„Rozhodujícím faktorem dalšího rozvoje venkova je zemědělská výroba. Další rozvoj venkova bude úzce spojen s rozvojem ekonomiky JZD. Hlavním úkolem sociálního rozvoje venkova je vytvoření podmínek po stabilizaci pracovníků zemědělsko-potravinářského komplexu, a to všude tam, kde to záměry zemědělské výroby vyžadují.“ Několik namátkou vybraných vět z odborného tisku 80. let minulého století leccos vypovídá o dobovém chápání role venkova ve společnosti a o proměně, ke které za tu dobu došlo. Před rokem 1989 pracovalo v zemědělství více než půl milionu obyvatel ČSSR a pro dobové plánovače bylo přirozené stavět zájmy tohoto strategicky důležitého oboru na první místo. Státní politika ve vztahu k venkovu byla ve skutečnosti politikou zemědělskou. Musíme zabránit vylidňování venkova, prohlašovali plánovači, aby nám nechyběli pracovníci v zemědělství. Musíme vyrovnat životní podmínky na venkově a ve městech, doplňovali je experti, aby zemědělská práce na venkově zůstala atraktivní. Menzelův film Vesničko má středisková z roku 1984 je výmluvným svědectvím o venkově své doby: život zde je především životem země dělského družstva, v němž většina vesničanů pracuje. Každodenní život se točí okolo poměrů v družstvu a jeho rytmus je dán rytmem zemědělské výroby: práce na poli, práce v kravíně, sklizeň, oslavy dožínek a nakonec přílet práškovacího letadla ze Slovenska – symbolu nového venkova. Na pozadí družstevního života se venkov rozvíjí jako svébytná komunita: lidé z měst a nositelné formální autority jsou předmětem výsměchu, kdežto skutečnou autoritou – jakýmsi šamanem normalizačního venkova – je starý lékař, ztvárněný ve filmu Rudolfem Hrušínským.
KOLIK ODKRÝT VRSTEV?
Představa venkova jako místa zemědělské výroby byla pevným jádrem, od nějž se státní politika vůči venkovu odvíjela a propůjčovala venkovu jeho „funkci“ v centrálně plánovaném hospodářství. Šok z revoluční změny roku 1989 byl o to větší: zemědělská družstva v podmínkách volného trhu zkrachovala, zemědělská výroba ztratila své výlučné postavení, lidé se začali hromadně stěhovat do města a počet zemědělců se snížil až k hranici 100 000, z nichž většinu dnes tvoří starší čtyřicátníci a lidé předdůchodového věku. Bez zemědělské výroby venkov doslova osiřel. „Jaký máme důvod proto, abychom se zabývali venkovem?“ ptají se sami sebe účastníci ministerského semináře v roce 1998. Odborníci mluví o „ztrátě vize“ a předseda Spolku pro obnovu venkova volá po celospolečenské diskusi o tom, odkud kam český venkov jde, co od něj očekáváme a co pro něj musíme udělat.
Příběh o venkově jako bijícím srdci rozsáhlé, soběstačné zemědělské výroby, se tak v devadesátých letech vytrácí a venkov zůstává na jevišti společnosti stát stranou jako smutný hrdina, kterému seškrtali scénář a žádný nový mu nenapsali. K čemu je nám vlastně dobrý? Jaké hodnoty přináší? Proč bychom jej měli chránit nebo rovnou přispívat penězi na jeho rozvoj? Vakuum, které okolo venkovského hrdiny vzniklo, vytváří podtlak, a ten do sebe začíná nasávat nové symboly a vyprávět nové příběhy. Jeden z prvních vypráví o obnově venkova. Termín, který k nám přišel překladem z němčiny, se brzy rozšiřuje do obecné diskuse: vláda schvaluje Program obnovy venkova a odborníci se přou o to, jak nejlépe obnovu venkova zajistit. Shoda panuje na jednom: budování zemědělského venkova bylo chybou. Příběh o družstevním venkovu je rychle zavržen a postaven na pranýř: „Venkov v našich zemích přežil holocaust“, píše o období před rokem 1989 Bohuslav Blažek, jeden z vůdců iniciativy za obnovu venkova.
Menší shoda již panuje v tom, co je vlastně třeba na venkově obnovit. Kolik vrstev minulosti musíme odstranit, abychom došli k tomu správnému, nezkaženému venkovu, který chceme obnovit? Jak hluboko leží ideál, za jehož obnovu bojujeme? Blažkovy Školy obnovy venkova se snaží naučit venkovany ztracenému umění vést dialog o společných problémech. Mimo ně však ve věci obnovy panuje nejistota: odborníci spekulují o venkovské renesanci, duchovní obnově, kouzlech a iluzích venkovského života, politická reprezentace se zaštiťuje hesly o trvale udržitelném rozvoji a regeneraci a volá po proměně venkovské morálky. Některé vesnice „obnovují tradice“ hodů a dalších slavností, které se zde nikdy nekonaly. Samotný vládní program obnovy zůstává po většinu času spíše deklarací podpory, která se nedostavuje. Příběh o obnově venkova, přes svůj politický apel, jenom obtížně zaplňuje prázdné listy ve scénáři venkovského hrdiny.
PROTIVÁHOU MĚSTA
V diskusích o venkovu se tak objevuje nové téma: alternativa. Akademici, politici a publicisté začínají v devadesátých letech mluvit o jedinečnosti venkovského prostředí „pro tvorbu některých tradic a kulturních hodnot, které ve větších aglomeracích často postrádáme“, jak říká jeden z poslanců zemědělského výboru v roce 1999. Představitelé Spolku pro obnovu venkova zdůrazňují pospolitost, solidaritu a zodpovědnost venkovské kultury a staví je proti městskému životu, který se jeví jako individualistický a agresivní. Koloběh idealizovaného života na venkově, péče o pole a o zvířata vedou k úvahám o návratu k pravidelně se opakujícímu, cyklickému času, který má být protiváhou jednostranně lineárního času městského „pokroku“. Blažek píše o městu a o venkovu jako o nositelích odlišných řádů, z nichž ten venkovský nabízí radost ze společ ného prožívání, schopnost ocenit jednoduché, ale poctivé věci a přirozený kontakt se světem okolo nás: s přírodou, s počasím, s jednotlivými živly. „Konkrétnost a svatost venkovských míst by se stala protiváhou technologické abstrakce,“ píše Blažek.
V situaci, kdy prudká proměna společenského systému otřásla ekonomickými jistotami a hodnotami, kterými se Češi v životě řídí, je volání po venkovské alternativě lákavé. V kinech slaví úspěchy filmy jako je Cesta z města (2000) nebo slovenská Záhrada (1995), které tematizují venkovskou moudrost a vztah k přírodě jako protiklad městské pošetilosti. V jejich postavách jakoby se vracel šaman Rudolf Hrušínský: moudrý a uvážlivý venkovan, který s odstupem sleduje městské manýry a pro každého má laskavé slovo. Venkovská idyla se do našich představ vrací jako symbol neposkvrněného světa: proti městskému stresu nabízí zdraví, proti soutěživosti péči, proti anonymitě srdečnost. Jedním z paradoxních důsledků tohoto snu se od druhé poloviny devadesátých let stává takzvaná suburbanizace a výstavba satelitních městeček. Život ve vlastním domku na venkově se ukrývá za hradbu živých plotů, do filtrovaných zahradních bazénů a za skla klimatizovaných aut, která své řidiče bezpečně ochrání před jakýmkoliv kontaktem s druhými. V suburbanizaci se sen o venkově naplňuje ve formě svého opaku.
PROJEKT VENKOV
Příběhy o obnově venkova a o venkovské alternativě staví vesnici do paradoxní pozice. Na jedné straně číhá zlo minulosti – komunis mus – jehož dědictví je třeba z vesnice vymazat a vrátit ji do původního, autentického stavu. Na straně druhé si brousí zuby kapitalismus: zlo přítomnosti, které zaútočilo na naše města a z jejich obyvatel udělalo otroky vlastního životního stylu, přikované ke svým volantům a klávesnicím. Venkov má stát na stráži proti chybám minulosti i proti chybám přítomnosti, má chránit hodnoty, které jsou v ohrožení z mnoha různých stran. V nedalekém Maďarsku se podobná očekávání spojila v osobitou formu politického nacionalismu, která staví maďarského venkovana za vzor nezkažených národních hodnot. V Česku zůstalo pouze u idealistických očekávání. Venkovské ideály mají i svůj protiklad: o filmu Bohdana Slámy Divoké včely (2001) se v distribučních materiálech píše, že klade důraz na realitu dnešního života na vesnici. Ta je v něm vyobrazena jako chudé, beznadějné místo kdesi na okraji společnosti, jehož nejprogresivnějším prvkem je zastydlý imitátor Michaela Jacksona. Sláma svůj film natáčel v odlehlé vesnici na Bruntálsku, a těžko by si mohl pro natáčení vybrat jiné místo. Obraz deprivované, od světa odříznuté vesnice, který Divoké včely vytváří, by bylo sotva možná namalovat v podmínkách urbanizovaného venkova, který na českém území převládá. Politický příběh o venkově mezitím dospěl ke svému dočasnému vyústění. Namísto ideálů venkovské obnovy a alternativy nastupují po roce 2000 předvstupní programy a harmonizace, jejichž prostřednictvím se Česko připravuje na vstup do EU. Evropská unie přináší doslova znovuobjevení venkova, dodává mu místo a tvar, artikuluje jeho potřeby a nutnost jeho rozvoje. Společná zemědělská politika EU se dělí do jednotlivých os, z nichž jedna je přímo zaměřena na rozvoj venkova. Nová politika s sebou přináší nový slovník: zaklínadly se stávají endogenní rozvoj, partnerství, kvalita života a trvalá udržitelnost. Vznikají strategické dokumenty a akční plány. Z venkovských obyvatel se stávají aktéři rozvoje nebo přímo stakeholdeři, jejichž úkolem je společně vytvářet horizontální partnerství. Rozvoj venkova, jehož význam byl v devadesátých letech tak sporný, nachází své ukotvení v technokratickém, projektovém jazyce. Na semináři k rozvoji venkova v roce 2009 se účastníci dozvídají, že k dosažení vyšší kvality života vede cesta skrze (1) formulaci plánu, (2) jeho strategické rozpracování, (3) získání maximálního množství dotací a (4) úspěšnou realizaci záměrů. Ve všech fázích se přitom počítá s participací a iniciativou místních aktérů. Evropský program LEADER, který je zaměřený právě na financování místních iniciativ, přivádí na venkov kulturu, kterou již známe z jiných institucionálních prostředí: kulturu Projektu.
Český venkov tak za poslední čtvrt století prošel podobným vývojem jako venkov na západě Evropy. Z místa – především zemědělské – výroby se stal místem spotřeby: místem, kde utrácíme čas a peníze, kde hledáme klid a odpočinek. Autentický venkov nakupujeme na farmářských trzích a v rekreačních střediscích a necháváme se okouzlit jednoduchým životem v malebném prostředí. Nedotčená příroda a bezprostřednost lidských vztahů se v našich městských životech staly vzácným statkem a za ty se, jak nás učí ekonomové, musí platit.
Autor je sociolog.
