NP č.334 > Téma číslaRáj, ve kterém nepršíTomáš Havlín

V rovinaté zemi nikoho mezi Drážďanami a Berlínem byste spíš čekali, že narazíte na zbloudilou družinu krále Arnulfa než na tropické ostrovy s plážemi a exotickými chrámy. Přesto právě sem jezdí tisíce lidí za iluzí jižních moří. Prázdniny v simulovaném ráji táhnou.

 

Nad Braniborskem je zataženo a dopadají první kapky. Kromě nich už je slyšet jen plácání pantoflí těch, kdo s karimatkami nad hlavou a nafukovacími míči v podpaží přebíhají od kufrů aut na parkovišti ke vchodu do gigantické haly. „Právě proto jsme se sem těšili,“ libuje si Anna, která společně s přítelem Igorem přijela ze sousedního Polska. „Ve Štětíně taky neustále prší a my si chceme konečně užít pořádné léto.“

 

VŽDY MĚ NĚČÍM PŘEKVAPÍ

V recepci před kasami už je šrumec a zejména děti, uhranuté palmami vykukujícími za zády pokladních, se přestávají ovládat. Němčina se tu mísí s polštinou a zdá se, že pár zástupců má i Česko. Každý vyfasuje čipový náramek a vrhne se do labyrintu skříněk, jejichž číslování končí u devíti tisíc. Najít tu svou může být oříšek, ale pak už si stačí jen pípnout u turniketu a cesta do ráje je volná.

Tropické ostrovy jsou otevřené pět let a v Německu platí za příklad úspěšného využití komunistického dědictví. Areál někdejší základny sovětského letectva nejprve koupila firma Cargolifter a s megalomanským nadšením se jala stavět obří hangár na výrobu zepelínů. V roce 2002 ovšem zkrachovala, aniž by světlo světa spatřila jediná vzducholoď. Do hry se poté vložil malajský kapitál a společnost Tanjong začala na louku svážet písek z Indonésie, tropické rostliny i exotické želvy. Po dvou letech mohl park přivítat první rekreanty.

„Jsem tu už počtvrté nebo popáté,“ vypočítává jedenadvacetiletá blondýnka Claudia z Chotěbuzi. Polehává na jakémsi orientálně vyhlížejícím zastřešeném patře a obhlíží lagunu se skaliskem, na kterém digitální displej hlásí teplotu vzduchu: dvacet osm stupňů. „Jsou to takové krátké prázdniny. Člověk se uvolní a vymaní se z každodenního stresu,“ vysvětluje. Obvykle jezdí s přáteli, ale dnes je tu s celou rodinou. „Hlavně mladší bratr, který dnes slaví narozeniny, je nadšený. Ale pro každého se něco najde a i já jsem překvapená. Bývalo to tu takové holé, ale pokaždé, když přijedu, je zde něco nového. Určitě se vyplatí se vracet,“ láká.


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Domov je cesta / Zuzana Brodilová, Andrea Novotná > NP č.334 > Téma čísla Osvobodit se od pevného rytmu Z práce - Domů - Do práce. Najít znovu svobodu, kterou naši předkové ztratili v neolitu, když se usadili a rozdělili si půdu. A taky pořádat divoké parties. To všechno znamená freetekno pojaté jako život na cestě.   číst dále Cikáni Ameriky / Přemysl Mácha > NP č.334 > Dějiny přítomnosti "Vědomí mexických indiánů, jejich postoje a představy, jsou dále popírány a nahlíženy jako nepopsaný papír, na který si všichni přivlastňují právo a povinnost psát své vlastní vzkazy." Guillermo Bonfil Battala: Hluboké Mexiko.   číst dále Vary, Vary, zuřiví Árijci / Jaroslav Fiala > NP č.334 > Pošli to dál Na letošním filmovém festivalu v Karlových Varech pořádal týdeník Reflex diskuse se známými osobnostmi. Jednou z nich byl i antineonacistický aktivista Ondřej Cakl, který přijal pozvání do menšího sálu pro zhruba čtyřicet diváků. Debata o neonacismu, kterou vedl v mírně stísněném prostředí novinář Jiří X. Doležal, však dostala nečekaný spád. Dorazilo sem také dvacet urostlých, vyholených borců.   číst dále Cos dělal za komančů, táto? / Mardoša > NP č.334 > Rozhovor Lidé, kteří statečně bojovali proti normalizační šedi a nevzdávají se ani dnes, rozhodně nejsou středem pozornosti. Jedním z nich je i Čestmír Huňát, oceněný lets cenou Revolver Revue za celoživotní kulturní úsilí. Zpovídá ho jeho syn Mardoša, zakladatel legendárních Tata Bojs.   číst dále