„Máte všichni svůj batůžek?“ ptá se učitelka Linda okolostojících dětí. Pokývání hlavou, jasné i méně jasné ano nebo jo ji přichází v odpověď. Je po deváté a v listopadovém ránu je na okraji pražské Šárky už docela zima. „Půjdeme na louku za sluncem,“ pokračuje Linda. Děti nabalené v bundách, čepicích a rukavicích spokojeně podupávají v očekávaní dnešního dobrodružství. Než vyrazí, ještě se vzájemně pozdraví a zpívají si. Pak se přihlásí tříletý Šimon jako vůdce a deset dětí spolu s Lindou a asistentkou Eliškou začne pod jeho vedením pomalu stoupat do kopce. „Děti se učí nápodobou dospělých umět se o sebe postarat, dokázat odhadnout své možnosti a sílu,“ vysvětluje dětská pedagožka Linda Kubale, když předává pomyslné žezlo a s ním i odpovědnost za ostatní Šimonovi.
Na první pohled alternativní školkové zařízení, ale podobných je v Praze už více. I když se většinou na výlet odchází z normální budovy školky a ne od zateplené jurty jako v tomto případě. Že je něco opravdu jinak, dojde neznalým za pár
minut. „Honzíku, ty si ale hezky koulíš,“ chválí asistentka Eliška Kapounová vytáhlého kluka, který se právě pokouší sjet po hlavě z kopce dolů. A zbylé děti spolu s ním. Jen Emě to v nepromokavých kalhotách po navlhlé trávě nejede tak jako jindy. Jsme u klouzačky Dětského klubu Šárynka, který funguje na principu lesních školek.
ZA KAŽDÉHO POČASÍ
venku dobře. Než jdou do školky, tráví přece většinu času také venku: na pískovišti, na hřišti, s rodiči na výletech,“
říká Linda Kubale.
Program, který do značné míry rozvíjí momentální nápady samotných dětí, kopíruje rytmus ročních dob a to doslova. Předškoláci se skrze přírodu lehce učí matematiku, geometrické tvary, pravé barvy, do písku či bahna kreslí první písmena. V některých německých či dánských lesních školkách děti vychází každé ráno s batůžky s jídlem a svačinou a mají i své spacáky, ve kterých unaveni hrou mohou venku i spát. „Základem každého dítěte v lesní školce je praktické vodě a větru odolné oblečení a obuv: vlněné ponožky a holínky,“ doplňuje Lindu Kubale asistentka Eliška.
Pražští rodiče si na to podle nich museli nejprve trochu zvykat. Šárynka funguje od září a dnes jsou již její dětští frekventanti na vodu, zimu i bláto vybaveni perfektně. Rodiče nejvíce oceňují právě fakt, že děti jsou venku. „Mají kontakt s přírodou a jejími změnami,“ říká Lenka Krausová. Do lesní školky chodí její pětiletá Kateřina i tříletý Honza. Líbí se jí navíc přístup, jaký zde dospělí uplatňují vůči dětem. „V Šárynce jsem třeba nezažila, že by se k dětem chovali
direktivně a přesto děti poslouchají a spolupracují,“ dodává. Pochvaluje si i zapojení rodičů do aktivit klubu.
Komu je daleko do Šárky, může dnes již třikrát týdně odevzdat dítě na Hlavním nádraží a s jinou skupinou nadšenců ho nechat jet školkově na výlet mimo Prahu.
KDYŽ ŠKOLKA NENÍ ŠKOLKA
„Nejraději mám ve školce stromy,“ odpoví naotázku Ema, než odběhne za ostatními dětmi, které si už na louce, překvapivě opravdu zalité sluncem, staví domek z popadaných větví. Ema ale ve skutečnosti není ve školce, jak si myslí, protože Šárynka oficiálně být školkou nemůže.
Podle Lindy Kubale pro mateřské školy typu lesní školka u nás bohužel neexistuje žádná legislativa. Nepočítá s tím, že by předškolní zařízení mohlo vypadat „jinak“ než klasické kamenné budovy se zahradou. První lesní školka přitom vznikla v Dánsku už v roce 1954. V sousedním Německu se jich v současnosti provozuje přes tisíc. V obou zemích patří do
oficiálního systému mateřských škol. I když se lidé kolem Šárynky a podobných dětských klubů snaží o změny, prolínání nového a starého v Česku nejde tak rychle.
I proto Lenka Krausová uvažuje, jaký vliv může mít na dítě přechod z lesní školky do obyčejné, nebo do první třídy základní školy. Má na mysli možný šok dítěte a rodičů po nástupu do klasických škol, který by nenastal, kdyby dítě
chodilo už od začátku do standardní školky. Podobně jako ona se při svém rozhodování o tom, kam s „nimi“, zamýšlí většina rodičů. Navíc alternativy ke státním školkám bývají i docela drahé. V Šárynce se platí dva až tři tisíce na měsíc, ale děti tu mohu být zatím jen dopoledne a ještě ne celý týden.
„Syn chodí do dětského klubu u nás v Nuslích. Líbí se mu tam a nám se klub líbí také. Jenže teď je tam jen na pár hodin v týdnu, až budeme se ženou hledat školku na každý den, nebudeme si moci něco podobného dovolit. Vyšlo by nás to na devět tisíc měsíčně,“ říká Pavel, otec dvouapůlletého Jakuba. Jeho žena Eva si myslí, že v jejich rozhodování pak bude největší roli hrát fyzická i cenová dostupnost školky a hlavně lidé, kteří se v ní o děti starají. „Nejdůležitější
je přístup, pak už je jedno, jestli se učí podle takové nebo onaké metody a jde-li o státní nebo soukromou školku,“ vysvětluje.
VŠECHNO MÁ SVÁ ALE
Dobrá zpráva je, že i v místech, kde jsou státní školky a naopak nejsou finančně dostupné alternativy, není nutné propadat pesimismu. V sedmitisícovém městě Stříbře na západ od Plzně mají státní školky hned tři. Chodí do nich kolem
tří stovek dětí z města a okolí. „Na změny zde tlačí především učitelky,“ říká Romana Benešová,která pracuje ve zdejší mateřské školce. Ve třídách jsou děti od tří do šesti let společně. Na dvě paní učitelky jich je osmadvacet. Hodně se chválí a chodí ven. „Snažíme se být venku za každého počasí. Rodiče byli vstřícní, děti mají pláštěnky, náhradní boty a maminky se nezlobí, že se někdy ušpiní,“ říká Benešová. Pedagožky se stále snaží si doplňovat vzdělání a jezdit nanejrůznější školení. „Úžasné je, když se v jedné třídě sejdou dvě naprosto rozdílné učitelky, je to potom pro děti pestré a mohou toho vyzkoušet víc,“ dodává Romana Benešová. Školné stojíčtyři sta šedesát pět korun na měsíc a k tomu se platí ještě šest set korun za jídlo.
Ale. Tak jako ve Stříbře to nejde úplně všude. Kvalita státních školek dnes do značné míry stojí a padá s lidmi, kteří v nich pracují. Před pěti lety vznikl na ministerstvu školství závazný dokument se složitým názvem: Rámcový vzdělávací plán pro předškolní vzdělávání. Jednoduše se v něm říká, že pedagogové mohou a musí vytvářet vlastní program šitý na míru
konkrétním dětem z místa, kde školka působí.
Jenže na nějaké inovace vždycky není dost peněz. „Po revoluci jsem měla radost z toho, že se věci změní. Z počátku šlo vše dobře. Hovořilo se o individuálních potřebách dítěte, nutnosti proměnit vztah učitelka-dítě na partnerský. Byla snaha omezit počet dětí ve třídách a zlepšit finanční hodnocení učitelek. Brzy ale vše začalo narážet na ekonomiku,“ říká pražská pedagožka,která nechtěla být jmenována, ale v mateřských školkách učí již třicet let. Za posledních sedmnáct let do školky, kde pracuje, městská část v Praze neinvestovala ani korunu. Pouze přispívá na nejnutnější opravy. Navíc se probudili i úředníci. Z počátku si mohli rodiče vybrat jakoukoliv školku chtějí. Dnes pokud na ni nemají či nechtějí soukromou, musí s dětmi zamířit do té ve svém obvodu.
Rodiče se dle ní o výukové metody příliš nezajímají. Chtějí hlavně hodně kroužků. Požadují akce, výlety, školu v přírodě. Přirozeně tak netlačí úřady ke změně přístupu. I v její školce tak za proměnou stojí především nepříliš dobře placené nadšení samotných zaměstnanců.
ČESKÉ BABIČKY V AKCI
V nově opravené jednopodlažní budově je slyšet hlasy malých dětí až do přízemí. Velký členěný prostor v prvním patře jednoznačně patří jim. Většina již opustila pokojík na spaní a teď s hračkami okupují prostor. Čtyři vychovatelky v růžových uniformách se je více či méně úspěšně snaží nenápadně usměrnit. Náhle se z magnetofonu ozve hudba, část dětí na povel popadne umělé květy a v kroužku se snaží secvičit taneční choreografii na vánoční představení pro rodiče. Skladbu lze označit jako mírotvornou. Holubice, planeta a různá barva pleti dětí v ní hrají hlavní roli. Jsme ve vietnamské školce v pražské tržnici Sapa.
„Školka patří do vietnamského vzdělávacího systému a funguje podle vietnamských vzdělávacích programů,“ říká teta Thao, jinak vystudovaná učitelka, celá v růžovém. I do Vietnamu v posledních dekádách dorazilo akcentování individuality
dětí a méně direktivní pojetí výchovy. Podle další tety Phuong se přesně o to snaží i na Sapě. Na první pohled se ale zdá, že v tomto jsou přeci jen české školky již trochu napřed. I když uvolněnou atmosférou mnohé z nich vietnamská
školka předčí.
V čem jsou ale čeští Vietnamci ve zdejším prostředí opravdu průkopníci, je systém miniškolek. Mladé rodiny, které sem během posledních dvaceti let přijeli, tvrdě dřeli od rána do večera na stáncích, obchodech a restauracích. Jejich děti musel někdo hlídat. Proto se už v devadesátých letech všude, kde se usadili, objevil záhy fenomén zvaný „česká
babička“ . Školka na Sapě funguje teprve dva roky a je v Čechách jediná. Pro většinu z vietnamských obchodníků je navíc i cenově nedostupná. Stojí devět tisíc měsíčně. Takže služba babiček, které za úplatu celý den hlídají několik
dětí najednou, přetrvává. „Většinou se domluví dvě nebo více rodin a platí ji společně. Babička sama pro děti vymýšlí program, také jim vaří nebo jí ráno dají rodiče pro děti vlastní jídlo,“ vysvětluje studentka Thu Ha.
S ekonomickou krizí, jež se dotkla hlavně lidí z Vietnamu pracujících v továrnách, přišla i nabídka podobných služeb od „babiček“ vietnamských. Ty české mají ovšem stále konkurenční výhodu v tom, že přirozeně naučí děti ovládat češtinu. Odletoška se mohou o něco podobného pokoušet u nás všichni. Ministerstvo práce a sociálních věcí povolilo institut tzv. vzájemné rodičovské výpomoci. Každý, kdo je rodič a žije bezúhonně, může oficiálně pečovat najednou až o čtyři děti
cizích rodičů a za peníze.
MATKY VE VÝROBĚ
O institut by skutečně mohl být zájem. České školky totiž trápí kromě různorodé kvality a případné nákladnosti ještě jedna věc. Jsou plné či spíše přeplněné. V devadesátých letech mnohé obce mateřské školy prostě zrušily. Rodilo se
málo dětí, takže se jejich provoz zdál neekonomický. O deset let později začal babyboom a školky praskají ve švech. Rodiče musí být proto často rádi, že jim jejich ratolest prostě někde „vezmou“. A to i do soukromých zařízení. „Na každé volné místo máme i náhradníka,“ říká Linda Kubale z Dětského klubu Šárynka.
Česká republika patří v počtu dětí ve školkách v Evropě k přeborníkům. Po roce 1948 se většina českých žen ocitla v zaměstnání a děti putovaly do jeslí a školek. Zatímco třeba v Irsku nebo Maďarsku chodí do předškolních zařízení 70 % dětí, u nás v pěti letech školku nenavštěvují pouhá čtyři procenta z nich.
Během posledních desetiletí ale zaměstnanost žen stoupala v celé Evropě. Ruku v ruce s tím klesala porodnost. Což se týká i Česka. Nutnost přerušit kariéru kvůli dětem či se jí rovnou vzdát, spolu s finanční náročností atraktivních školek, ženy k většímu počtu dětí neláká.
V roce 2002 v Barceloně vznikla výzva, jež chce mít již od příštího roku ve školkách devadesát procent všech malých Evropanů. Její autoři, „bruselští úředníci“, se opravdu snaží. Chtěli by, aby podpora kvalitních a dostupných předškolních
zařízení byla v jednotlivých členských státech co největší. Zároveň bojují o pružné pracovní úvazky a větší účast mužů na celé věci (v tuto chvíli se jich v oblasti profesionální péče o děti pohybuje pouhých pět procent).
Na svůj plán uvolnili 2,4 miliardy eur. V ideálním případě by pak ženy kvůli mateřství nemusely odcházet ze své práce na tak dlouho a po návratu se spokojit s horším místem. Věděly by, že je o potomky dobře a podle jejich vkusu postaráno. Slaďování rodinného a profesionálního života, o který se pokouší mohutně především severské státy, by tak mohlo lépe fungovat všude. Zároveň by větší zájem mužů přinesl i větší zájem státních institucí o tuto sféru. Znamenalo by to prestiž a finance. A s penězi a zájmem i levné, kvalitní a různorodé školky. Než však tento malý zázrak dosáhne i k nám, bude třeba spoléhat na iniciativu učitelek, přejmenovávání školek na dětské kluby a aktivizaci otců.
