Kafka, Jelinek, Bernhard, Conrad, Klíma, Škvorecký – těchto několik jmen, jež se za poslední roky objevovala v programu Pražského komorního divadla, jen dokládá pestrost jeho repertoáru. Dvěma posledními sezónami v historii Divadla Komedie se nejčastěji prolínalo jméno rakouského dramatika Petera Handkeho, jehož drama Hodina ve které jsme o sobě nevěděli se stalo inspirací pro poslední hru Komedie, která letos končí.
Mlčící interakce
Hodina ve které jsme o sobě nevěděli byla poprvé vydána v roce 1992 a dnes patří mezi nejhranější Handkeho texty. Za svůj úspěch pravděpodobně nejvíc vděčí své otevřené formě a hravé struktuře, které umožňují jednak nesčetné způsoby kreativního zpracování textu (a to skoro na všech výrazových rovinách), tak tvůrčí zapojení představivosti diváka, pro jehož vlastní interpretaci a asociace hra poskytuje velmi mnoho prostoru.
Ve svých prvních hrách Handke hodně uplatňoval žánr, jenž sám nazval „mluvohrou“. Jeho základním principem bylo využití realistické ústní komunikace (jejímž předpokladem byla jistá míra interakce řečníka a posluchače) za současného významného omezení většiny zažitých scénických postupů. Hodina ve které jsme o sobě nevěděli v principech interaktivity a realismu pokračuje dál, přesto prvním Handkeho dílům radikálně vzdoruje: po celou dobu v ní nepadne jediné slovo.
Mezi konvencí a nedivadelností
Nacházíme se v neurčitém veřejném prostoru, v neurčitém čase a uprostřed dění, jehož stupněm významnosti si nikdy nemůžeme být jistí. Pozorujeme střípky cizích životů a vzápětí zjišťujeme, že do nich nemáme šanci proniknout. Stejně jako kdykoli v životě a kdekoli ve světě, je jen na nás, co si z představení odneseme.
Divadlo Komedie se s onou sítí gest, symbolů, rekvizit a interakcí vypořádalo po svém. Do rolí Handkeho náhodných kolemjdoucích obsadilo postavy ze svých ostatních inscenací, které navíc ztvárňují příslušní herci. V Hodině tak znovu vidíme Mluvčí ze Spílání publiku, Josefa K., Lídu Baarovou, fotbalisty ze Sportštyku či soudcovský pár z Víry, lásky, naděje. Dění je někdy reprízou vybraných scén těchto představení, jindy dovětkem či prologem k osudům hrdinů. Aby toho nebylo málo, herce na jevišti doplňuje uvaděčka, kulisák, skladatel a hostesky.
Pařízkovo zpracování Hodiny je půvabným propojením konzervativní činohry a alternativního divadla. Na jedné straně je zde patrná jistá konvenčnost: inscenaci v podstatě tvoří sled pečlivě nastudovaných hereckých etud a samotná koncepce představení navazuje na (především v popkultuře) velmi frekventovaný motiv závěrečného setkání postav. Na straně druhé inscenace vtipným způsobem dává do uvozovek svou vlastní divadelnost. Všechno zde máme jako na dlani: vidíme, jak vznikají vizuální a zvukové efekty, po děkovačce můžeme dokonce zblízka prozkoumat kostýmy herců a vrstvu makeupu na jejich obličejích.
Po všech stránkách slušné provedení činí Hodinu lákavou i pro diváka, který není obeznámený s předchozími díly souboru. Jedno však na poslední inscenaci Komedie zaráží: den po jejím zhlédnutí si už na Pařízkovo představení skoro nevzpomeneme.
Peter Handke: Hodina ve které jsme o sobě nevěděli, Divadlo Komedie, česká premiéra 10. května 2012
