Během minulého půlroku publikovalo na stránkách Nového Prostoru naše neformální sdružení Bezdomovci – lidé jako my sérii článků. Popisovali jsme v nich nejběžnější stereotypy spojené s bezdomovectvím. Chtěl bych se dnes ohlédnout a pokusit se zhodnotit, zda a jaký účinek naše texty a další aktivity vyvolaly. Může taková činnost měnit něčí pohled na problematiku bezdomovectví? Nakolik toto téma v současnosti zajímá občany České republiky? A v neposlední řadě se ptejme, zda bezdomovci potřebují, aby o nich ostatní věděli více.
Jedna z prvních reakcí, které se nám dostalo, kriticky poukazovala na použitý pojem bezdomovec. Nejenže s ním operujeme v našich článcích, dokonce je obsažen i v názvu sdružení. Kritika se týkala evidentně stigmatizační složky slova bezdomovec. Toto slovo je v češtině spojeno s řadou negativních konotací a jako nálepka velmi často poškozuje označené osoby. Těchto souvislostí jsme si vědomi, přesto jsme se rozhodli nenahrazovat slovo bezdomovec odborným termínem či nějakým citově neutrálním novotvarem. Naopak jsme si zcela záměrně vybrali nejčastěji užívané české slovo, jež je srozumitelné odborníkům, laikům i těm, kteří „na ulici“ žijí.
Rozhodli jsme se tedy jít cestou opačnou. Nechceme lidem měnit slovník, vyškrtávat z jazykového úzu stigmatizující slova. Tato dobře míněná společenská snaha, a příklady z minulosti netřeba uvádět, nebyla tak efektivní, jak by si bojovníci proti předsudkům přáli. Ba co víc, leckdy pobuřovala a stoupenci jazykových změn byli označováni za čistokrevné pokrytce. Naší volbou bylo slovo bezdomovec nenahrazovat, ale pokusit se změnit rozsah pojmu. Popisem fenoménu bezdomovectví chceme ke slovu bezdomovec přidávat konotace další, nezjednodušující, vycházející z profesních zkušeností, zachovávající obraz bezdomovce v plné šíři jeho lidskosti, s rozdíly i problémy, které jsou společné nám všem. Nevíme, zda a nakolik bude tato cesta úspěšná. Rovněž bychom uvítali, kdyby výše napsané nebylo z naší strany chápáno jako tečka ke kritice slova bezdomovec. Tu považujeme za součást diskuse o sociální exkluzi. Jen je dle mého zapotřebí nekončit u pojmů a definic, jak nazvat koho, kdo kým ještě je a kdo už kam nespadá. Pokud bychom se nedostali dále – v tom nejhorším duchu akademismu nebo byrokracie –, těžko můžeme začít pomáhat a řešit problémy, které jsou nedílnou součástí moderní společnosti.
Další oblast reakcí na náš seriál článků se týkala použitého stylu. Pro mnohé jsme byli příliš samozřejmí, korektní, nudní či málo radikální. Podobně i my autoři jsme mezi sebou vedli nesčetněkrát ostrou diskusi o tom, jakou formou edukační kampaň vést. Fenomén bezdomovectví vyvolává u většiny lidí velmi silné emoce. Jedni pociťují silný odpor, strach a hněv, ve druhých vzbuzují bezdomovci soucit. Tento fakt rozštěpenosti společnosti nás staví do obtížné pozice. Na jednu stranu bychom si přáli zasáhnout co nejvíce lidí, zároveň však vnímáme jako rizikovou tvrdou a nesmlouvavou kampaň proti předsudkům, která by urážela spoustu lidí.
Vezměme to popořádku. Ti, co cítí k bezdomovcům odpor a strach, si ho neradi přiznávají a odmítají, že by předsudky trpěli. Prosté ukázání a zesměšnění těchto předsudků podle nás k žádným dobrým výsledkům nepovede. Dotčení to budou vnímat jako osobní útok. Reakcí pak nebude nic jiného než potvrzení a upevnění těchto postojů. Na druhé straně pak máme pečující, kteří s bezdomovci soucítí a litují je. I u nich může kampaň vedená kupříkladu v humorném či pro ně až příliš realistickém duchu vyvolat nesouhlas a zatvrzení. Co tedy s tím? Naše články a další aktivity jsou tak výsledkem vašich reakcí i debaty nás autorů. Rozhodli jsme se pro kompromisní styl. Kompromisní nikoliv ve smyslu ústupků od faktů nebo našeho profesního poslání. Kompromisní styl v našem pojetí znamená, že by naše činnost neměla ještě více rozdělovat společnost, ale naopak vést k dialogu obou stran, výměně názorů a zkušeností. Takový způsob komunikace zahrnuje i respekt k předsudkům, které nesdílím. Neodsuzuji za postoj celou osobnost člověka, ale oponuji mu a ukazuji, že existují i jiná vidění světa.
Během půlroční činnosti sdružení nás potěšilo i několik slibných náznaků dokladujících, že se vnímání bezdomovectví v České republice přece jen poněkud lepší. Dostali jsme spoustu návrhů, jak by se mohlo bezdomovcům pomáhat. Udivila nás a nadmíru povzbudila ta skutečnost, že tyto nápady přicházely od lidí, kteří s předsudky vůči bezdomovcům sami bojují a v problematice se příliš neorientují. Podobně můžeme zmínit i zvyšující se počet studentů, které téma bezdomovectví zajímá, a sledujeme narůstající zájem o bezdomovectví v závěrečných pracích, ať už na vysokých, nebo středních školách. Kontaktovala nás i řada umělců, jež bezdomovectví nejen inspiruje, ale chtěli by svými díly lidem „na ulici“ také pomáhat. Je třeba připomenout kampaň Magistrátu hlavního města Prahy pod vedením Centra sociálních služeb Praha, která by měla začít na podzim tohoto roku a bude rovněž zacílená na stereotypy spojené s bezdomovectvím.
Ačkoliv, jak vidíme, těch dobrých zpráv není málo, k ideálu máme v Česku přesto daleko. Fenomén bezdomovectví tu jistě fascinuje, ale možnosti pomoci a informovanost veřejnosti o lidech bez domova nejsou, mírně řečeno, zdaleka optimální. V takovém skeptickém hodnocení stavu společnosti jistě nejsem jediný. Setkáte se s ním snad u každého, kdo s bezdomovci dlouhodoběji pracuje a snaží se jim i veřejnosti v rámci služeb prevence pomáhat. A právě z této zkušenosti pomáhajícího profesionála musím na otázku, zda společnost potřebuje informace o bezdomovcích, odpovědět ano. Informace totiž patří ke klíčovým nástrojům změny.
Předcházejících deset článků, uveřejněných v Novém Prostoru, bylo vlastně takovým aktivním začátkem sdružení Bezdomovci – lidé jako my. Nezůstali jsme však jen u časopiseckého seriálu. Během půlroční aktivity jsme se člensky rozšířili a navázali spolupráci s dalšími zainteresovanými subjekty i jednotlivci. Pokoušíme se zaujmout na Facebooku a Twitteru. Během června jsme uspořádali pracovní setkání, které by mělo být začátkem dalších zajímavých projektů, pomáhajících nebo informujících o bezdomovectví. To vše je pro nás nová zkušenost. Hledáme, zkoušíme, učíme se, občas si nevíme rady, ptáme se. Nejsme odborníci v mediální oblasti a nejsme si jisti, jak kvalitně popularizovat téma, jak oslovit co nejvíce lidí a kde na to brát čas. O to více byly všechny vaše připomínky, kritika i rady tak důležité.
Tento závěrečný článek měl být reflexí těch deseti předcházejících, zhodnocením. Nevím, nakolik jsem kompetentní a nestranný, abych si to mohl dovolit. To nejdůležitější se nám však, zdá se mi, podařilo: ukázali jsme bezdomovce jako člověka. A váš zájem nás ujistil o smysluplnosti našeho sdružení. A za ten vám, čtenáři, patří dík.
Jsme dobrovolnou skupinou profesionálů pracujících s lidmi bez domova. Cílem uskupení Bezdomovci – lidé jako my je edukace veřejnosti o fenoménu bezdomovectví a kampaň proti zkresleným představám a mylným přesvědčením o lidech žijících na ulici, která velmi často omezují účinná řešení. Pokud vás zaujala naše činnost a chtěli byste reagovat na naše články, ozvěte se na mail infobezdomovci@gmail.com či zhlédněte facebookovou stránku Bezdomovci – lidé jako my s naším prohlášením. Loučíme se s vámi, brzy na shledanou!
