Roli takové třetí strany v dějinách sehrál indický nacionalistický politik Subhás Čandra Bose. Tato polozapomenutá postava druhé světové války dodnes vzbuzuje značné kontroverze. Kvůli boji za nezávislost Indie se totiž neváhal spojit s Němci a Japonci, a tak je na jedné straně odsuzován jako zrádce a na druhé oslavován jako národní hrdina. Kým vlastně byl tento silně krátkozraký Ind? Abychom dokázali co nejlépe odpovědět, je třeba se ohlédnout za jeho životem. Bose se narodil v roce 1897 v Bengálsku, v hospodářsky a politicky důležité východoindické provincii. Pocházel z vážené rodiny, která svou prestiž opírala o tzv. rádž, britskou koloniální autoritu v Indii. To byl na počátku dvacátého století zcela běžný jev. Všichni mužští příslušníci rodiny pracovali u britských úřadů a ani Subhás neměl být výjimkou.
Už jako malé dítě navštěvoval britské školy a s vypuknutím první světové války nastoupil na univerzitu v Kalkatě. Tady se ale poprvé stal svědkem britského rasistického chování na ulicích a ve veřejných dopravních prostředcích. Boseho nesouhlas s britským chováním nakonec přerostl v napadení anglického vyučujícího a vedl k jeho dočasnému vyloučení. I přes tuto „kalkatskou rebelii“ byl Boseho otec přesvědčen, že synova budoucnost spočívá ve službě britské administrativě v Indii, a nabídl mu proto financování studia v Anglii na univerzitě v Cambridge. Subhás nabídku přijal, přestože věděl, že britský rádž nikdy nepodpoří.
Již v době studií byl totiž silně ovlivněn nastupujícím radikálním nacionalismem, který navíc umocnila kalkatská zkušenost. V roce 1920, po absolvování studia, jako první Ind v historii odmítl nabízený úřední post a odplul domů. Byl tehdy již rozhodnutý zapojit se do kampaně občanské neposlušnosti, kterou vedl drobný usměvavý asketa Mahátma Gándhí.
VĚČNÝ REBEL
Brzy po návratu vstoupil mladý Bengálec do Indického národního kongresu - vůdčího politického hnutí usilujícího o dosažení nezávislosti. Záhy začal postupovat do vedoucích pozic v bengálské stranické buňce, místní kongres nakonec zvolil Boseho svým předsedou a v této pozici setrval s krátkými přestávkami až do začátku druhé světové války.
Britská správa ale sledovala s krajní nelibostí Subhásův bojovný tón a podezřívala ho i z podpory terorismu. Proto mladého předáka nesčetněkrát zatýkala a věznila. Britské úřady však nebyly jediným Subhásovým protivníkem. V samotném Indickém kongresu se proti němu názorově postavil i samotný Gándhí, neof iciální hlava celého hnutí. Oba muži se rozcházeli v prostředcích, jak dosáhnout kýžené nezávislosti. Zatímco Bose prosazoval přímou nátlakovou akci proti Britské koloniální správě, Gándhí hodlal rozvíjet pouze nenásilný boj a osobitý rustikální program.
Zmíněné koncepce zřetelně odrážely protichůdné myšlenkové světy: na jedné straně evropský racionalismus importovaný do indické reality a na straně druhé orientální zkušenost s rafinovaností. Bengálský radikál měl původně širokou podporu mezi mladými politickými předáky, postupně ji ale ztratil ve prospěch Gándhího.
Bose si založil vlastní politickou frakc i nazvanou „Pokrokov ý blok“ a s vypuknutím druhé světové války začal volat po radikálním nátlaku proti rádži, jenže byl kvůli tomu vyloučen z řad Indického národního kongresu. A navíc, jelikož britská koloniální správa nehodlala trpět buřičství v době války, předsedu bloku uvěznila.
Již ve vězení Subhás dospěl k názoru, že v Indii nikdy nezíská podporu pro dostatečně silný nátlak na Brity, a proto musí najít zastání v zahraničí. Na začátku roku 1941 tajně uprchl do neutrálního Afghánistánu, odkud se pokusil vycestovat do Sovětského svazu, který považoval za vzor budoucí Indie. Pracovníci sovětské ambasády ho však nevyslyšeli. Na Boseho apel nakonec zareagovali jiní: Němci a Italové. Na jaře 1941 vystoupil Subhás z vlaku v Berlíně, čímž se otevřela nová kapitola jeho života.
HRDINA, NEBO FAŠISTA?
Nacisté zpočátku nevěděli, co si s indickým nacionalistou počít. Bose urgoval berlínské ministerstvo zahraničí, aby podpořilo jeho plán na deklaraci nezávislosti, zřízení protibritské propagandy a následné invaze na indický subkontinent. Zahraniční úřad však zůstával nohama pevně na zemi a umožnil pouze zřízení Centra svobodné Indie, propagandistického a rekrutačního střediska, ve spolupráci s Wehrmachtem i tzv. Legionem svobodné Indie.
V této jednotce čítající 3500 mužů se sešla pestrá směsice indických národů, mnohdy znepřátelená na základě náboženských a kastovních rozdílů. Mnozí z nich vstoupili do Legionu jen kvůli tomu, aby se dostali pryč z německých zajateckých táborů. Samotné německé velení usoudilo, že morálka jednotky není natolik silná, aby ji mohlo nasadit do boje. Legion až do konce války zůstal mimo frontu a plnil propagandistickou úlohu, stejně jako rádio ázád Hind, jež vysílalo z Berlína čtyři hodiny denně v několika indických jazycích. Dopad tohoto média ovšem limitovala vzdálenost a malé rozšíření přijímačů v samotné Indii.
S koncem roku 1943 si Bose uvědomil, že Třetí říše ztratila šanci na vítězství nad Británií. Nová naděje se však objevila na Dálném východě, kde japonská armáda bleskově rozdrtila britské pozice a stanula na indicko-barmských hranicích. Indický exilový vůdce neváhal. Japonské vedení mu pomohlo přesvědčit Berlín, a tak na začátku roku 1943 vyplul ze severoněmeckého přístavu Kiel na palubě ponorky. Bose po třech měsících na moři dosáhl japonského území a okamžitě získal od japonských autorit podporu. Zřídil si hlavní stan v Singapuru, odkud začal budovat Indickou národní armádu z vězňů a tamní indické menšiny čítající kolem 30 000 mužů. V srpnu 1943 pak slavnostně vyhlásil zřízení exilové vlády, v níž osobně zastával nejdůležitější posty: hlavu státu, premiéra, ministra války, ministra zahraničí a nejvyššího velitele. Není bez zajímavosti, že k vyhlášení došlo v období, kdy Japonsko iniciovalo zřizování „samostatných spřátelených“ států. Nezůstalo jen u slov.
Na sklonku války se japonská a indická národní armáda pokusily o invazi do Indie, avšak celý podnik skončil fiaskem. Poslední půlrok války se nesl v duchu rozpadu všech struktur exilové vlády. Tečku za celou epizodou učinila Boseho tragická smrt při letecké havárii v srpnu 1945, kdy se údajně pokoušel dostat do Sovětského svazu. Byl Bose skutečně sympatizant fašismu, nebo jen radikální vlastenec s autoritativními sklony? Britské civilní i vojenské úřady a premiér Winston Churchill odsoudili Subháse jako velezrádce. I mnozí západní historikové ukazují na jeho diktátorské chování a politickou ideu budoucí Indie nazvanou Samyaváda, ve které uplatnil některé shodné znaky stalinismu a fašismu.
Indie ovšem Boseho vnímala a vnímá zcela odlišně. Naprostá většina obyvatel ho považuje vedle Gándhího a budoucího premiéra nezávislé Indie, Džaváharlála Néhrúa, za tvůrce nezávislosti. Boseho kolaboraci si vysvětluje jako důkaz absolutní oddanosti pro myšlenku nezávislosti v duchu Subhásova prohlášení: „Nepřátelé britského imperialismu jsou přirozenými spojenci Indie.“ Nadto Indie trpící nejednotou vidí v jeho národní armádě příklad, že různé kasty, národy a vyznání mohou kráčet ve shodě. Není tedy divu, že v celé Indii se nachází mnoho soch, památníků, ulic a veřejných ploch nesoucí Boseho jméno.
V Bengálsku dokonce vstoupil do mytologie. V roce 2005 natočil indický režisér Šjám Benegál více jak tříhodinový velkofilm Netaji Subhas Chandra Bose: Forgotten Hero (Subhás Čandra Bose: Zapomenutý hrdina) oslavující kontroverzního radikála jako dokonalého národního hrdinu a demokrata. Film asi nejlépe dokládá, jaké povědomí o Bosem panuje mezi indickou veřejností.
Autor je historik.
