Caha dnes? Žijete spolu na cestách?
Ach ne, utopie je pryč. S Pocheros, mojí první společností ve Francii, jsme byli opravdový kolektiv. Měli jsme maringotky a cestovali jako rodina. Skutečně to ovlivňovalo práci, protože jsme byli skvělí přátelé. Jak ale lidé stárnou a zakládají vlastní rodiny, kolektiv se přirozeně rozpadl. S Cahin Caha je to velký projekt, který stojí dost peněz a také vyžaduje určitou úroveň profesionality, kterou by jen s umělci z Marseilles bylo složité dosáhnout. Zároveň jsme velká show, takže musíme cestovat, nešlo by hrát na jednom místě. Vidíme se jen na vystoupeních nebo na tour, ale na druhou stranu musím říct, že k sobě máme blízko, rádi spolu trávíme čas. Tohle se podařilo udržet, že to lidé nepovažují jen za práci, ale za součást svého života.
Zmínil jste, že máte syna. Cestuje rodina někdy s vámi?
Pro umělce je to velmi složité, udržet rodinu pohromadě. Osobní život trpí. Já jsem to nezvládl, chtěl bych s rodinou trávit více času, ale zůstala v Marseilles. Je to pro mě velká otázka, ale zároveň je potřeba být k sobě upřímný. Někteří moji přátelé si řekli, že rodina je na prvním místě, přestali dělat velké show a cestovat a místo toho dělají malá lokální představení. Možná později se změním, budu dělat malé loutkové divadlo v Marseilles.
Zatím ale máte stále ambice.
No, ano. Specifický příklad: náš technický ředitel si sem přivezl ženu a dítě, Annie, naše zpěvačka, zde má dvanáctiletého syna. Mému synovi je pět a má prázdniny, také měl do Prahy přijet, ale věděl jsem, že kdyby tady byl, neměl bych tolik volnosti k práci se skupinou. Takže jsem se rozhodl pro práci místo pro rodinu. Klukovi to vynahradím v říjnu, kdy ho beru na festival. Slovo ambice jsem míval rád, ale už tolik nemám... Být ambiciozní... Nyní si myslím, že jde o to mít kořeny.
______________
Daniel Gulko (nar. 1962) divadelník, režisér a cirkusový umělec. Pochází z Kalifornie, kde se narodil do rodiny ukrajinských imigrantů, středostavovské inteligence, jako umělecká „odchylka“. V 80. letech studoval v Montrealu tanec, cirkus a experimentální divadlo, poté přesídlil do Francie, kde od roku 1993 spolupracoval se skupinou Pocheros a později založil vlastní soubor Cahin Caha. Dlouhodobě pěstuje kontakty s Českou repubikou, významné pro něj byla například spolupráce s Ctiborem Turbou. Žije v Marseilles a má pětiletého syna.
