Ostrov je i pro nás suchozemce silné přirovnání, vyjadřující bezpečí a zároveň nezávislost a příležitost k jinakosti. Svou jasnou ohraničeností se vymezuje vůči pevnině a umožňuje, aby na něm věci fungovaly jinak, neohrožovány tlaky většinového přístupu. Je symbolem naděje a útočištěm nejen pro trosečníky, ale i ty, co hledají ústraní, svobodu nebo nové příležitosti. Koupě vlastního ostrova je vytouženou metou, definitivním důkazem úspěchu a bohatství.
Pravda, občas se také na ostrovy posílali ti nepohodlní. Ďábelské ostrovy jistě nebyly příjemným místem, Napoleon rozhodně nepůsobí dojmem spokojeného ostrovana a ani na Gauguinově Tahiti bychom asi nenašli dokonalý tropický ráj. I „trochu“ větší ostrov – Austrálie – byla původně trestaneckou kolonií, ale právě ona je nejlepším příkladem, že i pro vyhnance se často stal ostrov novou šancí a mnohdy se zde, byť nedobrovolně, podařilo vybudovat snesitelnější společnost než na pevnině.
INSPIRACE PRO HIPPIES
Z výše zmíněných důvodů ostrovy odjakživa lákaly utopisty. Začal to už Platón, když ve svých spisech zdůrazňoval, že ideální obec musí mít správnou velikost a musí být dostatečně uzavřená. Tyto podmínky lze na ostrově naplnit snáze než jinde. Nad ostrovními společenstvími byli ochotni přimhouřit oči i někteří zapřisáhlí antiutopisté, jako Aldous Huxley. Ten ve svém známém Konci civilizace velmi realisticky shrnul možná rizika vývoje moderní společnosti, poučen nacismem i stalinismem. Kniha Ostrov se měla stát pozitivním protikladem. Podle vlastních Huxleyho slov mu zabrala dvacet let přemýšlení a pět let psaní. Dokončil ji v roce 1962, těsně před svou smrtí.
Přípravné studium mnoha oborů se zúročilo, kniha získala značný vliv. V šedesátých letech inspirovala hippies a některé komunity, které na jejím základě vznikly, fungují dodnes. Huxleyho realistický přístup podtrhuje i to, že kniha nekončí happyendem. Ostrovní idylu místo toho zlikviduje vnější intervence mocností, toužících po ropném bohatství ukrytém v pobřežních vodách.
SKVĚLÉ ODLOUČENÍ
O ostrovy se ovšem bojuje dosti často – nejen kvůli jejich strategické poloze nebo ložiskům surovin. Častou příčinou jsou jejich obyvatelé – piráti, uprchlí otroci, vzbouřenci a dobrodruzi všeho druhu. Ostrovní národy všeobecně jsou háklivé na svou nezávislost a neváhají využít výhodných podmínek k její obraně. Funguje zde cosi jako specifická ostrovní mentalita. Britové jsou dodnes hrdí na svou splendid isolation a zdůrazňují odstup od kontinentální Evropy. Japonci se dobrovolně izolovali celá staletí. Sveřepost obyvatel Korsiky, odkud pocházel Napoleon, nebo Siciliánů je příslovečná. A nemusí jít jen o národy. Středomořské ostrovy jako Malta či Rhodos byly ideální základnou rytířských řádů, jejichž moc zde přetrvala déle než kdekoli jinde.
Často se díky ostrovní izolaci uchovaly specifické kulturní hodnoty. Například irští mniši za karolinské renesance v osmém a devátém století vyučovali celou Evropu poznatkům, které byly v předchozích neklidných dobách zapomenuty. Podobný efekt funguje i u ostrovní přírody, takže leckde nalezneme mnoho jinde vyhubených nebo přímo endemických, tedy jinde se nevyskytujících druhů. Nejslavnější jsou v tomto směru Galapágy nebo Nový Zéland.
SUDY S PRACHEM
Některé ostrovy mohou být pořádnými rozbuškami. Příkladem je válka o Falklandské ostrovy, kterou v roce 1982 svedla Velká Británie s Argentinou. O ostrovy se obě země přou už dvě stě let. Argentině, která je nazývá Malvínami, patřily od roku 1820, ale v roce 1833 je obsadila Británie. Předtím patřily Španělsku, krátce zde byla i francouzská kolonie. Falkandy jsou odlehlé souostroví na jižní polokouli, pět set kilometrů od argentinského pobřeží. Nemají nijak strategickou polohu a kvůli blízkosti Antarktidy jsou zde dlouhé a tuhé zimy. Neoplývají ani surovinami. Nedávno byly sice objeveny zásoby ropy, mluvilo se až o 60 miliardách barelů, ale pokusné vrty zatím skončily neúspěchem, ropa je nekvalitní a ložiska ve velké hloubce nejsou dost vydatná.
Když se po dvaceti letech neúspěšného vyjednáváni rozhodla Argentina ostrovy obsadit, odpověděla vláda Margaret Thatcherové velmi rázně a ostrovy znovudobyla, za cenu ztráty 256 mužů a 750 mrtvých Argentinců. Ostrovy, které dodnes dokážou vyvolat kyselý obličej u nejednoho diplomata, tedy zůstaly britské koruně. Tři tisíce místních obyvatel (nepočítaje v to ovce, na jejichž chovu stojí místní ekonomika a které jsou pro ostrov natolik podstatné, že je najdeme i na vlajce) jsou stále poddanými Jejího veličenstva.
Dlouhý a komplikovaný je i spor Ruska a Japonska o Sachalin a Kurilské ostrovy. Žil zde původní národ Ainu, který byl ovšem během sporů obou velmocí téměř vyhuben. Nyní se nacházejí ve vlastnictví Ruska, ovšem čtyři nejjižnější ostrovy si Japonsko stále nárokuje. Kvůli sporu o ostrovy spolu obě země nikdy neuzavřely mírovou dohodu a jsou tak od konce druhé světové války de iure stále ve válečném stavu. Dohoda je v nedohlednu, už proto, že v Ochotském moři se nacházejí obrovská naleziště ropy, plynu a jsou zde i bohatá loviště ryb.
Japonsko, které je po Indonésii druhým nejlidnatějším ostrovním státem, vede i spor s Čínou, o ostrůvek Fukoto Kuokanaba. Ten se vynořil nedaleko Iwojimy po prudké bouři v roce 1986 a od té doby je předmětem mezinárodních sporů, má-li být vůbec uznán za ostrov a komu má případně náležet. Jde o zcela pustou skálu, okolo které lze ovšem vytyčit oblast výhradního lovu a těžby surovin, takže i zde je řešení v nedohlednu.
I Čínu lze ovšem s trochou nadsázky považovat za ostrovní stát. Když totiž vůdce kuomintangu Čankajšek definitivně prohrál svůj boj o vládu v Číně s komunisty vedenými Mao Ce-Tungem, přesunul se na dříve portugalský ostrov Formosa, nyní Tchajwan. Ten pak hrál pro západní velmoci roli té pravé Číny, za kterou zasedal i v OSN a dalších mezinárodních organizacích. Až teprve americký prezident Nixon uznal pevninskou Čínu, která se posléze stala významným americkým partnerem i věřitelem. Ovšem napětí mezi Tchajwanem a pevninskou Čínou trvá.
TADY VĚCI FUNGUJÍ JINAK
Ostrovní společnosti jsou mnohdy zajímavou sociální laboratoří. Často bývá zmiňován případ ostrova Hispaniola, jehož jednu část zaujímá relativně prosperující Dominikánská republika, zatímco druhou Haiti, jež se stalo synonymem pekla na zemi.
Těžké životní podmínky na ostrovech a bezprostřednější blízkost moře a s ním i ohrožení vedou i k větší ekologické citlivosti. Například Maledivy si díky své poloze sotva dva metry nad mořskou hladinou dobře uvědomují rizika globálního oteplování, a snaží se proto aktivně vystupovat na mezinárodní scéně. Zároveň pro případ nouze už pro jistotu nakupují pozemky pro své obyvatele v méně ohrožených částech světa.
Ta nejzajímavější společenství se vyvinula na ostrovech, které měly to štěstí, že své kdysi významné strategické postavení, které na ně přivedlo pestré obyvatelstvo, postupně ztratily, neobjevily se na nich žádné významné zásoby surovin a zároveň díky svým přírodním podmínkám poskytují příjemný život. Takovým místem jsou například Kapverdské ostrovy u západního pobřeží Afriky. Kdysi významná portugalská koloniální základna se stala zcela bezvýznamnou otevřením Suezského průplavu. Do té doby se zde stačila vyvinout pozoruhodná společnost složená z příslušníků mnoha ras a náboženství. Jejich křížením se vyvinula pozoruhodná kultura, která začíná být oceňována v globálním měřítku, například místní zpěvačka Cesarea Evora se stala hvězdou world music. Pozoruhodná je míra tolerance a prolnutí, ke které na místech, jako jsou Kapverdy, dochází. Nikdy zde například navzdory portugalské nadvládě nefungovala inkvizice. Každý nový biskup dorazivší z metropole rychle pochopil, že na ostrovech věci fungují jinak a přizpůsobil se místní toleranci.
K zahození není ani velká odlehlost, která brání mocenským zásahům zvenčí. Pozoruhodný je případ ostrova Tristan da Cunha, nejodlehlejšího místa na světě. Je vzdálené 2173 km od ostrova Svatá Helena, který proslul jako místo vyhnanství Napoleona, a v současnosti na něm žije 271 lidí. Na ostrově panovala zhruba stovku let anarchie. Když Tristan navštívil roku 1937 norský badatel Peter Munch, shrnul situaci slovy: „V tristanské komunitě byly pevně zakořeněny principy svobody a anarchie jako sociálního pořádku, založeného na dobrovolném konsenzu svobodných mužů a žen. V takové komunitě je autorita, ovládání nebo jakýkoli druh formální nebo neformální vlády považován nejenom za zbytečný a nevhodný, ale je pociťován jako hrozba a nebezpečí pro práva jednotlivce.“
Neexistovala žádná vláda ani vůdce, policie či peníze. Ostrované odmítli každého guvernéra, kterého se jim Britové pokusili vnutit. Vládní úředník, který ostrov navštívil, v roce 1903 prohlásil s úžasem, že „je mimořádný stav věcí, aby v tomto civilizovaném století neexistovala žádná forma autority a Tristanané jsou podivně nepřátelští k jakémukoli jednotlivci, který by měl mít více vlivu než ostatní“. Ovšem i tak odlehlé místo negativně zasáhla velmocenská politika. Roku 1961 vybuchla blízko ostrova v rámci operace Argus atomová bomba. Obyvatelé ostrova o tom nebyli informováni a také jejich zdravotní stav byl monitorován až později. V témže roce byli evakuováni, ale už roku 1963 se vracejí první rodiny. V současnosti zde funguje samospráva obyvatel ostrova, nejbližší britský guvernér sídlí na Svaté Heleně.
