V květnový sobotní podvečer ohlásí zvonek u nás doma příjezd rodinky ze Spojených států. Zrovna cestují po Evropě. Sourozenci i rodiče jsou již od rána vzrušení a napjatí: „Jaký asi budou? Budeme si rozumět?“ Hůře jazykově vybavené členy rodiny napadne: „A budeme jim vůbec rozumět?“
Po přivítání a provedení po domě nás čeká společná večeře něčeho tradičně českého, doprovázená živým vyprávěním cestovatelů. S vypitým vínem se ztrácí lehká trapnost situace setkání s někým úplně neznámým, a když se připozdívá, američtí i čeští rodiče vyrážejí na procházku po okolí. Já beru dcery našich hostů do oblíbeného baru. O dva dny později se rozloučíme a zůstanou nám kontakty, vzpomínky a dobrý pocit, že se někomu u nás líbilo.
Zhruba takto vypadá typická návštěva cestovatelů Servasu. Ten sdružuje po celém světě několik tisíc lidí ochotných ubytovat u sebe do té doby neznámé cestovatele z jiných zemí. Někdo ubytuje návštěvníky na rozkládacím gauči, někdo jim vyhradí samostatný pokoj nebo poskytne karavan na zahradě. V případě, že nemá místo pro nikoho dalšího, může nabídnout i společně strávený den. Vše je založeno na dobrovolnosti, chuti sdílet zkušenosti s lidmi z celého světa a získávat nové. Některé mohou být i velice důležité: zamilujete se, získáte dlouhodobé přátele a poznáte všechny možné kultury a místa.
„Všech těch víc než sto zkušeností, které jsme měli, byly dobré, některé úžasné, ani jedna naštěstí úplně špatná. A každá má svůj příběh, který je pro naši rodinu velmi důležitý,“ popisuje svoje zkušenosti členka českého Servasu Adriana Skálová (57). Cestování se Servasem ale může mít i podobu hudebního zážitku: „Já miluji hudbu, hraní, takže mám vždycky radost, pokud si můžeme s hostiteli či návštěvníky společně zamuzicírovat. To vždycky vznikne tak krásná atmosféra porozumění, štěstí… Asi nejkurióznější Servas jam session jsme zažili ve skotském Peabbles, kde jsme jamovali s originál skotskými dudami,“ říká o Servasu další člen Petr Kratochvíl (53).
Cestuj! Posílíš mír!
V posledních pěti letech získala myšlenka vzájemného poskytování noclehu a sdíleného cestování mnoho nových příznivců po celém světě. Nejznámější projekt Couchsurfing (doslova surfování po gaučích), který se může pochlubit šesti miliony registrovaných členů ve více než sto tisíci městech, byl založen v roce 2004 a neustále roste. Částečně i díky tomu, že kontaktování probíhá online a funguje podobně jako sociální sítě. Být couchsurferem je také určitým životním stylem a postojem, který o vás říká, že jste otevření a přátelští.
Podobně lidé cestují už více než šedesát let s organizací Servas, i když můžeme najít několik odlišností ve fungování obou projektů. Zatímco Couchsurfing vzniknul téměř náhodně, když americký student Casey Fenton rozeslal e-mailovou žádost o přespání na Islandu tamním univerzitním studentům a byl překvapen množstvím kladných odpovědí, za Servasem se skrývá historie několika sociálních hnutí a inspirace životními příběhy lidí. Jedním z nich byl Američan Bob Luitweiler, který je považován za zakladatele Servasu.
Luitweiler byl v roce 1942 uprostřed druhé světové války uvězněn, protože odmítl nastoupit do armády. Dva roky pobytu v různých celách, kde viděl „zničený život psanců společnosti, kteří jí ukradli mnohem méně než lidé, kteří jí řídí,“ jím otřásly. „Byli tam všichni. Synové chudých imigrantů, dělníci z plantáží v Puerto Ricu, kteří se ocitli na mizině, afro-americké děti slumů, ilegální výrobci whisky z Kentucky a šikovní podvodníčci,“ vzpomíná Luitweiler v knížce The Seeds of Servas.
Vězení Boba Luitweilera sice převychovalo, ale trochu jiným způsobem, než by si nápravné instituce přály. Začal se spolu s dalšími vězni organizovat a bojovat proti nespravedlivému zacházení a otřesným podmínkám. Také v něm rostlo jeho protiválečné přesvědčení a posílil kontakty s dalšími odmítači vojenské služby, které ve vězení potkal.
Na svobodě se pak Luitweiler nechal v poválečných letech inspirovat mnoha myšlenkovými směry, které utvářely jeho osobitý pohled na svět. Byl nadšený z Ghandího nenásilí, inspirovalo ho hnutí kvakerů a komunitní život v izraelských kibucech. Vše toužil zažít na vlastní kůži, a proto se vydal v roce 1949 do Evropy, kde chtěl prozkoumat hnutí dánských lidových škol a různé skandinávské družstevnické a kooperativní organizace. Objevoval ale mnohem víc. Cestoval stopem a přespával, kde se dalo – po různých hostelech a lidech, kteří byli ochotní ho ubytovat zdarma. Jedním z prvních semínek, které v něm zaselo myšlenku Servasu, pak byly zkušenosti lidí z poválečného Německa. Jedna německá dívka mu prý řekla: „Neumíte si představit, jak jsou lidé v Německu izolovaní. Nejdříve důsledkem nacistického režimu a pak válkou. Okupační mocnosti nám nedovolují vzít si více než pět dolarů za hranice. S tolika penězi nikam nedojedete.“
Jako přesvědčený pacifista si Bob Luitweiler začal pohrávat s myšlenkou menší sítě lidí, kteří by si po Evropě poskytovali ubytování a vzájemným poznáváním by posilovali udržitelnost míru. Začal tedy oslovovat dobrovolníky z pacifistických organizací a lidi, které potkal na cestách. Na mezinárodní konferenci v roce 1952 pak spatřil světlo světa Servas.
Konspirace za železnou oponou
Informace o tom, že podobná možnost existuje, začala pronikat v osmdesátých letech do Československa a prvních pár nadšenců začalo hostit cestovatele i v podmínkách tehdejšího režimu. Mezi průkopníky netradičního cestování byl od roku 1986 i Roman Branberger (56) z Prahy, který vzpomíná na nutnost konspirace: „Tenkrát Servas fungoval přes dopisování. Když sem chtěl někdo ze západu přijet, tak nemohl přímo napsat, že je ze Servasu. Měli jsme tedy domluvený kód – jméno koordinátorky Servasu z Berlína Angely Friedan – který se zakomponoval do dopisu, a tak jsme poznali, že se jedná o člena Servasu.“
Postupně někteří členové Servasu i Branberger sám začali uvažovat o tom, že svoje aktivity nadále nebudou skrývat, což ale vzbudilo u ostatních podezření. „Mysleli si, že jsme provokatéři,“ směje se Branberger. I pro cestování se Servasem znamenala pozdější změna režimu silný impulz, kdy do Prahy na začátku devadesátých let proudilo množství lidí, kteří chtěli poznat čerstvě porevoluční divokou atmosféru. Branberg uvádí, že jen v roce 1990 u sebe doma hostili skoro stovku lidí.
Časem se přidali další nadšenci a vytvořila se stabilní síť hostitelů a cestovatelů, která umožnila lidem cestujícím do České republiky poznat i něco jiného než Karlův most a levné pivo. I když v počtech členů a sexy vzhledu na bázi sociální sítě nemůže Servas konkurovat Couchsurfingu, tak může oslovit svým důrazem na osobní i společenský přesah. „Kdo hledá v Servasu jen levné cestování, tak bude nejspíš zklamaný. Ale kdo má oči otevřené a je tolerantní, ten zažije něco, co mu žádná cestovní kancelář nemůže nabídnout,“ shrnuje podstatnou charakteristiku cestování se Servasem jeden z jeho dalších průkopníků v Česku Stanislav Bohadlo (60).
Autor je spolupracovník redakce.
BOX
Jak funguje Servas?
Pro vstup do Servasu je třeba absolvovat rozhovor s některým regionálním dobrovolníkem Servasu. Poté, co je členství schváleno, jste v případě, že hostíte lidi, zařazeni do tzv. host listu dané země, kde jsou uvedeny základní údaje: povolání, místo bydliště, znalost jazyků, zájmy a koníčky, kolik lidí a na kolik nocí můžete ubytovat. Host list země, do které chcete cestovat, si pak vyžádáte a telefonicky nebo e-mailem kontaktujete hostitele, s kterým se domluvíte na podrobnostech. Když cestujete, máte u sebe něco na způsob Servas pasu tzv. Letter of introduction, kde je napsáno něco o vás a jeho součástí je cestovatelská známka, která potvrzuje, že jste členy Servasu. Ten předkládáte vždy na začátku návštěvy. Díky těmto mechanismům je Servas znatelně bezpečnější než Couchsurfing nebo ostatní pouze online projekty. Servas je financovaný z prodeje cestovatelských známek, členských poplatků a dobrovolných příspěvků.
V porovnání s Couchsurfingem ale Servasu výrazně neroste členská základna a zvyšuje se průměrný věk. V Itálii například uvádějí průměrný věk 52 let. Servas celosvětově sdružuje šestnáct tisíc členů ve více než sto zemích. Couchsurfing je oproti tomu svým fungováním na internetu snadněji přístupný mladší generaci a umožňuje připojení mnohem více lidí. Oba dva projekty se ale spíš doplňují, než že by si přímo konkurovaly.
A jak vypadá typický člen Servasu? „Je zajímavé, že v tomto ohledu se liší západ od zbytku světa. Servas z Německa, USA nebo Norska je spíše levicově orientovaný, povoláním velmi často učitel nebo umělec. Mezi Servas z postkomunistických zemích najdete ale mnohem více i manažery, úředníky, IT specialisty. Obecnou typickou vlastností je otevřenost vůči novým lidem, zážitkům, myšlenkám,“ shrnuje své poznatky Petr Kratochvíl.
