„Tu tabulku vám připravím ještě dnes,“ slibuje Jana své šéfce. Nebylo by na tom nic divného, kdyby nebylo šest večer a sestavení tabulky Janě nezabralo dobré dvě hodiny. Nadřízená však potřebuje informace hned druhý den, a tak nehraje roli, že pracovní doba začala v osm ráno. „Zavedli mi také připojení do pracovního emailu z domova, abych všechny úkoly zvládala,“ povzdychne si Jana a př iznává, že často pracuje i celý víkend. Díky moderním technologiím mohou být zaměstnanci k dispozici prakticky kdykoliv – včetně dovolené. V angličtině se pro to ujal název white- collar sweatshop (kancelářská robotárna). Nelíbí se vám to? Ti, co trpí úzkostmi, vám prozradí, co se stane. Vystudovali jste, pracovali na sobě a můžete se pyšnit slušným životopisem. A přesto vám hrozí, že spadnete do šedé zóny lidí, kteř í pracují ještě více za méně peněz. Budete příštipkařit na nevýhodných dohodách o provedení práce a jiných typech nárazových smluv (anebo zůstanete úplně bez práce). Až jednoho dne zjistíte, že si nedokážete vydělat na své základní potřeby.
Pravděpodobně si říkáte, že je to trochu přehnané. A zřejmě věříte, že všechno záleží především na každém z nás. Nejspíš k tomu máte vhodné předpoklady. Odmala jste byli vychováváni k práci na sobě a neustálému sebezdokonalování. Kolikrát jste od rodičů nebo učitelů slyšeli: „Měl/a by ses víc snažit.“ Očekáváte, že najdete uplatnění, váš život je orientován na výkon a maximalizaci užitku. Jenže ve chvíli, kdy jste na trhu práce zranitelnější než dřív, může být všechno mnohem těžší.
CYNISMUS JAKO LÉK
Janě, která pracuje v soukromé firmě, je šestatřicet let. Bydlí u rodičů, nemá partnera a skoro žádný volný čas, kdy by mohla nějakého potkat. „Abych se mohla s někým seznámit, musela bych odejít z téhle práce. Mám ale strach, co budu dělat, abych nezůstala nezaměstnaná. Fakt nevím, jak mám svoji situaci řešit,“ vypráví bezradně nad pracovním stolem. Rozzáří se až v okamžiku, kdy se zmíní o tom, jak ji dřív bavil tanec a že by se někdy ráda podívala do své oblíbené Francie. Ale na další povídání už nemá čas.
Její zkušenost přitom není ojedinělá. Zejména v posledních letech se i u nás daří lidem vštípit, že vše by mělo být spravováno jako soukromá f irma a odpovídat požadavkům trvalé konkurence. Pak se ukazuje, že práci a soukromý život nejde jasně oddělit. To, co se dřív zdálo jako nemožné, musí být dosažitelné. Třeba i za cenu obětování osobního života.
Málokdo se přitom zabývá tím, pro koho a za jakou cenu je úspěch vůbec reálný. Bývalo běžné, že si zaměstnanci budovali kariéry v rámci podnikového žebříčku. Hudbou blízké budoucnosti je však putování z jednoho zaměstnání do druhého a trvalá nejistota nízko placené práce za neplnohodnotné smlouvy. To znamená další požadavky. Abyste mohli fungovat flexibilně a přizpůsobit se proměnlivým požadavkům trhu, musíte si vypěstovat schopnost reagovat na nepředvídatelné události.
Britský filozof Mark Fisher v této souvislosti hovoří o cynismu, který je nezbytný k tomu, aby si člověk zachoval zdravý rozum. Cynický odstup od toho, co děláte, je nejlepší způsob, jak přivyknout zvýšeným nárokům a neustálým změnám. V soukromí sice víte, že žijete v nejistotě a pochybujete o smyslu vašeho počínání, ale navenek v něm stejně pokračujete. Jen pozor, nesmí to jít poznat.
HLEDÁ SE POZITIVNÍ PŘÍSTUP
Třicetiletý Lukáš vystudoval ekonomii a ovládá tři světové jazyky. Čerstvě si s kamarády pronajal byt, ve kterém je hodně prostoru. „V předsíni si můžeme kopat s míčem,“ směje se. Když poté v kuchyni vaří kávu, vypráví o tom, jak už třetí měsíc shání zaměstnání. Živě při tom gestikuluje a občas nevěřícně kroutí hlavou. Nejdřív mu nabízeli polovinu peněz za podobnou práci, jakou dělal dřív. Ale ani po licitování nepřihodili víc jak třicet korun za hodinu navrch. „Vědí, že i za tak málo peněz nakonec někdo nastoupí.“ A při posledním pohovoru zase vadilo, že Lukáš nedokázal projevit dostatek nadšení. „Řekl jsem jim to na rovinu: prostě potřebuju vydělávat peníze,“ krčí rameny.
Chtějí po vás vášeň pro zaměstnání, ale můžete opravdu vzplanout pro něco, co je tak nejisté? Vždyť za svůj produktivní věk můžete mít takových prací třeba deset. Představte si, že se každý rok silně nadchnete pro jiného koníčka. Stejně tak je třeba při každém pohovoru ukázat tu pravou vášeň. Nedaří se? Nacvičte si alespoň realistické předstírání. Možná se neubráníte dojmu, že se z vás stává přelétavý psychotik, který mění objekty svého vzplanutí jako ponožky.
Není to však lecjaký typ osobnosti, který dláždí vaši cestu k úspěchu. Sympatičtí lidé s pozitivním přístupem si přeci úspěch přitáhnou sami, dočteme se v různých příručkách. U firem bodují ti nadšení a poslušní (co na tom, že takoví zaměstnanci se nejsnadněji propouštějí). A vy ostatní? Pokud jste práci ztratili anebo ji delší dobu nemůžete najít, nejspíš na vás bude něco divného. Zapomeňte na ekonomickou situaci, nepřemýšlejte o neférovém jednání firem. Opájejte se iluzí, že úspěch záleží pouze na vaší svobodné volbě.
NEJDŮLEŽITĚJŠÍ JE OSOBNOST
Americká novinářka Barbara Ehrenreichová si už před více jak deseti lety všimla, že pracující ve službách si při tehdejších cenách za nájem, benzín a jídlo nedokážou vydělat důstojnou mzdu. V průměru si takový číšník, uklízeč nebo prodavač př išel na pouhých sedm amer ických dolarů za hodinu. O sociálním zabezpečení, zdravotním pojištění nebo placené dovolené samozřejmě nemůže být řeč. Aby situaci vyzkoušela na vlastní kůži, vydala se Ehrenreichová inkognito pracovat jako servírka, uklízečka a prodavačka do tří amerických států. Došla ke smutnému závěru: ani v jednom z případů by si na sebe nedokázala vydělat a byla by, stejně jako většina lidí v USA pracujících ve službách, odsouzena k živoření, ze kterého není úniku.
Její experiment pak pokračoval dál. „Napište také o lidech, kteří neměli na střední škole děti, dělali všechno, jak se patří, dobře se učili a tvrdě pracovali. Ale místo povýšení anebo vyššího platu stejně dostali vyhazov,“ napsala jedna z jejích čtenářek. Novinářka si proto naplánovala další průzkum terénu. Tentokrát se snažila sehnat práci jako PR pracovnice. Už při první fázi, která spočívala ve zdokonalování sebe sama a svého životopisu pod dohledem placených poradců, ji zaujala jedna věc: vůbec nezáleželo na zkušenostech a dovednostech. K úspěšnému hledání práce byla nejdůležitější osobnost. Ehrenreichová proto v rámci koučingu prošla nejrůznějšími psychologickými testy. Firmy se totiž rozhodují, zda člověka přijmou, podle povahových vlastností. A pokud dojde na vyhazov? Nejspíš práce nepasovala k vašemu charakteru.
KDO ZA TO MŮŽE?
„Rostoucí nejistota na pracovním trhu činí požadavky týkající se nadšení krutými a perverzními,“ píše Barbara Ehrenreichová. „Vášnivé zaujetí při opakovaném hledání práce je úkolem pro herce anebo osobu, která ztratila spontánní emoce.“ Jednou z motivací, proč se dál snažit, přesto zůstává právě úspěch. Není přitom důležité, z jakého prostředí pocházíte nebo jaká je vaše právní ochrana. Chcete vyhovět rostoucím nárokům? Je třeba se přizpůsobit a snížit vlastní cenu. Nejdůležitější je věřit si. Jste to jen vy, kdo se může naučit, jak projevit vášeň, a popřít to, co se nehodí. Samozřejmostí je fungovat po vzoru soukromé firmy, v případě nutnosti se uskromnit a oprostit se od takových překážek, jako je rodina nebo výchova dětí.
A tak osobní iniciativa není nikdy dost dobrá, zato neúspěch nás provází třeba i ve snech. Důraz na osobní nasazení je totiž v době zvyšujících se nejistot čím dál potřebnější. Mýtus, že každý je strůjcem svého štěstí, i když je vystaven enormnímu tlaku bez sociální ochrany, je možné dobře využít. Pokud je neúspěch považován jen za důsledek osobního selhání, politici mohou nespravedlnosti systému přejít mávnutím ruky.
