Zakládajícím snímkem japonského subžánru monster filmů kaiju eiga („kaiju“ v japonštině označuje neobvyklá stvoření) se v roce 1954 stala Godzilla. Její tvůrce Iširó Honda filmem reagoval na válečné trauma a přetrvávající obavy z nukleární energie. Kromě obrovské radioaktivní příšery, která svým atomovým dechem a mnohatunovým tělem zničí kus Tokia, tak film nabídnul trudný komentář ke stavu japonské společnosti, stále otřesené bombardováním Hirošimy a Nagasaki.
Obávané monstrum v sérii následujících filmů, komiksů a seriálů nesloužilo jen jako metafora jaderné zkázy a nezkrotné přírodní síly. Stal se z něj také ochránce lidstva před rozličnými hrozbami (jinými monstry, návštěvníky z cizích planet).
NÁVRAT KE KOŘENŮM
Letní blockbuster Garetha Edwardse ambivalentní povahu slavného ještěra zachycuje komplexněji než nechtěně komický film Rolanda Emmericha z roku 1998, v němž Godzilla připomínala přerostlého leguána (za její zneuctění se Japonci pomstili filmem Godzilla: Final Wars, kde jejich Godzilla rozdrtí tu americkou). Věrnost subžánru kaiju eiga se nezastavila u designu titulního monstra a odkazů k původnímu filmu. Konvence japonských monster filmů byly přeneseny též do narativní struktury. Zápletka začíná v roce 1999, kdy dochází k explozi v japonské jaderné elektrárně poblíž Tokia. Mezi oběťmi je také manželka amerického vědce Joea Brodyho (Bryan Cranston), který podezřívá vládu, že se snaží ututlat skutečnou příčinu nehody. Svůj život tak zasvětí odhalování velkého spiknutí. Jeho posedlost pokračuje až do roku 2014, kam se děj po prologu přesouvá. Do investigativního pátrání je nově zatažen Brodyho syn Ford (Aaron Taylor-Johnson), vzorový voják a milující manžel. Otec se synem společně objeví, že pravda má mnohem víc šupin a větší tlamu, než by si dokázal představit i ten největší paranoik.
Podobně jako žraloka v Čelistech (k nimž film odkazuje příjmením protagonisty), ani Godzillu neuvidíme hned a v celé její monstrózní kráse. Namísto toho, aby režisér zkraje vyložil všechny karty, drží nás celou polovinu filmu v napětí. Tady ukáže stín, támhle kus ocasu, jinde zas dráp. Trpělivě vytváří podloží pro spektakulární akční scény ve třetím aktu, při nichž se otřásá kino a padá čelist. Navzdory očekávání to ale neznamená, že bychom museli přetrpět hodinu sladkobolného rodinného melodramatu.
POSTAVY MIMO HRU
Tím, jak film své hrdiny zas a znovu zbavuje možnosti cokoli ovlivnit, dává zřetelně najevo, nakolik jsou lidé pro zápletku postradatelní. Stejně jako v tradičních kaiju eiga filmech, také zde příběhy jednotlivých postav pouze kauzálně propojují kousky vyprávění a jejich oči nám zajišťují možnost spatřit destrukci některého ze světových velkoměst. Postavy, jejichž charakterové rysy by hravě spočítal i orangutan, jsou ploché. Nikoli ale ke škodě, nýbrž ku prospěchu principu, podle něhož je vyprávění organizováno a který nadřazuje monstra všemu ostatnímu. Postupem, který představuje v rámci hollywoodské tradice unikát, se Edwardsovi podařilo fabulí i syžetovým uspořádáním vyjádřit jeden z nejelementárnějších strachů lidského pokolení – strach ze ztráty kontroly. Stejně jako v japonském originálu také v nové Gogzille pyká za svou aroganci vůči přírodě. Intenzitou pocitu naší bezmoci a titěrnosti se Godzilla může poměřovat s takzvaně „vysokým“ uměním, které ovšem nenabízí příjemný bonus v podobě prvotřídního audiovizuálního spektáklu.
Godzilla, r.: Gareth Edwards, USA/Japonsko, 2014, 123 min
