NP č.342 > Kultura | LiteraturaMámení souditTereza Marečková

 Asle a Alida chodí sem a tam dlouhé hodiny po cizím městě. On nese dva pytle věcí - jejich celý majetek - a housle. Ona nese pod srdcem dítě. Každou chvíli se má narodit. Děje se kdysi a teď. V Betlémě i v Norsku. Podobenství - Balada- Svědectví současného norského autora Jona Fosseho se jmenuje Mámení. 

 

 

JOSEF A MARIE

Mámení je nebezpečné slovo. Může znamenat něco dobrého? Je to vidina jednou provždy falešná? Fata morgana a sen o tom, co by mohlo být jen za cenu velké ztráty. Jenomže ti dva, kteří jdou knihou, jsou skoro ještě děti. Asle a Alida. Ztracené děti v obou významech tohoto přívlastku. Fosse je posouvá snem bez oddechu. Vyšli ze starého života, nebo byli vyhnáni? Vyšli z pohádky? Nesmí se ohlédnout, jako to čteme ve všech pohádkách, kde hrdina nebo hrdinka potřebují překonat svůj strach. Hledají od domu k domu jako dva pradávní poutníci. Mají klapky

na očích a jdou.

V polostavu mezi snem a bděním se plouží pořád dál do neznáma. Slova jejich promluv tady a teď se prolínají se slovy minulosti nebo snu. Nedělí je vypravěčovo uvedení ani grafická znaménka. Bez interpunkce se propadají do snění, vplouvají do minulosti na slunečné louky s prvními doteky jejich blízkosti, aby je studeně přerušil liják uprostřed cizího města Bjorgvinu. Často ani není zřejmé, co přesně začíná říkat Asle a co Alida, mluví spolu, jejich vzájemnost je úplná.

Jsou vyhnanci, protože ve svojí lásce nebrali na nic ohled. Nemohli brát. Je těžké jednoduše odsoudit matku Alidy, když vidíme strach a bídu a nehostinnost. Vyhání dceru v hanbě, samodruhou bez požehnání kohokoli. To je její pud sebezáchovy.

Je těžké jednoduše odsoudit mladíka, který přijel pro dědictví - do boudy na pobřeží, kterou doposud obývali Asle a Alida a mysleli, že v ní se narodí jejich dítě. Je těžké bez mrknutí oka odsoudit všechny obyvatele cizího města, do kterého se museli doplavit ukradenou loďkou, všechny, kteří jim řekli NE.

 

„Měl jsem ho zabít, řekne Asle

To neříkej, řekne Alida

a Asle se posadí na lavici vedle Alidy

Zabiju ho, řekne Asle

Ne, to ne, řekne Alida

Tak to zkrátka je, někdo něco má, a někdo nemá

nic, řekne

A když někdo něco má, tak rozhoduje o těch, co nic

nemají, o nás, řekne

Tak to je, řekne Asle

A tak to i bude, řekne Alida

Tak to i bude, řekne Asle“

 

TEĎ ZAČÍNÁ ŽIVOT, ŘEKNE ONA

Je to zdání nebo skutečnost, že na jejich zoufalé cestě za životem je několik mrtvých? Jsou ti, kdo se k nim obrátili zády, odmítli ukrojit z pohodlí, prokleli je, podrazili jim nohy, právem odsouzeni k nejvyššímu trestu? Tušení nikde přesně nevyslovené prostupuje text. Vypadá to, že jsme v končinách, kde krutost je jediný způsob přežití.

Když už nemohou dál, v dešti se opřou o zeď domu a na chvíli prokřehlí usnou. Před očima vyroste sen o naději, o nezměrné lásce jednoho k druhému, k nenarozenému dítěti, k hudbě, díky níž se seznámili na vesnické slavnosti, k otci, který hrál překrásně na housle. Sálá, rozhýbe jim polomrtvá těla, dodá sílu k dalšímu klepání na další dveře,

aby jim další člověk řekl, že žádný volný pokoj nemá.

V celém díle ale není stopy po sentimentu nebo moralizování. Je to, jak to je. Neslintá se nad houslemi, promrzle a přísně se sní.

 

„Leží se tu hezky, řekne ona

To je dobře, že se máš hezky, řekne on

Oba se máme hezky, řekne ona

a slyší, jak moře přichází a jak odchází, a měsíc

svítí a noc je jak podivuhodný den a loď pluje dál

a dál, na jih, podél pevniny

Nejsi unavený, řekne ona

Ne, jsem úplne vzhůru, řekne on

a Alida před očima vidí matku Herdis, stojí tam

a říká jí, že je děvka...“

 

Mámení je možné založit do knihovny jako báseň v próze, jako zárodek dramatického tvaru nebo jako moderní povídku. Kdekoli můžete otevřít a ponořit se do houpavého hypnotického rytmu, se kterým se nedá smlouvat. V každém případě je to setkání s nejniternější prosbou, s nahým člověkem.

 

Jon Fosse, Mámení

Překlad - Ondřej Vimr

Pistorius a Olšanská

2009

 


autor / Tereza Marečková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Baví mě, jak se lidé oblékají / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.342 > Rozhovor Ludmila Kybalová napsala o dějinách módy více knih, než má leckdo dohromady v knihovně. Učarovala jí upjatá španělská móda i nedbalá elegance s dírou na patě. Do oblékání ale nikomu mluvit nechce. "Recept na módu neexistuje," říká. číst dále Přestat být cizincem / Andrea Novotná, Jaroslav Fiala > NP č.342 > Rozhovor Může se Vietnamec stát někdy Čechem? Jak daleko může zajít islamofobie v Evropě? Mohou Češi pomoci řešit izraelsko-palestinský konflikt? Kudy vede hranice mezi nekritickou vstřícnosti a strachem z cizího? Rozhovor s politologem Pavlem Baršou.   číst dále Křehké vztahy s vesmírnou raketou / Zuzana Brodilová, Tomáš Malík > NP č.342 > Téma čísla Při pohledu na panorama Prahy se nedá přehlédnout - žižkovská televizní věž... Její architekt Václav Aulický tvrdí, že i "děti", na které si každý stěžuje, stojí za to mít rád.   číst dále Společenství géniů / Jiří Ptáček > NP č.342 > Kultura | Výtvarné umění Stať legenda o umělci napsali dva mladí rakouští historici umění Ernst Kris a Otto Kurz před pětasedmdesáti roky. Ačkoliv se hemží jmény dávných umělců a jejich životopisců, může být inspirací i dnes. Zabývá se totiž historkami tradovanými o umělcích, jejichž smyslem je objasnit podstatu jejich nadání a role. Tématem, které je živé i dnes.   číst dále
Odběr novinek

Dobré zprávy z NP Chcete vědět, co je u nás nového? Přihlašte se k odběru newsletteru.

Zásady zpracování osobních údajů