Příběh dvou lidí, kteří se do sebe zamilují, ale pocházejí ze znepřátelených rodin, je starý snad jako lidstvo samo. Stal se ostatně inspirací pro bezpočet uměleckých děl – vždyť Shakespearův příběh o Romeovi a Julii měl předlohu už v antické povídce o Pýramovi a Thisbé, milencích, jejichž rodiny se nenávidí a oni při útěku od rodičů zemřou. Tyto vztahy se odehrávaly i na pozadí válek, což bylo motivem vyprávění o dobytí Tróje, konfliktu, který dokonce vznikl kvůli únosu spartské Heleny trojským princem Paridem.
Studnice je téměř nevyčerpatelná, přestože současnost ubrala těmto příběhům na velkoleposti a patosu. V roce 1962 uvedl francouzský režisér Francois Truffaut přelomový snímek Jules a Jim, milostný příběh dvou mužů a dívky odehrávající se mezi světovými válkami. Romantické fantazie v něm ustoupily společenskému a politickému rozměru: snaze o emancipaci žen, vyrovnáním se ztrátou jistot a boji se společností plnou předsudků a stereotypů. Umění se tu více přiblížilo každodennímu životu. Nešlo už o střet jedince s božským osudem, nýbrž o aktivní boj člověka proti neosobnímu světu a proti svému podřízenému postavení vůči nepřiměřené autoritě rodičů.
BEZ DCERKY NEODEJDE!
Jeden známý, původem syrský muslim, mi kdysi vyprávěl, jak přišel studovat do Čech a měl to štěstí, že zde potkal budoucí manželku. Tvrdým oříškem však pro něj byla reakce rodičů jeho nastávající. Ti se totiž s novým nápadníkem odmítali smířit: „Připadalo mi to směšné, ale měli v živé paměti film Bez dcerky neodejdu, v němž si Íránec namluví Američanku, má s ní dítě a odveze oba k sobě domů, kde je de facto zotročí. Nikdy mne nic takového nenapadlo, ale jejich představa muslima měla podobu násilné, nevyzpytatelné bytosti, která je naprosto jiná a těžko přizpůsobivá. Nakonec se mnou začali komunikovat, ale naše vztahy jsou dodnes chladné,“ vypráví dnešní vysokoškolský pedagog, který nechtěl vystoupit z anonymity.
Slovní spojení „navzdory osudu“ možná navozuje představu o střetu člověka s abstraktními okolnostmi, s něčím, co nemůže moc ovlivnit. Tyto okolnosti ale dostávají konkrétní podobu v situaci, kdy se jednotlivec vymezí proti tomu, co většina považuje za samozřejmé a dané. Jestliže se jedná o milostný vztah s někým z odmítané skupiny, ten skutečně vzniká jaksi mimovolně. Jenže negativní reakce příbuzných na něj má obvykle svůj původ v zakořeněných představách o tom, co je dobré a co špatné, v nechuti k dialogu a možná v touze rodičů nenechat své děti žít jako nezávislé bytosti. I příběh Romea a Julie vykazuje tyto rysy. Znesváření Montekové a Kapuleti totiž nedávají svým dětem na výběr: dokud se staří neusmíří, mladí nedostanou souhlas ke vztahu. Teprve když se hlavní protagonisté zabijí, rodiče dostanou rozum, smíří se a postaví jim v italské Veroně zlaté sousoší. To vše se ale v dané situaci jeví už jen jako prázdné gesto.
Německá lékařka Christel Schweitzerová se řadu let zabývala problematikou vztahů rodičů k dětem a napsala o tom knihy, v nichž kritizuje některé podle ní špatné tendence. Ty bývají zapříčiněny přehnanými očekáváními a podvědomou touhou vytvořit si z dítěte vlastní kopii, která bude sdílet naše hodnoty a postoje: „Vychovávat dítě znamená investovat bez ohledu na cíl a přínos. Je to láska bez podmínek. Výchova znamená respektovat odlišnou cestu dítěte, ale zahrnuje také to, že start na tuto cestu pojistíme vlastním příkladem,“ píše Schweitzerová. Jinými slovy, dítě má mít v raném věku na očích vzor, ale úspěšný vztah rodičů a dětí by měl být založen v první řadě na toleranci a respektu k tomu, jakou cestu si vybere.
Není bez zajímavosti, že v české společnosti se tolerance a uznání jako předpoklad rodinného života na pomyslné špičce žebříčku hodnot nedrží. Podle průzkumu, který před několika lety provedl Sociologický ústav Akademie věd ČR, je nejctěnější hodnotou „dobrý zdravotní stav členů rodiny“, za ním následuje „udržitelnost trvalého citového vztahu“ a „věrnost “. Samotná „tolerance “ je až za těmito prioritami. Neměla by však být právě tolerance podmínkou ostatních „hodnot“? Ve srovnání se západními zeměmi si držíme i silnější vazby na rodiče. Potomci jezdí rodiče častěji navštěvovat a považují takřka za samozřejmé, že se o ně ve stáří postarají. Vyživovací povinnost dětí k rodičům ve stáří je dokonce zakotvena v zákoně. Solidarita ovšem skýtá i úskalí v tom, zda se tito lidé v každodenním soužití opravdu shodnou a budou se tolerovat. Jestliže postarat se ustupuje neméně podstatnému porozumět si, může nastat problém.
ROZPLÉTÁNÍ SÍTĚ
Neméně důležitou překážkou, se kterou musí každý „nechtěný pár“ počítat, jsou odmítavé reakce dalších lidí z okolí (byl to ostatně Juliin bratranec, kdo začal Romea nenávidět a chtěl ho zabít). Dvojice, které něčím „vybočují“, to zkrátka nemají uprostřed netolerantní většiny lehké. Neodmyslitelnou součástí každodenního xenofobního koloritu jsou i různé narážky nebo „dobré rady“. Podobnou situaci jsem zažil ve vztahu s romskou dívkou, která sice byla zcela asimilovaná v bílé většině, ale to mnohým stejně nevadilo. Nepřekvapilo, že se v severočeské sídlištní čtvrti, kde jsme žili, našlo dost vtipálků. Ale ani na pražské vysoké škole to nebylo vždycky lepší. Dodnes mám v paměti narážky spolužáka z almy mater na genetické uzpůsobení našich potomků, ze kterých prý „vyroste divoká sběř “. Poznatky moderní antropologie přitom jasně ukazují, že kromě úzké skupiny handicapovaných lidí je otázka úspěšného zapojení do společnosti hlavně záležitostí výchovy a vzdělání. Rasismus je však, zdá se, snáze pochopitelný.
Vývojovou psychologii zajímá problém ovlivňování vývoje dětí desítky let. Ke klasickým počinům v oboru patří práce německého psychoanalytika Erika H. Eriksona, který zdůraznil vliv kulturních a společenských faktorů na život dětí. Prvořadá je podle něj výchova, ne biologické „předurčení“. Neméně zajímavé jsou i poznatky britského sociologa Basila Bernsteina, který zdůraznil, že všichni rodiče hovoří určitým jazykovým kódem, kterému ale jejich dítě nemusí rozumět. Pokud je mu tento kód vnucován, posiluje se v něm frustrace a nedůvěra vůči okolnímu světu. Pocit, že mi „nikdo nerozumí“ je sice zejména pro adolescentní věk běžný, ale může se umocnit odsuzováním ze strany nejbližšího okolí. Deprivace a neúspěch jsou opět podmíněny netolerancí.
Život v rodině a společnosti nás jednoduše tvaruje do podoby, kterou si často neuvědomujeme nebo v ní žijeme ze setrvačnosti. Nacházíme se v síti mezilidských vztahů na pozadí rychle se měnících událostí. Každý den se rozhodujeme, snažíme se obhájit sami sebe a tuto síť rozplétat. Volba mezi smířením se s nepříznivými okolnostmi a hledáním nových způsobů života vybízí ke zdůraznění osobní odpovědnosti a nastoluje možnost změny. Úspěch feministických a queer hnutí, jenž ovlivnil předchozí generace na Západě a naboural zdánlivou samozřejmost tradičních vazeb, stereotypních rolí a patriarchálních autorit, je jedním z takových příkladů.
Varování, kam až mohou zajít tendence mocenských mechanismů, jež se snaží člověku předepsat co je pro něj „dobré“, kdysi načrtl spisovatel Vladimír Páral ve sci-fi románu Romeo a Julie 2300. Jeho děj se odehrává v přetechnizované společnosti plné umělých zážitků a neosobních pokusů. Hlavními protagonisty knihy jsou muž a žena, kteří před uzavřením sňatku podstoupí test partnerské způsobilosti. Ten ukáže, že se k sobě vůbec nehodí, ačkoli k sobě cítí lásku a tolerují se takoví, jací jsou. Roli rodičů, kteří chtějí pro své potomky „to nejlepší“, suplují chladné instituce, které se pod rouškou objektivní vědy snaží lidi zaškatulkovat. Namísto autoritativních Monteků a Kapuletů nastupují tajemní vědci v bílých pláštích se zkumavkami a pečlivými genetickými rozbory. Románoví hrdinové však trvají na svých pocitech a nad manipulativní vědou zvítězí. S trochou nadsázky mohou být inspirací i pro protagonisty dnešního života.
