Za televizí si jde představit programové sekce, schvalovací komise, studia, maskérky, truhláře, kostymérny plné princeznovských šatů a další stovky jejích zaměstnanců. A mezi nimi také ty, kteří denně vytvářejí stejné programy a reprodukují stejné myšlenky.
Televize sama nevidí do konkrétních bytů, pokojů, rodin a jednotlivců – nemá tedy na zřeteli nás, diváky s rozmanitým vkusem. Televize vidí hlavně jakéhosi průměrného českého diváka, člena masy a svojí masovostí pak může obhájit programy, které nám předkládá. Vytvořit program, který uřízne dostatečný kus koláče, je přitom celkem jednoduché. Můžete se například spolehnout na to, co má váš průměrný divák rád, a podle toho pak opakovat různá klišé, otřepané příběhy, vtipy a zápletky skoro do nekonečna. Seriály a pořady se snadno slijí do jednoho nerozlišitelného spektáklu, ve kterém ztrácíme nejen vkus, ale i kusy nás samotných, abychom je nahradili kusy televizních hrdinů a jejich smyšlenými, vykonstruovanými příběhy.
Televizní žena
„Tradiční český divák“ je podle složení programu nejspíš divačka – řekněme univerzální žena – členka střední třídy po třicítce. Zajímá ji vaření, móda, zdravý životní styl a hluboké lidské příběhy. Chce si s televizí odpočinout, objevit v ní své vlastní příběhy a emoce nebo ještě lépe dobře se pobavit. Pro tuto univerzální ženu je pravděpodobně určena většina programu televize. Co ale udělat, když se nevejdete do průměru a přestanou vás bavit zaručené dramaticky oblé příběhy a stereotypní vtipy? Co když se rozhodnete nepřizpůsobit divácké průměrnosti?
Nedávno se na internetu objevil článek o výzkumech, které objevily český unikát. Ženy u nás po dosažení věku 32 let ztrácejí gramotnost. To si lze poměrně snadno ověřit na mnoha českých serverech „pro ženy“, především v sekcích určených levným a zaručeným receptům, případně výměně a prodeji obnošeného nebo ještě lépe vyrobeného (pleteného!) zboží. Tyto internetově hlasité ženy pak také zasedají k televizním obrazovkám a částečně se stávají arbitry úspěšnosti televizních pořadů.
Pokud přistoupíme na televizní průměrnost, dostaneme svoji průměrnou televizi, které nás ve svojí průměrnosti rozhodně neobohatí, nebo nám nepřinese žádný výlet za naši každodennost. Stane se médiem, které nám ukazuje stejné příběhy, které prožíváme, ukazuje nám stejné lidi, které známe, a stává se pouze dalším otevřeným oknem do sousedovy zahrádky. A co si budeme povídat, nakonec nás opakující se hádky nebo příliš hlasitý smích začnou obtěžovat.
Vzhůru, koncesionáři
Můžeme se smířit s tím, že posláním televize je uspokojit naši touhu po zábavě, napětí, jakýsi laciný voyerismus. Nebo si můžeme představit, že nás televize začne obohacovat, bude s námi polemizovat a vzdělávat nás. Otevírat v nás něco, co v nás otevírá umění. Můžeme volat po televizi, která rozvine nové cítění a chápání, namísto ukazování liftingem vyhlazených celebrit a nekonečných pořadů o vaření, jejichž vrcholem budiž jakýsi starší obtloustlý pán vařící fotbalový míč z knedlíku, masa a chipsů. Hrozí nám, že dopolední vysílání bude připomínat televizi vysílanou ve velkém v gynekologických ambulancích, s recepty na zeleninu z pytlíku a nestárnoucím obličejem Zlaty Adamovské?
Jsme plátci koncesionářských poplatků, jsme akcionáři televize a můžeme se podílet na utváření jejího obsahu. Můžeme se rozhodnout přestat sledovat zbytečné seriály a pořady, které mohou být snad jen kulisou k domácím pracím, a začít volat po televizi, která nám představí nové myšlenky a nové názory, neokoukané tváře lidí, kteří skutečně něco vědí, nebo nám poskytne příležitost vidět filmy, které natočili schopní filmaři. Možná takovou televizi nechceme, nepotřebujeme ji, protože se nám těchto věcí dostává jinde, ale televize se svojí pozicí veřejnoprávního média je naší promarněnou šancí.
V době, kdy české deníky skupují čeští miliardáři a obsah komerčních televizí určuje touha po sledovanosti kvůli příjmům z reklamy, můžeme my, koncesionáři, dostávat denně až do svých domů audiovizuální díla, která nám přinesou únik právě od těchto valících se masážních balvanů. Marshall McLuhan napsal, že médium je poselství. Jestli ale jediné poselství, o které stojíme, je, že je možné uvařit míč z knedlíku, pak možná tuhle televizi vůbec nepotřebujeme.
Autorka je studentkou FAMU.
