Nad Braniborskem je zataženo a dopadají první kapky. Kromě nich už je slyšet jen plácání pantoflí těch, kdo s karimatkami nad hlavou a nafukovacími míči v podpaží přebíhají od kufrů aut na parkovišti ke vchodu do gigantické haly. „Právě proto jsme se sem těšili,“ libuje si Anna, která společně s přítelem Igorem přijela ze sousedního Polska. „Ve Štětíně taky neustále prší a my si chceme konečně užít pořádné léto.“
VŽDY MĚ NĚČÍM PŘEKVAPÍ
V recepci před kasami už je šrumec a zejména děti, uhranuté palmami vykukujícími za zády pokladních, se přestávají ovládat. Němčina se tu mísí s polštinou a zdá se, že pár zástupců má i Česko. Každý vyfasuje čipový náramek a vrhne se do labyrintu skříněk, jejichž číslování končí u devíti tisíc. Najít tu svou může být oříšek, ale pak už si stačí jen pípnout u turniketu a cesta do ráje je volná.
Tropické ostrovy jsou otevřené pět let a v Německu platí za příklad úspěšného využití komunistického dědictví. Areál někdejší základny sovětského letectva nejprve koupila firma Cargolifter a s megalomanským nadšením se jala stavět obří hangár na výrobu zepelínů. V roce 2002 ovšem zkrachovala, aniž by světlo světa spatřila jediná vzducholoď. Do hry se poté vložil malajský kapitál a společnost Tanjong začala na louku svážet písek z Indonésie, tropické rostliny i exotické želvy. Po dvou letech mohl park přivítat první rekreanty.
„Jsem tu už počtvrté nebo popáté,“ vypočítává jedenadvacetiletá blondýnka Claudia z Chotěbuzi. Polehává na jakémsi orientálně vyhlížejícím zastřešeném patře a obhlíží lagunu se skaliskem, na kterém digitální displej hlásí teplotu vzduchu: dvacet osm stupňů. „Jsou to takové krátké prázdniny. Člověk se uvolní a vymaní se z každodenního stresu,“ vysvětluje. Obvykle jezdí s přáteli, ale dnes je tu s celou rodinou. „Hlavně mladší bratr, který dnes slaví narozeniny, je nadšený. Ale pro každého se něco najde a i já jsem překvapená. Bývalo to tu takové holé, ale pokaždé, když přijedu, je zde něco nového. Určitě se vyplatí se vracet,“ láká.
