JOSEF A MARIE
Mámení je nebezpečné slovo. Může znamenat něco dobrého? Je to vidina jednou provždy falešná? Fata morgana a sen o tom, co by mohlo být jen za cenu velké ztráty. Jenomže ti dva, kteří jdou knihou, jsou skoro ještě děti. Asle a Alida. Ztracené děti v obou významech tohoto přívlastku. Fosse je posouvá snem bez oddechu. Vyšli ze starého života, nebo byli vyhnáni? Vyšli z pohádky? Nesmí se ohlédnout, jako to čteme ve všech pohádkách, kde hrdina nebo hrdinka potřebují překonat svůj strach. Hledají od domu k domu jako dva pradávní poutníci. Mají klapky
na očích a jdou.
V polostavu mezi snem a bděním se plouží pořád dál do neznáma. Slova jejich promluv tady a teď se prolínají se slovy minulosti nebo snu. Nedělí je vypravěčovo uvedení ani grafická znaménka. Bez interpunkce se propadají do snění, vplouvají do minulosti na slunečné louky s prvními doteky jejich blízkosti, aby je studeně přerušil liják uprostřed cizího města Bjorgvinu. Často ani není zřejmé, co přesně začíná říkat Asle a co Alida, mluví spolu, jejich vzájemnost je úplná.
Jsou vyhnanci, protože ve svojí lásce nebrali na nic ohled. Nemohli brát. Je těžké jednoduše odsoudit matku Alidy, když vidíme strach a bídu a nehostinnost. Vyhání dceru v hanbě, samodruhou bez požehnání kohokoli. To je její pud sebezáchovy.
Je těžké jednoduše odsoudit mladíka, který přijel pro dědictví - do boudy na pobřeží, kterou doposud obývali Asle a Alida a mysleli, že v ní se narodí jejich dítě. Je těžké bez mrknutí oka odsoudit všechny obyvatele cizího města, do kterého se museli doplavit ukradenou loďkou, všechny, kteří jim řekli NE.
„Měl jsem ho zabít, řekne Asle
To neříkej, řekne Alida
a Asle se posadí na lavici vedle Alidy
Zabiju ho, řekne Asle
Ne, to ne, řekne Alida
Tak to zkrátka je, někdo něco má, a někdo nemá
nic, řekne
A když někdo něco má, tak rozhoduje o těch, co nic
nemají, o nás, řekne
Tak to je, řekne Asle
A tak to i bude, řekne Alida
Tak to i bude, řekne Asle“
TEĎ ZAČÍNÁ ŽIVOT, ŘEKNE ONA
Je to zdání nebo skutečnost, že na jejich zoufalé cestě za životem je několik mrtvých? Jsou ti, kdo se k nim obrátili zády, odmítli ukrojit z pohodlí, prokleli je, podrazili jim nohy, právem odsouzeni k nejvyššímu trestu? Tušení nikde přesně nevyslovené prostupuje text. Vypadá to, že jsme v končinách, kde krutost je jediný způsob přežití.
Když už nemohou dál, v dešti se opřou o zeď domu a na chvíli prokřehlí usnou. Před očima vyroste sen o naději, o nezměrné lásce jednoho k druhému, k nenarozenému dítěti, k hudbě, díky níž se seznámili na vesnické slavnosti, k otci, který hrál překrásně na housle. Sálá, rozhýbe jim polomrtvá těla, dodá sílu k dalšímu klepání na další dveře,
aby jim další člověk řekl, že žádný volný pokoj nemá.
V celém díle ale není stopy po sentimentu nebo moralizování. Je to, jak to je. Neslintá se nad houslemi, promrzle a přísně se sní.
„Leží se tu hezky, řekne ona
To je dobře, že se máš hezky, řekne on
Oba se máme hezky, řekne ona
a slyší, jak moře přichází a jak odchází, a měsíc
svítí a noc je jak podivuhodný den a loď pluje dál
a dál, na jih, podél pevniny
Nejsi unavený, řekne ona
Ne, jsem úplne vzhůru, řekne on
a Alida před očima vidí matku Herdis, stojí tam
a říká jí, že je děvka...“
Mámení je možné založit do knihovny jako báseň v próze, jako zárodek dramatického tvaru nebo jako moderní povídku. Kdekoli můžete otevřít a ponořit se do houpavého hypnotického rytmu, se kterým se nedá smlouvat. V každém případě je to setkání s nejniternější prosbou, s nahým člověkem.
Jon Fosse, Mámení
Překlad - Ondřej Vimr
Pistorius a Olšanská
2009
