Na ulici Obispo v turistickém centru staré Havany bývá rušno. Davy cizinců tu procházejí okolo barevných koloniálních budov, navštěvují muzea, restaurace a potácejí se z koktejlových barů, ve kterých znějí líbivé melodie legendárního uskupení Buena vista social club. Potkáte tu ale samozřejmě mnoho místních - kromě běžných kolemjdoucích, zaměstnanců restaurací nebo policajtů, také žebráky, zchudlé maminky, které prosí o peníze pro děti a hlavně nabízeče a prodavače všeho druhu, včetně sebe sama.
ÚČTY PROSTĚ NESEDÍ
Pes je zakopán v tom, že na Kubě je v oběhu jiná měna pro místní a pro turisty – kubánské a konvertibilní peso (CUC). Jeden CUC má hodnotu zhruba jako jeden dolar, ale Kubánci k němu mají obtížný přístup. Běžné platy dostávají v národní měně, za kterou si mohou pořídit základní věci, a jejich průměrná výše se pohybuje okolo pětadvaceti dolarů měsíčně. Když si chtějí přilepšit, musejí se dostat ke konvertibilnímu pesu. Podobně jako se u nás sháněly bony, jenže v masovějším měřítku. A tak, pokud nedostali konvertibilní příplatek od zaměstnavatele, povolení k pronájmu dvou místností nebo k provozu drobné živnosti či restaurace o dvanácti židlích, snaží se zkrátka jinak.
Pro zemi třetího světa to není neobvyklý obrázek. Nabízeči a prosebníci všeho druhu jsou i v jiných zemích Latinské Ameriky, stejně jako třeba v Egyptě či na Blízkém východě. A extrémně nízký příjem na osobu (který je tu mimochodem nižší než v Afghánistánu) zase vyvažují levné sociální služby. Nájemné a poplatky přijdou v přepočtu na pár desítek korun měsíčně, lékařská péče a studium jsou podle zákonů bezplatné. Na rozdíl třeba od Kolumbie nebo řady zemí střední Ameriky tu nepobíhají gangy a – byť tu občas dojde k přepadení – noční ulice jsou bezpečnější.
Jenže ani tyto sféry života nejsou bez problémů. Nízké platy jsou pro lidi demotivující. Je přeci výhodnější vydolovat z turistů pevnou měnu než chodit za směšnou částku do práce. Nájem je sice za hubičku, ale chybí peníze na opravu domů a památek, které chátrají. Mnoho lékařů a učitelů odjíždí za výdělkem do jiných států Latinské Ameriky (hlavně do Venezuely a Bolívie) a jelikož výuku často přebírají studenti nebo dobrovolníci, její kvalita klesá. A ani s lékařskou péčí to není vždycky úplně jednoduché. Například na oční klinice v Havaně se provádí náročné operace, ale jsou určené hlavně pro cizince, pacienty z jiných zemí Latinské Ameriky, méně už pro Kubánce. A neobvyklé není ani to, že se za lékařské zákroky platí bokem sjednaná částka.
Tohle všechno ale vypovídá i o změně k lepšímu. Proč? Protože vám o těchto nedostatcích a životních trampotách vyprávějí na potkání místní lidé. To ještě před pár lety nebylo možné. Kritika dokonce občas zaznívá i v médiích. „Státní účty prostě nesedí,“ přiznal vloni v prosinci veřejně sám Raúl Castro. A Max Lesnick, nezávislý rozhlasový komentátor z Miami, který má přátelské vztahy s Castrem, nedávno prohlásil: „Lidé na Kubě si myslí, že změna je nevyhnutelná.“ Vše má ovšem stále pevné hranice. Od kritiky jednotlivostí je krůček ke zpochybnění celého systému, jenže k tomu se odváží málokdo.
KŠEFTUJE TU KAŽDÝ
„Výdobytkem revoluce je školství, zdravotnictví a bydlení. Nevýhodou je oběd a večeře,“ směje se ve vlaku z Havany dvacetiletý hudebník Javier. Základní potraviny tu jsou na příděl a každý má nárok na pár kilo rýže a půl litru oleje měsíčně. V obchodech na lístkový systém jsou také k mání fazole, cukr, káva, cigarety, mýdlo, prostředek na mytí nádobí, toaletní papír a pro děti sušené mléko. Tohle všechno ale najednou nebývá na skladě. Přesto tu lidé neumírají hlady. Nedostatečné státní dodávky totiž supluje obrovský černý trh.
„Je to samozřejmě nezákonné, ale kšeftuje tu každý,“ pokračuje Javier. Hodně se prodává kuřecí a vepřové maso; opravdová vzácnost je hovězí, takzvané „červené zlato“. Na ostrově je totiž málo krav, mléko dostávají přednostně děti ve školách a pro běžnou spotřebu se dováží z Evropy. To se odráží i na jeho ceně. Litr tu v přepočtu vyjde asi na 80 korun, na černém trhu o něco méně. „Opravdový zločin je zabít tele nebo krávu, za to můžete dostat až dvacet let natvrdo.“ Když to Javier vypráví, lidé kolem nás se smějí. Přisedá si k nám starší paní s taškou, ve které má korále, jejichž prodejem se živí. „Nejhorší je, že se takhle učí žít mladí lidé. Mají za to, že černý trh je běžnou součástí života. Lhát, předstírat a uplácet je pro ně normální,“ stěžuje si.
Na černém trhu je k dostání o něco levněji všechno, co je k mání za tvrdou měnu pro turisty anebo prostě to, čeho je nedostatek. Lepší potraviny, deodoranty (na Kubě dost důležitá věc), elektronika i značkové oblečení (nebo alespoň jeho padělky). Jedná se většinou o kradené zboží ze státních podniků a zahraničních dodávek, nebo o ilegální o dovoz. Policie i úřady to většinou tiše tolerují. „Dokud se člověk nezačne míchat do politiky, nechají ho být,“ komentuje to Javier.
ZMĚNA, ALE POMALU
Poté co Raúl Castro před více jak rokem nastoupil do čela státu, oznámil, že chystá změny. Povolil legální prodej počítačů a elektrospotřebičů. Jenže většina tohoto zboží je dost drahá, a tak se ti, co nemají přístup k pevné měně nebo nesehnali přístroje na černém trhu ničeho zvlášť podstatného nedočkali. Poměrně zamrzlý je i přístup k internetu. Mohou se k němu dostat jen ti nejprověřenější, dále specialisté, především vědci a lékaři, a taky studenti, ti ovšem po omezenou dobu a s cenzurovanými stránkami.
„Raúl slíbil, že provede reformy, ale k ničemu zásadnímu ještě nedošlo,“ říká Hilda, paní středního věku, která pracuje jako učitelka, a zároveň pronajímá místnosti ve svém bytě turistům. K něčemu ale dojít musí, protože se Kuba opět nachází v obtížné hospodářské situaci. Podle The Economist někdejší „cukřenka“ světa dováží 80 % potravin a její obchodní deficit za loňský rok dosáhl zhruba 11 miliard dolarů. Pokles ceny niklu na světových trzích ztenčil Kubáncům příjmy z tohoto jejich hlavního vývozního artiklu a pokles cen ropy zase ztenčil ekonomické dodávky z Venezuely. Kromě toho tu hurikány Gustav a Ike vloni koncem léta poškodily infrastrukturu za zhruba deset miliard dolarů.
Drobné podnikání, které vláda před několika lety povolila, čelí těžko prostupné byrokracii a neúměrnému zdanění. Otevřít si soukromé ubytování pro turisty je pro Kubánce již dva roky legálně nemožné. Vláda s Raúlem však nyní chystá prosadit nový zákon na „zlepšení obchodu“. Každý podnik by podle něj měl jednat samostatně, nezávisle na státních direktivách a přijmout kapitalistický management, i když zůstane ve státních rukou. V mnohém to připomíná Gorbačovovu „Perestrojku“. Otázkou ovšem zůstává, zda něco takového může v podmínkách kubánského socialismu fungovat.
Ekonomické statistiky ukazují, že změna je na pořadu dne a odtud s vekou pravděpodobností pramení i liberalizační snahy Raúla Castra. Jak by tento politik bez charismatu lidi přesvědčil, že si musí smažit banánové slupky a obejít se bez pravidelných dodávek elektřiny, jen aby zachránili socialismus, jako po pádu SSSR v devadesátých letech? Budoucnost je přesto nejasná. Kubánci si navykli být závislí na státu, který jim zajišťuje základní věci, překonat jeho silnou roli bude obtížné. Další otázkou zůstává postoj Baracka Obamy, stejně jako několikamilionové kubánské komunity v Miami a dosavadních obchodních partnerů. „Myslím, že všichni Kubánci, které znám, nechtějí změnu rychle, ze dne na den. Bojíme se konfliktu, vyřizování účtů. Chceme si zvyknout, mělo by to proběhnout pomalu,“ přemítá Hilda.
Bude tedy záležet na tom, kam až budou Obama i Castro mladší ochotni zajít. Dojde ke zrušení, nebo alespoň k neutralizaci důsledků kritizovaného amerického embarga? A bude Raúl ochoten změnit postoj k lidským právům výměnou za obchodní výhody? Když vloni nazpíval punkový zpěvák Gorki Águila se svou kapelou Porno Para Ricardo píseň „Comandante“, ve které se tvrdě obul do Fidela, trest „čtyři roky za společensky nebezpečné chování“ mu byl po internetové kampani za jeho propuštění zmírněn na pokutu 600 pesos. Ve vězení jsou samozřejmě další, ale možná případ Gorkiho naznačuje, že Raúlovi nezbude než systém rozprodat.
Autor je historik.
