Dům U Zlatého prstenu vznikl spojením dvou středověkých domů. Jeho prostor je spletitý a místnosti stísněné. Po sametu prostupuje všemi jeho podlažími, chodbami, schodišti a zabíhá až do rozsáhlých sklepů. Návštěvníkovi to sice komplikuje orientaci, protože pořád někam odbočuje a putuje výtahem, ale kurátoři Sandra Baborovská a Karel Srp toho využili. Rozdělili výstavu do celkem čtrnácti oddělení a do každého zahrnuli jen několik málo autorů s jedním či několika málo díly.
Čtrnáct oddílů je poměrně vysoký počet. Baborovská se Srpem ale chtěli představit současné umění v jiných souvislostech, než na jaké jsme zvyklí. Galerií provinuli pomyslný náhrdelník – šňůru s navlečenými korály velmi odlišných barev a tvarů. Vzepřeli se také chronologii a promísili příslušníky různých generací. A komu by se chtěl název výstavy chápat jako bilancování posledních dvaceti let, toho překvapili mnohem staršími díly od Huga Demartini, Milana Grygara, Zdeňka Sýkory či Karla Malicha.
MOHLI BY SI ASISTOVAT
Umění současnosti se navzájem podobá víc, než si většina umělců chce připustit. Bývá často na kurátorech poukázat na hlubší vrstvy, které jejich umění odlišují. Baborovské se Srpem by se na mnoha místech dalo vyčíst, že to neudělali. Zvolili ale jinou strategii. Uvnitř oddílů potlačili individuální odlišnosti, ale počtem na sobě nezávislých oddělení ukázali, jak mnohovrstevnatě lze vztahy v českém umění promýšlet. Podařilo se jim tím vytvořit provokativní útvar, který nejen zapírá, ale také leckdy objevuje. Například setkání některé z videoinstalací mladíka Jakuba Nepraše s Malichovými pracemi dlouho viselo ve vzduchu, ale tady se poprvé odehrálo. Konfrontace komicko-drastických portrétů Josefa Bolfa s meditativními tvářemi Adrieny Šimotové zase přineslo opravdu „netušenou paralelu“ mezi zdánlivě neslučitelnými způsoby emocionálně-existenciálního vyjádření lidské bytosti. Prstová partitura Milana Grygara v sousedství s Živou partiturou Floexe a Tomáše Vaňka k sobě pasují jiným způsobem. Až by se chtělo říct, že by Grygar mohl Floexovi s Vaňkem asistovat, kdyby se narodil o čtyřicet let později. Je to nejspíš tím, že Vaněk s Floexem se svými představeními, v nichž pomocí vizuálních prvků mixovali hudbu živých hudebníků, hlásili k výzkumům modernistů, pouze s jinými technologiemi v rukou. A v neposlední řadě: oddíl Industriál by jistě mohl pojmout víc než malířská díla, ale setkání Jitky a Květy Válových s Jakubem Špaňhelem je téměř jako návrh na společnou výstavu. Špaňhel nestačí Válovkám v jejich věcné a formálně sevřené expresi, zato polohu obohacuje o frajerskou rozmáchlost a nadhled.
KUNSTHISTORICKÝ SURREALISMUS
Po sametu lze zkoumat z mnoha úhlů a ne všechna zkoumání by přinesla jen pozitivní zjištění. Polemická je třeba nahodilost některých okruhů. S ní rovněž souvisí největší slabina výstavy. Baborovská a Srp si byli vědomi, jak volně zacházejí s uměním a podobnou svobodu chtěli dopřát také návštěvníkům. Oddíly tedy doprovodili krátkými texty, v nichž se pokoušeli nejen vysvětlit své motivace, ale také divákovi maximálně otevřít pole možností, jak by se na porozumění oddílům mohl podílet. Výsledkem ovšem je jakýsi „kunsthistorický surrealismus“ – básnivé a komplikovaně napsané „nic“ zakořeněné v problémech historiků umění. Avšak protože jejich čtení tlačí návštěvníka k uvažování, co měli autoři na mysli, nakonec si vyberou to své a přežijí to. Po sametu je každopádně výzvou k přemýšlení nad tím, co se v českém výtvarném umění děje.
Po sametu. Současné české umění s přesahy do minulosti. Dům U Zlatého prstenu, GHMP, Týnská 6, Praha 1 (www.ghmp.cz).
