„Já, patro čtyři,“ prohlásí mladý Vietnamec a nasadí tak velký úsměv, že se do něj vejde hravě veškeré osazenstvo zadního salónku Restaurace Na Domovině. „Já, patro pět,“ odpoví mu vesele energická blondýnka a ukazuje přitom na sebe a na manžela. „Já, patro dvě,“ pokračuje v improvizovaném seznamovacím rituálu muž v triku a zazubí se. Další patra následují v rychlém sledu. V protáhlé místnosti je ve vzduchu cítit tolik dobré vůle, až by se dala krájet.
Restaurace má název podle ulice, kde sídlí, a tohle je setkání nájemníků z popisného čísla jedna. Ještě před měsícem by pro většinu z nich byla podobná schůzka nepředstavitelná. Média na začátku dubna přinesla zprávu, že obyvatelé pražské Libuše už nemohou vydržet problémy s místními Vietnamci a chystají domobranu. Jako příklad nesnesitelného soužití byl uváděn právě jejich panelový dům.
POTÍŽE TU JSOU
„Všechno začalo loni v létě,“ vysvětluje Kamil Bolek, kter ý je jedním z majitelů bytu v čísle jedna. Podle něj se najednou po domě začalo pohybovat velké množství podivných lidí. Bylo na nich poznat, že jsou zfetovaní. Často si vytáhli injekční stříkačku přímo na schodišti. Část z nich byli Vietnamci. V domě i kolem něj se očividně rozjel prodej drog. A nájemníci se začali bát. „Snažili jsme se třeba důsledně zamykat,“ doplňuje ho sousedka Marie Havránková a pokračuje: „jenomže se běžně stávalo, že si právě Vietnamci otvírali noži či šroubováky“. Policie byla podle nich v domě skoro obden, ale k ničemu to nevedlo. Kromě policie nevěděli, kam se mají obrátit.
„Došlo i na slovní napadání, to nebyli Vietnamci, ale těch zase bylo po bytech velké množství, dělali hluk nebo se schovávali ve sklepě,“ říká Havránková. Na chodbách i kolem domu se začaly hromadit odpadky a několik lidí se rozhodlo odstěhovat. „Těžko se to popisuje, kdo to nezažil, neumí si to moc představit,“ vypráví. Stres, kterému byli nájemníci každodenně vystaveni, vedl k ustavení Skupiny dobrovolníků pro integraci a pořádek v bytovém domě.
Oranžově natřený dům v ulici Na Domovině 1 je bývalá ubytovna Vodních staveb. Byty jsou tu proto malé a je jich i na panelák hodně: přes stovku. Majitelé tu většinou sami nebydlí, pronajímají je dál. Často cizincům. Podle Bolka, který je mluvčím skupiny, je těžké majitele nebo jejich podnájemníky zastihnout, a proto není úplně snadné se na běžných věcech kolem provozu domu nějak domluvit. Natož, když se situace takto vyhrotí.
Malá skupinka začala tedy od podlahy. V domě se rozjely hlídky, založil se web, aby spolu mohli obyvatelé komunikovat, koupily se nové zámky, zabezpečily dříve volné prostory kolem vstupů do sklepů. Zorganizoval se společný úklid na chodbách a v okolí domu. Náhodou se podařilo kontaktovat zastupitele městské části Praha Libuš a k většímu zásahu se po několika měsících rozhoupala i policie, která v domě identifikovala dva byty, ve kterých nejen Vietnamci vařili drogy.
NĚKDE JE CHYBA
Vše ale nabralo obrátky až když jeden z obyvatel domu zavolal TV Nova a vedení Libuše rozeslalo otevřený dopis dalším institucím jako je pražský magistrát nebo ministerstvo vnitra a médiím. Starosta Petr Mráz se v něm rozepsal o rostoucí kriminalitě ve čtvrti kvůli přítomnosti Vietnamců a hrozil vznikem domobrany kolem domu v čísle jedna. Začal kolotoč událostí, jehož výsledkem je i zmíněná schůzka nájemníků. Díky neziskovým organizacím na ni poprvé přišli i další vietnamští sousedé.
„Chci omluvit za špatné Vietnamce, drogy špatně,“ říká lámanou češtinou černovlasá žena, jejíž manžel začal patrové představování. Přítomen je i tlumočník, takže svolavatelé setkání již trochu překvapeně zjistili, že i lidé z Vietnamu trpí nepořádkem, nemají rádi, když se kouří na chodbě, chtěli by, aby se dům zamykal a z drogových dealerů jsou stejně nešťastní jako ostatní nájemníci. Již tak příznivá atmosféra se ještě uvolní. Při vysvětlování, že v oznámení ve vietnamštině na výtahu byla gramatická chyba, zazní všeobecný smích. Navíc se ukáže, že paní Helena z druhého patra umí říci vietnamsky dobrý den. Když se Marie Havránková dohodne s paní Van, že jí bude pravidelně učit česky, jsou ledy definitivně prolomeny.
Přesto Havránková zůstává skeptická. „Se slušnými cizinci se dohodneme, ale co ti ostatní?“ ptá se řečnicky a dodává, že vedle integrace musí vždycky fungovat i represe. „Navíc už je zase rozbitý zámek u dveří,“ povzdychne si. Ona i Kamil Bolek ale přiznávají, že velké potíže mají vzhledem k anonymitě panující v domě i s některými českými nájemníky a kdo rozbil zámek, není vůbec jasné. Zároveň se distancují od vyznění starostova dopisu. „Měli jsme problémy s drogami, ne prvotně s Vietnamci,“ říká Havránková.
ŽÁDNÝ ŠŤASTNÝ KONEC
Větu o integraci, která musí jít ruku v ruce s represí, ale po Havránkové paradoxně několikrát zopakuje i Pavla Jedličková. „Naše styčná důstojnice pro cizince“, jak ji nazývá starosta Mráz, je jinak zastupitelkou a šéfkou výboru pro multikulturní soužití v městské části. „Média vytrhla jednotlivé věty z kontextu, ale já jsem za to ráda. Sama jsem byla novinářka a udělala bych to samé,“ říká Jedličková k poplašným zprávám o založení domobrany v ulicích Libuše. Podle ní se jenom díky tomu začal o soužití místních občanů s Vietnamci někdo zajímat. Problémy byly prý již dlouho. „Žije tady osm tisíc starousedlíků a přes dva tisíce cizinců, na takový příval nejsme připraveni, na to jsme příliš malá samospráva,“ vysvětluje. Navíc zdůrazňuje, že na území Libuše je i centrum vietnamské komunity tržnice Sapa, které prý přináší další potíže. Například nebezpečí, že tam znova vypukne požár, anebo vznikne vietnamské ghetto. Domnívá se též, že sousedsky napjatá situace panuje v mnoha dalších domech v Libuši. Tomu oponuje Eva Pechová z občanského sdružení Klub Hanoj: „Několikrát jsme nabízeli paní Jedličkové zprostředkování mediace v sousedských vztazích mezi Vietnamci a Čechy v případě potíží. Nikdy se ale na nás neobrátila.“
Jedličková jinak vykresluje Libuš jako místo, kde běžně Vietnamci běhají po ulicích s mačetou a přepadávají trafiky a restaurace. Lidé už jsou prý na ně hodně naštvaní. „My tady nemáme Vietnamce druhé generace, kteří vystudovali vysokou školu a jsou plně integrovaní. Sem s ekonomickou krizí přišli chudí Vietnamci, rolníci, takový odpad,“ vysvětluje si, proč jsou v Libuši s jinak bezproblémovou menšinou potíže. Na námitku, že policie slovy vedoucího místného policejního oddělení Lhotka Radka Černého zvýšení kriminality odmítá, říká: „Lidé policii nehlásí, když se něco stane, nevěří, že by jim pomohla.“
EXTRÉMISTÉ Z NEZISKOVEK
„Tři pro, čtyři proti, tři se zdrželi,“ počítá starosta Mráz a za chvíli opakuje: „Čtyři pro, pět proti a jeden se zdržel.“ Libušské zastupitelstvo právě nadvakrát zamítlo možnost rozpravy nad dotazy zástupců neziskových organizací a tržnice Sapy. „Ještě před měsícem s námi normálně paní Jedličková jednala, z posledního vývoje událostí jsem v šoku,“ říká Phi Huu Dinh ze sdružení info Dráček. Přišel spolu s ostatními, aby se pokusili zjistit, proč vlastně zastupitelé v čele se starostou dopis sepsali. Před mateřskou školku, vedle ulice Na Domovině, kde zasedání zastupitelstva probíhá, se náhle zjeví zmocněnec vlády pro lidská práva Michal Kocáb s doprovodem. Jeho přítomnost dokládá, jak moc se zastupitelům podařilo strhnout dopisovou akcí pozornost. O Libuši se jednalo na Radě vlády, policie slíbila zřídit speciální vyšetřovací tým. Nechvalně proslulý magistrátní zastupitel a poslanec v jednom Jiří Janeček slíbil dokonce zřídit ad hoc dvě zkušební integrační centra (jedno pro Vietnamce na Sapě, druhé pro ostatní občany Libuše mimo ni), tak aby se jim v případě potíží „ihned dostalo kontaktu s městskou, státní či cizineckou policií“. Pro případné potíže nekriminálního charakteru budou prý k dispozici sociální pracovníci a odborníci z magistrátu. Takže by se podobně vyhrocená situace jako v ulici Na Domovině už neměla opakovat, protože policie by jí nenechala dojít tak daleko.
Zástupci neziskových organizací žádají odstoupení zastupitelky Pavly Jedličkové. Domnívají se, že by ve své funkci neměla populisticky využívat potencionálně xenofobiích nálad občanů a rozdmýchávat je. Zastupitelstvo ji na posledním jednání ale plně podpořilo. Na předvolební mítink se do Libuše chystají i zástupci přejmenované Dělnické strany. Dokonce telefonicky kontaktovali s nabídkou pomoci Kamila Bolka, který ji ale odmítl. Starostovi i zastupitelce Jedličkové je nyní líto, že se pravicoví extrémisté snaží situaci využít. „Pravda ale je, že se bojím extrémistů i z neziskovek,“ uzavírá Jedličková.
