ZMARNĚNÉ ZÁSTUPY DUŠÍ
Architektura Brna poloviny minulého století, ale vůbec architektura jako taková je bohatým zdrojem metafor a v pravém slova smyslu zhmotňuje stav společnosti, která si ji nechává stavět. I hlavní hybatel příběhu – Kamil Modráček – je architektem a prostory, které obývá, hrají kardinální roli v jeho slibu. „Dům na Běhounské 3/5 je standardní čtyřpatrový činžák, aspoň tou svou historizující eklektickou fasádou, zapadající do dlouhé nostalgické řady karnevalu architektonických slohů,… který dělá Brno Brnem. Ano, zvenčí to ještě jde, ale vejdete dovnitř a nepohodlné kamenné schodiště (viditelně ošlapané tím zmarněným zástupem duší, které zde odžily své nicotné životy)…, ošklivé zdi jak v nějaké vězeňské pevnosti, jak v ohavné citadele…“ Dům, který nám Kratochvil propůjčuje ze svých skutečných vzpomínek na to, jak ho z jednoho ze zdejších bytů posílali se džbánem pro pivo do protější hospody, aby byl ušetřen ponižujících scén při estébáckých prohlídkách.
Architektura románu tedy stojí na pevných základech první části – klasickém vyprávění, do kterého jen místy vstupuje zcizovací efekt autorovy přítomnosti jak v podobě malého Kratochvila, tak literárními vstupy vypravěče, který sám na sebe upozorní osobním názorem neb připomenutím nějaké budoucí či jiné souvislosti. Půdorys má ostré a pevné črty, nanesené jakoby lehkou rukou a s nadhledem. Žádné dušení se v kumbálech krutých emocí, které by samozřejmě dané události umožňovaly. Vidíme spíš průřez pomyslným domem, jehož obyvatele sledujeme paralelně při všemožných státotvorných i protistátních činnostech, vidíme jim do ložnic i kuchyní, a tato sestříhaná kapitolu za kapitolou vrstvená skutečnost jednoznačně pod autorovou taktovkou dynamicky spěje k nějakému napínavému finále, v němž by se mohly útržky životů propojit.
Častým motivem a třpytkou Kratochvilových textů bývá sex, labužnicky a s kultivovanou chlípností popisovaný. Novinkou v této autorově rubrice je přemýšlení o historických souvislostech, které ve zpodobované době nahlíží. „Dneska – posteskl si Luděk – je sex pro většinu lidí jen taková lechtivá hra, ach ta nesnesitelná lehkost šukání, kdežto tenkrát, na počátku padesátých let, kdy ještě fungovala stará náboženská tabu a zároveň taky nová, puritánská komunistická tabu, tenkrát byl sex ještě něco osudového. A pro většinu už naposledy v naší historii. Tabu totiž proměňovala sex ve žhavou sopečnou lávu pod povrchem a země se pod tou proudící lávou chvěla…“
SEKYRA SLIBU
Kamilu Modráčkovi ale sjede pod nohy nečekaně
sekyra státní zlovůle, která zasáhne jeho
nejdůležitější životní vazbu. Další část knihy
pak plyne z plnění absurdního, ale vlastně
logického slibu pomsty, který v sobě slavnostně
učiní. Kolotoč děje se roztáčí stále rychleji,
až nás centrifuga autorského vidění vyplivne
v úplně jiném slohu a způsobu vyprávění. Při
něm máme trochu pocit, že se při projektování
budovy knihy pozapomnělo na obvyklé proporce
a budova dostává nové patro jakoby v jiném
stylu. Kamil Modráček se sám trochu vyšinuje
z reality naplňováním vlastního obludného
plánu a v tomto pocitu vyšinutí je chvíli příjemné
pobývat i čtenáři.
Jenomže po prvním patře následuje ještě pokus
o dostavbu několika dalších, která nejen že vytvářejí
záměrné překážky dovršení prvotního tvaru,
ale téměř odsuzují stavbu k pádu. Je zvláštní
a provokující pozorovat takovou prudkou proměnu
v rámci jednoho díla. Zároveň se ale čtenář musí
ptát na důvody k této průběžné rekonstrukci,
protože odpověď v ní organicky neleží. Abychom
si vzali příběh padesátých let k tělu, nemusí nám
jeho konec kostrbatě a bez obohacení vyprávět
dvojice milenců v současném Brně. Ani zde nemusíme
potkat stárnoucího sebeironicky shozeného
autora, abychom si nedovedli z náznaků sestavit
jeho postoj.
Jiří Kratochvil,
Slib
Druhé město, 2009
