Kennedy a jeho poradci zahájili jednání v napjaté atmosféře. Jak se plavidla blížila k ostrovu, rostla i jejich skepse. Vypadalo to, že Rusy zastaví jen americká válečná flotila. Náhle však přišla dobrá zpráva: „Sovětské lodi změnily kurs.“ Všichni si oddechli. Ačkoli Sověti rakety odvezou až za několik týdnů, nejnebezpečnější okamžik karibské krize se zdál být odvrácen. Jenže americké archivy nedávno ukázaly, že Kennedy byl informován pozoruhodně pozdě a málo. K žádné takové konfrontaci ve skutečnosti nedošlo, protože sovětská plavidla změnila kurs již o den dříve. Chyba vznikla tím, že americké námořnictvo vyhodnocovalo informace o pohybu lodí pomalu, a prezident tak obdržel zprávy s třicetihodinovým zpožděním.
Píše to redaktor listu Washington Post Michael Dobbs v knize One Minute to Midnight (Za minutu dvanáct), o které se dnes kvůli novým poznatkům, jež přináší, na Západě hodně diskutuje. To neznamená, že karibská krize nebyla nebezpečná. Podle Dobbse se svět ocitl na prahu jaderného konfliktu právě proto, že politici neměli informace o tom, co se kolem nich děje. Skutečná nebezpečí přicházela odjinud.
STAČILO STISKNOUT KNOFLÍK
Odborníci se shodují v tom, že atomové zbraně vytvořily na mezinárodní scéně paradoxní situaci. Jaderná velmoc nechce začít válku s druhou takovou mocností, neboť stisknutím nukleárního knoflíku riskuje vlastní zkázu. Sovětští i američtí politici proto říkali, že vyrábějí jaderné zbraně, aby je nemuseli použít. Není to úplně pravda. Jejich využití několikrát zvažovali – kromě kubánské krize třeba v Koreji a ve Vietnamu.
Kontrola jaderných zbraní navíc nikdy nebyla stoprocentní. Michael Dobbs poukazuje na to, že válku mohli rozpoutat i obyčejní vojáci nebo technická selhání. Kennedy v říjnu 1962 například uvažoval o tom, že na Kubu zaútočí. Pokud by k tomu došlo, je těžké odhadnout, jak by zareagovali ruští velitelé na ostrově. Rozkazy z Moskvy by totiž obdrželi až za několik hodin, a jelikož měli kontrolu nad některými jadernými střelami s krátkým doletem (k jejich použití nepotřebovali instrukce z Kremlu), mohli je odpálit jako odvetu.
Karibská krize při tom nebyla ojedinělým případem. Další nečekané problémy v komunikaci mezi politiky a vojáky připomíná ve svých knihách publicista Milan Syruček. Kupříkladu v roce 1979 byl do počítače na velitelství protivzdušné obrany Spojených států vložen program, podle kterého byly na Ameriku vypáleny rakety ze sovětské ponorky. Jednalo se o simulaci, jenže počítač to nenahlásil, a tak bylo uvedeno v pohotovost strategické letectvo USA. Naštěstí se brzy ukázalo, že jde o technickou závadu na počítači a o falešný poplach. Podivné na incidentu však bylo, že o něm nebyli ihned informováni prezident ani vláda. Podrobnosti dodnes nejsou známy.
TRVALÁ HROZBA
Dilema bezpečnější kontroly atomových zbraní nicméně patřilo k široce diskutovaným politickým tématům, což ukázaly proměny v americké vojenské strategii. Základem jaderné taktiky USA byla zastrašující jistota vzájemného zničení. Podstatou této doktríny „MAD“ (Mutual Assured Destruction) bylo, že USA měly na útok ze SSSR odpovědět masivní jadernou odvetou, což protivníka od války předem odrazovalo.
Na začátku šedesátých let však vydal americ- ký politolog Herman Kahn knihu Přemýšlení o nemyslitelném. Snažil se v ní dokázat, že se obě velmoci mohou provokovat tak dlouho, až jedna strana špatně odhadne reakci té druhé nebo někde selže technika a konflikt propukne naplno. Prezident Kennedy si tehdy uvědomil, že v sázce je příliš a rozhodl se zavést strategii „pružné odpovědi“. Na sovětskou agresi se již nemělo odpovídat masivním jaderným bombardováním zemí východního bloku, nýbrž postupně. Nejprve diplomatickým nátlakem, pak konvenčním protiútokem a až na posledním místě atomovými zbraněmi.
Jenže ani sofistikovanější jaderné strategie, ani konec studené války hrozbu použití zbraní hromadného ničení neodvrátily. Konflikt mezi Indií a Pákistánem, těžko odhadnutelná situace na Blízkém východě a mezinárodní terorismus jsou nejviditelnějšími, ale zdaleka ne ojedinělými příklady. A navíc, navzdory modernějším komunikačním technologiím bude zřejmě selhání lidského faktoru hrozit i nadále.
Z KUBY DO IRÁKU
Michael Dobbs dnes například upozorňuje na to, že kubánská krize nesla některé shodné rysy s válkou v Iráku. Když se Američané na podzim 2002 rozhodovali o tom, zda zaútočí na Saddáma Husajna, George W. Bush přirovnal situaci k událostem v Karibiku a řekl: „V říjnu 1962 prezident Kennedy prohlásil, že již nežijeme ve světě, kdy ohrožení bezpečnosti Spojených států spočívá jen v odpálení jaderné bomby, ale v samotné přítomnosti zbraní hromadného ničení.“ Jenže v oné době existence těchto zbraní v Iráku prokázána nebyla. A přestože zbrojní experti OSN upozorňovali na to, že žádné nebezpečné zásoby Saddámovi nezůstaly, americká vláda jeho názory ignorovala. Bývalý Bushův bezpečnostní poradce Richard A. Clarke uvádí, že vláda vycházela při rozhodování o válce v Iráku ze zastaralých údajů z devadesátých let: „V roce 1998 Irák jevil náznaky toho, že ukrývá nějaké zbraně, ale o tom, co se s nimi stalo pak, už žádné věrohodné zprávy od výzvědných služeb nebyly,“ píše Clark v knize Strategie války proti teroru.
Dobbs říká, že mezi Kennedym a Bushem existoval podstatný rozdíl. Zatímco Kennedy jednal až ve chvíli, kdy měl v rukou skutečné důkazy o jaderných raketách a poté co vyslechl všechny názory, Bush na tyto věci nekladl důraz. K útoku na Kubu nakonec nedošlo, protože by letecký úder všechny sovětské rakety nevyřadil a zřejmě by následovala odveta. Kennedy raději vyvinul diplomatický nátlak a dohodl se s Rusy na stažení raket. V Iráku zřejmě nebylo v sázce tolik jako na Kubě, přesto i tady mohlo nepromyšlené rozhodnutí způsobit katastrofu. Pokud by Saddám funkční nekonvenční zbraně vlastnil, je otázkou, zda by je on, nebo někdo další, v beznadějné situaci nepoužil.
Kennedy sloužil za druhé světové války v Tichomoří a tato zkušenost ho možná naučila, že velitel nikdy nemá přehled o všem, co se děje na bitevním poli. A mylné informace o pohybu ruských lodí ho v tom mohly jen utvrdit. Prezident pak často v soukromí říkal, že nechce být připomínán jako další postava, která zatáhla svět do zbytečné války.
Události v Karibiku před sedmačtyřiceti lety proto mohou sloužit jako poučení pro zvládání nebezpečných situací. Je pravda, že Kennedy o mnoha hrozbách nevěděl a zatajil některé omyly. Jenže si byl vědom toho, že nebezpečí přichází i v podobě selhání jednotlivců a nevyzpytatelných incidentů. Zachoval si proto nadhled a odmítl zbrklé vojenské řešení, které mohlo vyvolat atomovou válku. Michael Dobbs to shrnuje slovy: „Bylo štěstí, že v Bílém domě seděl JFK, ne George W. Bush.“
NEBEZPEČNÉ OKAMŽIKY KARIBSKÉ KRIZE
V průběhu Karibské krize se stala řada dramatických událostí, o kterých politici v SSSR ani v USA nevěděli. Americké válečné lodi pátraly v okolí Kuby po čtyřech sovětských ponorkách, z nichž tři snadno přinutily k vynoření. Střet se čtvrtou ponorku byl mnohem nebezpečnější. Její posádka a kapitán Valentin Sacvitskij byli vyčerpaní po zdlouhavé plavbě a ztratili radiové spojení s Moskvou. Na lodi navíc nefungovaly ventilátory a teplota vzduchu tu dosahovala až 110 stupňů. Když Američané ponorku objevili, začali shazovat varovné hlubinné nálože a ruský kapitán ztratil nervy. Odmítl se vynořit a rozhodl se vypálit na americké lodi jaderné torpédo. K jeho použití však bylo nutné získat souhlas tří nejvyšších důstojníků na lodi. Naštěstí si jeden z nich zachoval chladnou hlavu, odpálení odmítl a přesvědčil svého nadřízeného, aby se s ponorkou vynořil.
Další nebezpečí představovaly jaderné hlavice na Kubě. Byly totiž uskladněny jižně od Havany ve zcela nevyhovujících podmínkách – v bunkrech, kde bylo vlhko a průměrná teplota asi 80 stupňů. Aby Rusové zabránili nejhoršímu a smrtící materiál ochladili, zkonfiskovali v okolních městech elektrické větráky a pravidelně do krytů nosili led. Nálož, která byla podle odhadů silná asi jako tisíc bomb z Hirošimy, nevybuchla, ale mnoho vojáků kvůli častým návštěvám krytů zemřelo na nemoci z ozáření.
