NP č.329 > Kultura | LiteraturaAutor a jeho slibTereza Marečková

Proslulý brněnský patriot slíbil napsat rekviem na dobu svého dětství, na padesátá léta. Vedlejšími postavami rozbíhavého děje jsou rozličné brněnské stavby a příběhy jejich architektů. V nich a vedle nich žijí nebo živoří postavy, skrze které vypráví autor o těchto krutých, ale v jeho podání často i groteskních časech.

 

ZMARNĚNÉ ZÁSTUPY DUŠÍ

Architektura Brna poloviny minulého století, ale vůbec architektura jako taková je bohatým zdrojem metafor a v pravém slova smyslu zhmotňuje stav společnosti, která si ji nechává stavět. I hlavní hybatel příběhu – Kamil Modráček – je architektem a prostory, které obývá, hrají kardinální roli v jeho slibu. „Dům na Běhounské 3/5 je standardní čtyřpatrový činžák, aspoň tou svou historizující eklektickou fasádou, zapadající do dlouhé nostalgické řady karnevalu architektonických slohů,… který dělá Brno Brnem. Ano, zvenčí to ještě jde, ale vejdete dovnitř a nepohodlné kamenné schodiště (viditelně ošlapané tím zmarněným zástupem duší, které zde odžily své nicotné životy)…, ošklivé zdi jak v nějaké vězeňské pevnosti, jak v ohavné citadele…“ Dům, který nám Kratochvil propůjčuje ze svých skutečných vzpomínek na to, jak ho z jednoho ze zdejších bytů posílali se džbánem pro pivo do protější hospody, aby byl ušetřen ponižujících scén při estébáckých prohlídkách.

Architektura románu tedy stojí na pevných základech první části – klasickém vyprávění, do kterého jen místy vstupuje zcizovací efekt autorovy přítomnosti jak v podobě malého Kratochvila, tak literárními vstupy vypravěče, který sám na sebe upozorní osobním názorem neb připomenutím nějaké budoucí či jiné souvislosti. Půdorys má ostré a pevné črty, nanesené jakoby lehkou rukou a s nadhledem. Žádné dušení se v kumbálech krutých emocí, které by samozřejmě dané události umožňovaly. Vidíme spíš průřez pomyslným domem, jehož obyvatele sledujeme paralelně při všemožných státotvorných i protistátních činnostech, vidíme jim do ložnic i kuchyní, a tato sestříhaná kapitolu za kapitolou vrstvená skutečnost jednoznačně pod autorovou taktovkou dynamicky spěje k nějakému napínavému finále, v němž by se mohly útržky životů propojit.

Častým motivem a třpytkou Kratochvilových textů bývá sex, labužnicky a s kultivovanou chlípností popisovaný. Novinkou v této autorově rubrice je přemýšlení o historických souvislostech, které ve zpodobované době nahlíží. „Dneska – posteskl si Luděk – je sex pro většinu lidí jen taková lechtivá hra, ach ta nesnesitelná lehkost šukání, kdežto tenkrát, na počátku padesátých let, kdy ještě fungovala stará náboženská tabu a zároveň taky nová, puritánská komunistická tabu, tenkrát byl sex ještě něco osudového. A pro většinu už naposledy v naší historii. Tabu totiž proměňovala sex ve žhavou sopečnou lávu pod povrchem a země se pod tou proudící lávou chvěla…“ 

SEKYRA SLIBU

Kamilu Modráčkovi ale sjede pod nohy nečekaně sekyra státní zlovůle, která zasáhne jeho nejdůležitější životní vazbu. Další část knihy pak plyne z plnění absurdního, ale vlastně logického slibu pomsty, který v sobě slavnostně učiní. Kolotoč děje se roztáčí stále rychleji, až nás centrifuga autorského vidění vyplivne v úplně jiném slohu a způsobu vyprávění. Při něm máme trochu pocit, že se při projektování budovy knihy pozapomnělo na obvyklé proporce a budova dostává nové patro jakoby v jiném stylu. Kamil Modráček se sám trochu vyšinuje z reality naplňováním vlastního obludného plánu a v tomto pocitu vyšinutí je chvíli příjemné pobývat i čtenáři.
Jenomže po prvním patře následuje ještě pokus o dostavbu několika dalších, která nejen že vytvářejí záměrné překážky dovršení prvotního tvaru, ale téměř odsuzují stavbu k pádu. Je zvláštní a provokující pozorovat takovou prudkou proměnu v rámci jednoho díla. Zároveň se ale čtenář musí ptát na důvody k této průběžné rekonstrukci, protože odpověď v ní organicky neleží. Abychom si vzali příběh padesátých let k tělu, nemusí nám jeho konec kostrbatě a bez obohacení vyprávět dvojice milenců v současném Brně. Ani zde nemusíme potkat stárnoucího sebeironicky shozeného autora, abychom si nedovedli z náznaků sestavit jeho postoj.

 

Jiří Kratochvil,
Slib Druhé město, 2009

 


autor / Tereza Marečková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Pravidla chudoby / Alexandr Budka, Jakub Šlajs > NP č.329 > Téma čísla Krize sociálního státu prý vězí v jeho finanční náročnosti. Málokdo se přitom ptá, jestli se daří naplňovat jeho základní cíl, tedy odstraňovat nebo alespoň zmírňovat hudobu. jakoby nám stačilo, že u nás nikdo neumírá hlady.   číst dále Válka proti tamtěm / Andrea Novotná, Zuzana Brodilová > NP č.329 > Téma čísla Chudoba cti netratí, poučovalo starosvětské přísloví ještě v dobách našich babiček. O pár desítek let a nedospaných ideových kocovin později zmizela přísloví i se svým obsahem v propadlišti dějin. Diskuse o chudých naší doby opanovaly slogany vytvrzené údernými hesly o nepřizpůsobivých a neplatičích. Co se změnilo? číst dále Jak se máte, Gabčovi? / Tomáš Havlín > NP č.329 > Téma čísla Ekonomická krize nutí stále více lidí žít z ruky do úst. Za čerstvě propuštěnými zaměstnanci ale stojí šedá hradba těch, kteří žijí v chudobě už léta. utažený opasek pro ně není výjimka, ale norma.   číst dále Ordo lumen odborník / Petr Pospíšil > NP č.329 > Pošli to dál Vládě bez politického mandátu se někdy říká vláda úřednická nebo též „vláda odborníků“. Právě toto označení je dobrý marketingový tahák vzhledem ke zvuku, jaký slovo „odborník“ má. Zatímco označení „politik“ vyvolá ve velké části společnosti představu zkorumpovaného nýmanda (často právem), „odborník“ je vnímán jako někdo, kdo rozumí své věci, a proto si zaslouží důvěru. Jestli je tato důvěra zasloužená, ale často zjistíme až tehdy, pokud se daným odborníkům podíváme trochu na zoubek. číst dále
celý archiv