Člověk, který nikam necestuje a neprovozuje žádnou formu tur istiky, je podivuhodnou anomálií, budící pozornost okolí, jež nad ním nechápavě kroutí hlavou. Setkání s rázovitým dědou, který nikdy nenavštívil slavný hrad nebo horu tyčící se nad jeho rodnou chalupou, patř í k oblíbeným tur istickým historkám. Stejně tak žádný učitel filosofie neopomene pro pobavení studentů zmínit, že Immanuel Kant jaktěživ neopustil Královec ani nezměnil trasu svých každodenních procházek. Každý alespoň hned pochopí, jaký to byl excentr ik a nediví se obtížně srozumitelnému dílu.
Jako by potřeba vyrazit za „hranice všedních dní“ byla něčím bytostně lidským, antropologickou konstantou. Neprovozování turistiky je dokonce občas chápáno jako příznak nenormálnosti nebo přílišné chudoby, která nedovolí uspokojovat základní lidské potřeby. Ne náhodou je svoboda pohybu nezadatelným lidským právem.
OD KATEDRÁLY K DISNEYLANDU
Turismus není vynálezem moderní civilizace. Od kolébky lidstva jsou jisté formy cestování spojeny s náboženstvím. Každé vyznání má nějaké poutní místo a vydat se na cestu patří obvykle k základním náboženským povinnostem. Poutníci požívají zvláštní ochrany a téměř všechny kultury zdůrazňují povinnost prokazovat pohostinnost putujícím cizincům. Zatímco tulák nebo kočující bezdomovec vzbuzuje nedůvěru, poutníkovi je prokazována úcta, bez ohledu na to, jak mlhavý nebo vzdálený je cíl jeho cesty.
Vysoké duchovní a nízce světské, „turistické“ motivace byly odjakživa propleteny. Mnohdy se bez problémů snoubily v téže osobě. Už na antických chrámech je možné objevit dobové vyryté nápisy typu „byl jsem tu“. Středověké katedrály často vznikaly přímo jako turistická atrakce z podnětu městských rad, toužících po vysokých příjmech z poutníků přilákaných ostatky světců, zázraky a podobnými atrakcemi. Proto jsou liché námitky nejrůznějších mravokárců, pohoršujících se nad chrámy obléhanými turisty. Duchovní centrum uprostřed pouťových stánků je zcela přirozené, podezření spíše budí pouťové stánky bez něj. S nástupem osvícenství byla symbióza narušena. Turistické povyražení se zbavilo duchovního rozměru. Chvíli se sice ještě předstíralo, že účelem cestování je povznášet ducha. Romanticky se obdivovala krajina či slavná minulost, později jitřila národní hrdost, ale čím dál více vystupovala do popředí pouhá konzumace zážitků. Postupně se stala novým náboženstvím.
Vrcholným produktem této tendence je zábavní park, kde jsou pamětihodnosti koncentrovány na jedno místo, od atrakce k atrakci se přesouváme napříč časem i prostorem, pěkně pohodlně a bez rizika.
KARAVANY A OVOCNÉ STROMY
Tradičním motivem k cestování byl vždy obchod. Obchodníci a dálkové karavany přinášely poznatky o vzdálených krajích, mnohdy i plnily diplomatické poslání. Obchodní cestující se odjakživa snažili spojovat příjemné s užitečným a pomáhali vytvářet infrastrukturu nutnou k dálkovým cestám. Připravovali tak půdu k nástupu masové turistiky.
Prvními čistokrevnými moderními turisty byli mladí šlechtici, vyrážející na své „tours“, poznávací výlety po Evropě. Účelem bylo nejen poznání cizích krajů a mravů a navázání užitečných kontaktů, ale i mladické vybouření mimo striktní sociální kontrolu rodného kraje. Tato motivace funguje dodnes. Turisté okouzleni anonymitou se přirozeně chovají hlučněji a divočeji než doma, a naplňují tak klišé o výletech za hranice všedních dní.
Lidovou variantou šlechtického cestování byly vandry řemeslníků. Každý tovaryš usilující o vlastní živnost měl povinnost vyrazit do světa na zkušenou, aby poznal pracovní postupy cizích mistrů. Pro takové cestování byla k dispozici rozvinutá síť útulků vzdálených od sebe den chůze. Poskytovaly stravu a nocleh za drobnou výpomoc. Některé z těchto vandrů se protáhly i na několik let.
Barokní lidová zbožnost se zase postarala o síť poutních míst. Pokrývají venkov tak, aby každá vesnice měla na vzdálenost denního pochodu k dispozici podobnou atrakci. Poutní cesty byly lemovány ovocnými stromy. Tato světově ojedinělá turistická infrastruktura nám zůstala dodnes, jen během devatenáctého století byla obohacená o rozhledny, výletní restaurace, obnovené hradní zříceniny. Vše propojené precizním turistickým značením.
TRAMPOVÉ ZE ZÁKOPŮ
Do připraveného turistického podhoubí zasáhla první světová válka. Vznikly nové silnice a železnice, objevila se první auta a letadla. Lidé se rovněž změnili; mladí muži byli vtaženi do života, na který nebyli vůbec zvyklí - v cizí zemi, v zákopech, ve stanech, v rozbitých vesnicích. Do bojů byli nasazeni poměrně krátkou dobu. Většinu času trávili s jistou nadsázkou podobně jako dnešní milovníci přírody: na volném vzduchu, za primitivního ubytování, při tělesné aktivitě, s důrazem na soběstačnost v praktických činnostech. Mnozí vojáci se po válce nemohli snadno rozloučit se svými válečnými zvyklostmi a začali žít v přírodě více než dříve. Rozšířilo se skautské a trampské hnutí, pobyt ve vysokých horách i prosté nedělní výlety.
Američané „objevili“ Evropu a začali zde trávit dovolenou. Turistika a cestování se vymanily z dětských střevíčků a staly se vážným ekonomickým činitelem. Z turismu se stala móda, které propadly milióny lidí na celém světě.
Začal boj za právo na placenou dovolenou, cestování a turistika se staly prostředkem rekreace – znovuobnovení pracovních sil dělnictva. K tomu přispívalo rozšíření automobilismu, ubytovacích možností i dopravních spojů. Tento vývoj se v mnohém opakoval i po druhé světové válce.
NOVÍ MISIONÁŘI
V šedesátých letech objevili hippies exotiku zemí nezasažených západní civilizací. Turistický průmysl se stal globální záležitostí. Začalo se rutinně jezdit do míst, která byla dosud dosažitelná jen pro profesionální cestovatele za cenu značných obtíží.
Brzo byla nastartována zhoubná spirála. Milovníci dobrodružné turistiky prchající před zkažeností civilizace ji velmi efektivně zanášeli i do těch nejzapadlejších koutů. Stali se živou reklamou na západní způsob života, novodobými misionáři, kteří připravovali cestu klimatizovaným autokarům a velkokapacitním airbusům.
Turistika se stala průmyslově organizovanou rutinou. Vymýšlet nová lákadla zajišťující žádoucí růst odvětví je stále těžší. Někteří globální rekreanti podnikají výpravy do nitra pralesů za dosud nekontaktovanými kmeny, jiní dají přednost projížďce obrněným transportérem po Tádžikistánu, Afghánistánu nebo jiné válečné zóně. Hledají jistotu dovolené v destinaci, kterou sousedi ještě zaručeně nenavštívili. Hitem poslední doby je „temná turistika“, spočívající v navštěvování dějišť proslulých masakrů a přírodních katastrof nebo míst smrti slavných osobností. S hromadnou prohlídkou dnes lze navštívit i proslulé slumy třetího světa a uchlácholit svědomí rozdáváním milodarů. Organizátoři garantují, že část výdělku jde na zlepšení životních podmínek místních.
Objevují se ale i sympatické tendence. Znova je objevováno blízké okolí, domácí agroturistika i pěší výlety. Dávno zapomenuté sbírání turistických plaket z hradů, rozhleden a chat připomíná Geocaching – vyhledávání ukrytých schránek s „pokladem“ pomocí GPS. Zábava na pomezí sportu a turistiky je o to sympatičtější, že si ji lidé sami spontánně organizují a schránky se snaží umístňovat na zajímavých a nepříliš navštěvovaných místech.
Nezbývá než doufat, že nutkavý pohyb z místa na místo, připomínající útěk před sebou samými a následky naší civilizace, bude časem nahrazen podobně nedestruktivními fomami turistiky. Jinak už brzy nebude co obdivovat a zůstaneme odkázáni na umělé ráje.
