Vypadá nešťastně. Dosedá na židli v jednom z barů alternativní čtvrti Drážďan jménem Nové město a beze slova do sebe klopí několik doušků piva. Snaží se spláchnout splín. „Ani se mi o tom nechce mluvit. Tolik roků jsme bojovali proti pochodu nácků, a když se nám to konečně podaří, tak zničehonic přijde Pegida a tisíce lidí pochodují městem pod německými vlajkami,“ říká osmadvacetiletý Marcus, student historie a matematiky a také radikální antifašista. Německé vlajky podle něj nevěstí nic dobrého. „Rozbouřený dav v ulicích pod národní vlajkou? Díky, nechci,“ říká zhnuseně a vyjmenovává několik příkladů z minulosti: „Nástup nacismu v třicátých letech, útoky na azylové domy na počátku devadesátých let, neonacistické pochody v posledních dvou dekádách či dnes patrioti proti islámu. Ein Volk je zpět,“ končí zatrpkle připomínkou části nacistického motta. V průběhu celého povídání nenechává Marcus na Německu nit suchou. Patří k anti-německé odnoži antifašistického hnutí. Ta má nejsilnější zastoupení právě v Drážďanech, ale i v sousedním Lipsku, Frankfurtu a menší míře i v Hamburku a v Berlíně.
Proti „lidu“
Když roku 1990 došlo ke sjednocení Německa, ihned se objevily skeptické hlasy. Kampaň Už nikdy více Německo varovala s poukazem na nacistickou a imperiální minulost před oživením Německa coby světové velmoci. O více než dvě dekády později vydal nedávno zesnulý sociolog Ulrich Beck knihu Německá Evropa, ve které se snaží porozumět nové hegemonní pozici „své“ země po ekonomické krizi, z níž vzešla v roli vítěze vnucujícího státům jako Řecko, Portugalsko či Španělsko politiku „úspor a ekonomického odříkání“. Německo Evropě diktuje tzv. zodpovědné vládnutí a Beck k tomu podotýká: „V pojímání sebe sama je pro Němce slovo ‚moc‘ pořád špinavým slovem, které rádi nahrazují slovem ‚zodpovědnost‘.“ Právě obava z Německa a Němců, dokládaná dějinami nacismu, se stala jedním z neuralgických bodů, kolem kterého se po sjednocení začalo rozvíjet anti-němectví.
Jestliže starší generace antiimperialistické levice vyzdvihovala v boji proti státu, kapitálu, a impériu „lid“, nastupující generace Anti-Němců začala vnímat lid jako součást problému. Jak mi jednou řekl aktivista Tim: „Tak si to představ. Za války lid tvořili obyčejní náckové jako můj děda. Věřili Německu, jeho čistotě a síle, poslouchali rozkazy, byli poslušní, nenáviděli Židy a další skupiny. Pak přišlo čtyřicet let socialistickýho experimentu, do kterého bylo umě integrováno mnoho bývalých nácků. No a po něm? Než se člověk stačil nadechnout a rozkoukat, tak němečtí občané začali s podporou policie napadat migranty, pálit azyláky a nenávidět cizince, přestože ve východní části téměř žádní nežili.“ Co pak s představami o radikální společenské změně, když lid v pohybu většinou zatáčí prudce doprava?
Bombardujte je znovu
Navíc, role obyčejných nacistů, generace pradědů a prababiček dnešních antifašistů, začala být v Německu přehlížena. Studie o banalitě zla z pera Hannah Arendtové či o autoritářské osobnosti a tzv. fašistické škále provedené týmem kolem Theodora Adorna jakoby se vytratily z povědomí veřejnosti. Za nacismus prý mohla pouze skupina fanatiků kolem Hitlera, která jím infikovala běžné lidi. Z ideologie se stala psychologická nemoc. Místem sváru o „německou minulost“ se staly Drážďany – město, které v polovině února 1945 vybombardovali spojenci. Právě na obrazech bombardovaných civilistů se stavěla představa kolektivní neviny obyčejných Němců, kteří začali být vykreslováni jako oběti srovnatelné s jinými oběťmi války končícími v plynových komorách vyhlazovacích táborů. Městem začaly kolovat různé legendy z časů bombardování – např. ta o hrdinných plavovlasých dívkách, které při útoku prchaly na hřbetu šelem utíkajících ze zoologické zahrady. Ze spolupachatelů se rázem stala kolektivní oběť a kdokoli tvrdí opak, tak z nich navíc činí oběť neustálého obviňování a připomínání nacismu. Jak se někdy cynicky říká, „Němci nikdy neodpustí Židům holocaust“. A tak nepřekvapí, že novodobý antifašismus v Drážďanech získal i anti-německou tvář. Když ve městě v polovině února probíhají akce připomínající oběti války pořádané od neonacistů po zástupce města, antifas pořádají protiakce. Některá hesla trochu provokují: „Německý vrah – žádná oběť!“, „Bom- barďáku Harrisi, udělej to znovu!“, „Všechno dobré padá z nebe!“ A spolu s nimi vlajky Spojených států, Sovětského svazu, Velké Británie – zemí, které fašisty porazily, a vlajky Izraele – země, která má po nacistické snaze o systematickou likvidaci Židů podle anti-německých aktivistů nezpochybnitelné „právo na existenci“. V Drážďanech se v průběhu let utvořila koalice tak masivní a různorodá, až se kombinací taktik militantů a občanské společnosti podařilo neonácky úplně zablokovat a zastavit. Jenže pak přišla Pegida...
Inventura vlastních řad
Kritika Německa, němectví, německé minulosti a zejména práce s pamětí nacismu se stala odrazovým můstkem, ze kterého Anti-Němci zaútočili na národní stát, kapitalismus, občanskou společnost i samotná levicová hnutí, z nichž vzešli. Právě mimoparlamentní opozici, jejím postojům, strategiím a teorii se Anti-Němci stali výzvou. Přestože se jedná zejména o intelektuální proud tvořený studenty ponořenými do textů Theodora Adorna, Waltera Benjamina, Maxe Horkheimera či Karla Marxe, Marcus přidává i další důvod: „Když padla Berlínská zeď a začaly se propojovat subkultury mládeže mezi západním a východním Německem, bylo Anti-Němectví do jisté míry vzdornou reakcí východu na cool kulturu západních autonomů. Chtěli prostě mít něco svého a lišit se.“
Anti-Němci se ostře vymezili proti starší generaci antiimperialistů: odmítli jejich proti-západní orientaci a začali namísto toho zdůrazňovat roli, kterou USA a Velká Británie sehrály při osvobození od fašismu. Zpochybnili rovněž nekritickou podporu národněosvobozeneckých bojů ve „třetím světě“ s poukazem na nevábné diktatury, ke kterým mnohdy vedly. Razantně odmítli jednostrannou podporu Palestiny proti Izraeli s tím, že právě němečtí antifašisté by kvůli historii nacismu měli Izrael podporovat. Považují za skandální, že třicet let po holocaustu unesli členové Lidové fronty pro osvobození Palestiny letadlo ve snaze osvobodit zatčené členy německé Frakce Rudé armády a oddělili přitom Židy od ostatních. Zaměřují se na studium antisemitismu – a to nejen v německé kultuře, ale i v hnutí samotném.
Dvaadvacetiletý Jürgen z Berlína považuje právě kritiku antisemitismu za největší přínos Anti-Němců: „Snaží se z antisemitismu udělat v Německu problém, který nikdy nezmizel. Poukazují na oficiální antisemitismus vtělený do struktur moci, kultury a jeho historii, studují antisemitismus lidu i např. různých muslimských skupin jak v arabských zemích, tak v Německu samotném a coby tzv. strukturální antisemitismus napadají kritiku Izraele a kapitalismu obecně v levicovém hnutí.“ Anti-Němci se ptají: Může za vše špatné na světě pouze ono 1 % mocných nahoře, jak tvrdí např. Occupy Wall Street? Není právě představa spravedlivého lidu dole a zkaženého jednoho procenta nahoře vyjádřením tzv. strukturálního antisemitismu, protože v takto vystavěné argumentaci už je jen krůček k tomu hledat za 1 % židovské spiknutí? O kritice lidu už byla řeč – jak může být lid spravedlivým nositelem revoluční změny a jak se může radikální levice bohorovně dovolávat revoluce a rozhýbání mas zdola, když analýzy takových pohybů v minulosti v Německu ukazují, že to při nich například končí fatálně pro menšiny?
To jsou paradoxy
Antiimperialismu starší generace aktivistů lze rozumět rovněž jako reakci na studenou válku a vliv USA. Bylo pochopitelné, že německé hnutí mělo blízko k agendě aktivistů z USA, ponořených do boje proti válce ve Vietnamu, podporám latinoamerických diktatur apod. Když studená válka skončila a Německo se stalo opět silným státem, potřebovalo jiný typ kritiky. V tomto smyslu je anti-němectví důsledkem osamostatnění a sjednocení Německa i jeho vyjádřením. Anti-němectví je negativním doplňkem zesílení země. Ke kritice všeho německého se před několika lety přidala obecnější kritika bílé barvy kůže. Vzniká metodika myšlení zvaná kritické bělošství (critical whiteness), jež se snaží systematicky rozbít historicky nahromaděná privilegia bílých např. způsobem organizace diskuse či rozhodovacích mechanismů. Když jsem v Německu svého času žil a účastnil se řady neformálních debat na téma anti-němectví, setkal jsem se opakovaně se signály, abych to neřešil, že to přeci není můj, ale jejich problém. Vzpomněl jsem si na sociologa Rogerse Brubakera, který tvrdí, že zatímco Francouzem se člověk stává, Němcem se člověk může jenom narodit, protože němectví je vymezené krví. Je otázka, zda obsese německou vinou, jedinečností holocaustu a „typicky německým“ není jen zrcadlovým převrácením tamějšího nacionalismu. Jestliže v zemích na pomezí geopolitických periferií a center, jakou je Brazílie a koneckonců i Česko, se řeší často až traumaticky vnímaný problém přejímání z center (v Brazílii tomu říkají kulturní kanibalismus, v Česku dohánění Západu), pak v zemích centrálních, modelových se otevírá prostor pro fascinaci sebou samým. Můžeme se pak ptát, zda vyhrocenému anti- -němectví coby sebenenávistné verzi německé sebestřednosti neproplouvá mezi prsty celá řada dalších věcí hodných kritiky.
V roce 2011 jsem v mexickém Chiapasu narazil na skupinku velmi mladých anti-německých antifas z Lipska. Přejeli půlku světa, aby v Oventiku přednesli zástupcům zapatistických povstalců několikastránkovou analýzu antisemitských prvků v jejich textech. Vysvětlovali, že španělské el pueblo v němčině znamená Das Volk, což je koncept, který v Německu historicky selhal, a tudíž by měl být (celosvětově) opuštěn. Zapatisté si je se zdvořilostí sobě vlastní vyslechli, ale neměli k tomu moc co dodat. Co by na to také říkali? Zavrhnout celý myšlenkový proud skrze výsměch jeho vyhroceným postojům je snadné, diskuse je ovšem zajímavější – tam, kde je možná. Nabízí se myšlenka, zda se v nové sebekritice Německa neotevírá v Česku prostor germánským či středoevropským studiím, jež by mohly elegantně využít své geopoliticky ojedinělé pozice a nabídnout pohled, který z Německa není vidět.
Autor je sociální antropolog.
