Deníky otiskly minulý týden zprávu, podle které je většina mladých lidí ochotná vzdát se soukromí za babku. V šesti evropských zemích na to přišli badatelé, kteří nepoložili respondentům klasickou otázku „Sledovat soukromí, ano nebo ne?“, ale vnesli do problému kus obchodnického ducha: „Kolik chcete za to, abychom mohli sledovat váš pohyb, mobil, e-maily a ICQ?“ Pozitivní je, že v době, kdy se informace vyvažují zlatem, vnímá většina lidí své soukromé údaje jako kapitál. Jen deset procent respondentů bylo ochotno položit oběť na oltář vědy a odejít s prázdnou. Zbytek je ale svolný zbavovat se soukromých údajů pod cenou. Mladí Belgičané by se například nechali sledovat čtyřiadvacet hodin denně po dobu jednoho měsíce za zhruba dvanáct stovek, Češi za polovic. Měsíc bez soukromí = láhev skotské, kartón startek nebo lístek na autobus do Košic. Poněkud výše nasadili „obchodníci“ laťku, když výzkumníci fingovali, že chtějí data pro komerční f irmy nebo pro úřady. V takovém případě cenu ztrojnásobili. Když došlo na stát, část z nich dala od kšef tu ruce pryč úplně. Je otázka, proč se velká část mladých Evropanů ráda vzdá soukromí za pár korun. V situaci, kdy veřejně známí lidé obnažují těla i duši nejen na stránkách bulváru, mají možná pocit, že zas tak není co nabídnout. Jen se pojďte podívat, jak si kupuji rohlíky. Výsledky výzkumu lze ale také otočit a nechápat je jako odpověď na otázku: „Nakolik si ceníte své soukromí?“, ale „Nakolik si myslíte, že soukromí máte (vlastníte)?“ Společnost, ve které klesne směnná hodnota osobní dat na nulu, nemusí být společností, kde si lidé soukromí neváží, ale kde ho nemají. Pokud si tentokrát respondenti řekli jen o málo, mohli tak činit s vědomím, že jejich pohyb po síti už beztak sleduje Google a hovory skladuje mobilní operátor. A ten, kdo jim za data ještě nabízí peníze, je asi pěkný marnivec.
