Sam je inteligentní, energická a elegantní žena. Když mluví o tom, co dělá, oči jí zazáří nadšením. „Nápady má od nás zakázané. Prostě je nesmí mít, jinak by nás jimi zavalila. Všechno, co dělá, tak vyplývá ze zjištění, že to jinak nepůjde,“ říká o ní kurátorka Denisa Bytelová, která se Sam pracuje na dramaturgii a produkci galerie a v jednopodlažním statku na okraji České Břízy také bydlí. Stejně jako Samův (přátelé ji oslovují v mužském rodě – pozn. red.) manžel Miroslav a několik dalších mladých lidí. Pokrevně jsou příbuzní jenom někteří. Všichni jsou ale Samovými dětmi.
K obytné části domu přiléhá drobná stavba dvoupodlažního výstavního prostoru. „Dům jsme koupili na počátku 90. let. Před revolucí jsme s Mírou patřili mezi pankáče a sabaťáky, takže jsme pořád měli nějaké potíže s režimem. Uvažovali jsme, že odejdeme. Ale v roce 1987 jsem otěhotněla a měla dceru. Začali jsme se tedy rozhlížet po nějaké ruině, kde bychom mohli žít a něco dělat.“ Jednu takovou našli v České Bříze. Měla spadlé stropy a vyžadovala zásadní rekonstrukci. To ale manželům nebránilo, aby začali s pořádáním výstav na zahradě. „Byli jsme prostě zvyklí, že se takhle věci dělají.“ Později se výstavy konaly v opravených částech domu, až nakonec v samostatné galerii.
Tisíc hostů v obýváku
V současné době Sam vystavuje fotografie ostravského umělce a hudebníka Edgara. Trashové ženské akty a portréty od mladého pankáče pořízené během posledních fází domácích večírků šokují bezprostřední něhou k ženské kráse a tělesnosti. Jsou drsné i lyrické. Sam opět dokázala mezi mladými vystopovat ojedinělé osobnosti. V galerii ovšem vystavují i etablovaní autoři – například Jiří Valoch, Václav Stratil či Veronika Bromová. Také je přesvědčí nenucenost, s jakou tato „instituce“ dokáže přenést principy komunitního života do produkce kulturních událostí.
Na vernisáže se kvůli tomu sjíždějí návštěvníci z Plzně a Prahy. Ročně je jich kolem tisícovky. Do příprav vernisáží se proto zapojuje celá rodina. Dva dny se všichni střídají v kuchyni. Odměnou jim je (pouze) pohled na pohoštění, na jaké by si Národní galerie musela požádat o mimořádnou dotaci.
„Hned jak jsme se nastěhovali, zřídili jsme keramickou dílnu a naučili se řemeslu. Příjem z ní zajišťuje chod domácnosti,“ vysvětluje Sam, jak mohou fungovat. Protože je ale také malířka, na své další aktivity střádá prodejem obrazů. O granty nežádá. Vyznává výměnný obchod a nevynechá žádnou příležitost, aby upozornila na jeho výhody. Posledním dokladem oprávněnosti jejích ekonomických teorií je projekt „rezidenční budovy“ pro umělce, kteří u nich chtějí pobýt a pracovat. Podle Saminých skic ji navrhl mladý architekt Jiří Zábran. „Když stavěl vlastní dům, chtěl ode mne obraz. Dohodli jsme se, že mu ho daruji a on mi za to jednou něco nakreslí.“ Do stavby třípodlažní dřevěné věže s ateliérem a pokojem se právě pustili. Opět svépomocně a s celou rodinou. Sam chce věž postavit za tři sta tisíc. „Když začnete stavět, stavební firmy vám počítají miliónové částky. Ale já chci dokázat, že to tak nemusí být.“ V České Bříze tak formuje komplexní alternativu, která nemá nahrazovat jiné formy kulturní produkce, ale má jít příkladem pro ty, kteří v sobě najdou odvahu jednat podle vlastních představ.
Sam83 – galerie současného umění. Česká Bříza, 83 (www.sam83.cz).
Vyměňme si dům
