Naše cesta začíná v Bengází. Panuje tu klid, hlavní silnice z egyptských hranic, stejně jako celá východní oblast Libye, utrpěly válkou nejméně. Jediný problém je přesvědčit rebely, kteří teď vládnou na celnicích, aby nás do země vůbec pustili. Po několika hodinách vysvětlování, že potřebná povolení k práci máme slíbena od novinářského centra v Bengází a asi pěti telefonátech, je naše cesta volná.
KDE TO VŠECHNO ZAČALO
Bengází je druhé největší město Libye a tradiční bašta odporu. V minulých letech se tady i v některých dalších městech několikrát demonstrovalo proti Kaddáfího vládě. Plukovník ale dokázal vždy nespokojence tvrdě umlčet. V poslední dekádě se také výrazně zlepšil jeho vztah se zeměmi dříve znepřáteleného Západu. Italský premiér Berlusconi nazval Kaddáfího svým nejlepším přítelem a bývalý britský ministerský předseda Tony Blair dojednával s diktátorem obchody pro americkou investiční banku JP Morgan. Byznys s ropou i zbraněmi s evropskými partnery kvetl, zatímco stále nespokojenější domácí kverulanti v tichosti mizeli na léta do vězení. S Kaddáfím při potlačování disentu spolupracovaly také americké a britské tajné služby.
Letošní demonstrace však změnily běh dějin. V Bengází propukly ještě dva dny před oficiálním datováním revoluce, které připadá na sedmnáctého února. Před místním soudem se tehdy sešly rodiny politických vězňů a žádaly propuštění právníka Fathi Terbila, který jejich blízké zastupoval. K davu se postupně přidávali další obyvatelé. O dva dny později začala do demonstrace, složené převážně ze studentů nespokojených s celkovou situací v zemi, střílet armáda. Na ulici zůstalo čtrnáct obětí. Libyjce, kterým dodal odvahu úspěch sousedů v Egyptě a Tunisu, už ale nešlo zastavit.
„Věděla jsem, že se něco chystá. Nejstarší syn za mnou po první demonstraci přišel a řekl, že se s dalšími studenty z univerzity připravují. Nechtěl mi nic prozradit, jen to, že už mlčet nebudou,“ říká na kameru dvaapadesátiletá učitelka Razalla, matka šesti dětí. Na gauči v obýváku teď leží fotky Razzaliných dvou synů. Mladší, student ekonomie Moatez, bojuje u města Syrty. Druhý syn, Mansúr, se už přes měsíc neozval. Neví o něm ani jeho kamarádi, kteří s ním hlídali pozice u města Aždábije. „Jako matku mě představa, že ho zabili, děsí. Nemohla jsem mu ale bránit. Nechtěla jsem, aby marnil svůj život v nesvobodě, tak jako moje generace.“ Oba synové byli ve skupině, která s noži a loveckými puškami nejprve přepadla armádní sklad. Kaddáfí poté na město poslal své jednotky, ale rebelům se podařilo včas vyzbrojit. Navíc se k nim přidali i mnozí vojáci z místních kasáren.
Bengází, které se stalo sídlem Přechodné národní rady (dočasná vláda nové Libye), bylo na týden i naší základnou, ze které jsme vyjížděli na západ. Město, velikostí srovnatelné s moravským Brnem, se měnilo každým dnem. Znovu se otevřely restaurace a na ulicích bylo rušno i po setmění. Opravovaly se střelbou poškozené obchody, na křižovatky se vrátila dopravní policie. Místní letiště též obnovilo lety do několik stovek kilometrů vzdálené Misráty a Tripolisu.
RAFINERIE PLNÁ ZBRANÍ
Další město, Brega, leží dvě stě kilometrů na západ. Jeho dominantou je libyjsko-norská rafinerie na pobřeží Středozemního moře. V dubnu Brega zažila střety mezi Kaddáfího oddíly a rebely, podporovanými ze vzduchu letadly NATO. Bombardování si vyžádalo oběti na obou stranách. Sedmého dubna západní letadla zaútočila namísto plukovníkových vojáků na konvoj rebelů. Třináct z nich nálet spojenců nepřežilo a za své vzala i menší část rafinerie.
Uvnitř závodu po sobě plukovníkovi vojáci zanechali hromady munice volně složené hned pod trubkami, ve kterých proudí ropa do nedalekého přístavu. Část raket a minometných granátů byla vyrobena v bývalém Československu, nebo sem odtud alespoň doputovala. Nápisy v angličtině a češtině na dřevěných krabicích dodnes varují, že obsah je výbušný. Vedení rafinerie je právě přepočítávalo a plánovalo jejich předání rebelům.
„Nepochopil jsem Kaddáfího strategii. Kdyby sem NATO nebo rebelové něco vystřelili, tak jsou všichni jeho vojáci mrtví a rafinerie by už také nestála,“ kroutí hlavou jeden z manažerů závodu, Mohamed Mabrúk, který se svými kolegy napočítal téměř pět stovek raket v rozměrech od dvou do šesti metrů.
Naše návštěva byla příkladem, v jakém chaosu se dnes Libye ocitá. Do rafinerie, která musela být v minulosti přísně střežena a brzy patrně znovu bude, jsme se dostali bez velkých oklik. Prostě jsme se zeptali jedné z posádek okolo projíždějících aut a ta nám ochotně ukázala cestu až k hlavní budově v areálu. Nikdo nechtěl vidět v arabském světě na všechno tak nutná povolení, ani nám nebránil, když jsme si rafinerii začali zevnitř fotografovat a natáčet.
ODŘÍZNUTI OD SVĚTA
Další rafinerie leží o dvě hodiny jízdy blíže frontové linii než Brega. Rebelové na kontrolních stanovištích jsou tu nervóznější. Dále na západ, směrem ke Kaddáfího rodišti a jedné z posledních bašt odporu diktátora, Syrtě, nás bez povolení a ozbrojeného doprovodu pustit nechtějí. Zůstáváme proto v malé osadě přízemních domků, kterou tady nechalo vedení rafinerie postavit pro své zaměstnance. Většina z nich už utekla před Kaddáfího jednotkami do Bengází. Další, kteří náleželi ke kmenu Kaddáfa, ze kterého vzešel i sám diktátor, nabrali kurz Syrta.
Hussám je bývalý amatérský vzpěrač a váží hodně přes metrák. Ve svém klimatizovaném domku nás hostí obědem a kávou. V nedalekém závodě pracoval jako technik, ale když propukly boje o místní osadu Rás Lanúf, byl zrovna v rodném Bengází. „Měl jsem starost o ženu a děti. Telefon nefungoval a já se vracel domů oklikami přes poušť. Trvalo mi to tři dny. Rás Lanúf byl v té době už v moci rebelů,“ popisuje situaci před pěti měsíci.
Hussám si však dlouho rodinu neužil. Jeho žena s dětmi už několik dní po jeho příjezdu odcestovala do Syrty. Rebelům nevěřila, sama pochází z kmene Kaddáfa. „Neustále jsme se hádali. Já jsem se zastával lidí z Bengází, které ona nenávidí. Do Syrty jsem s nimi jet odmítl, Kaddáfího jsem nikdy rád neměl a patrně by mě tam podezřívali jako špeha rebelů. Nakonec jsme se museli rozdělit. Syrta je teď odříznutá od světa pod palbou rebelů a já nevím, co je s rodinou. Cítím ještě větší beznaděj, než předtím v Bengází.“
K Hussámovi se dnes nastěhoval jeho soused Zuwajíd. Spolu čekají, až se bouře Libyí přežene. Zuwajíd má připravený samopal pro případ, kdyby se vojáci pokusili dobýt Rás Lanúf zpět. 12. září, přesně dva dny po našem odjezdu, se tak skutečně stalo. Na osadu zaútočili Kaddáfího lidé přestrojení za rebely. V Rás Lanúfu po bleskovém útoku zůstalo patnáct mrtvých. Dodnes nevím, jak Hussám a Zuwajíd dopadli. Telefon na území mezi Bregou a Syrtou stále nefunguje.
ŠEL JSEM SE VZDÁT REBELŮM
Do Misráty letíme znovu zavedenou linkou místních aerolinek. Třetí největší město Libye utrpělo v boji nesrovnatelně více ztrát než Bengází nebo Tripolis. Když Kaddáfí ve svém projevu na začátku revoluce prohlásil, že jeho jednotky půjdou dům od domu a od zahrady k zahradě, vypadal směšně. V Misrátě ale boje přesně tak probíhaly. Hlavní třídu lemují trosky domů, na cestě k letišti jsou ještě dnes barikády postavené z přepravních kontejnerů a kamionů. Ve městě byl za naší přítomnosti pramalý výběr potravin. Na chleba se stály dlouhé fronty a v pekárnách, kde dříve pracovali egyptští dělníci, se teď snažili výrobu rozjet učitelé a inženýři.
Vedle čerstvého hřbitova, na kterém jsem napočítal přes pět set nových hrobů, s tím, že dobrovolníci hloubili každý den další, na mě v Misrátě nejvíc zapůsobilo vězení. To původní lehlo po vítězství rebelů popelem, a tak zajaté Kaddáfího vojáky drží ve škole. Čekal jsem tvrdé zacházení s vězni, nedostatek jídla a přemíru ozbrojenců. Podmínky však byly překvapivě dobré. Na dvoře postávali jen dva muži se samopaly a vězni sice spali ve třídách jen na matracích, ale všude bylo čisto. Oběd, který jsem s nimi konzumoval, byl asi tím nejlepším jídlem, které jsem v Misrátě vůbec dostal.
„Ty lidi, které tady vidíte, jsou všichni zajatci z Kaddáfího jednotek, nebo ti, které jsme našli v bytech a domech obývaných příslušníky bývalého režimu. Někteří z nich půjdou k soudu, ale předpokládáme, že většinu budeme po celkovém osvobození země postupně pouštět domů. Jsou to Libyjci jako my,“ vysvětloval mi osmatřicetiletý Mahmúd, ředitel školy a imám místní mešity v jedné osobě.
Po škole jsme se mohli volně pohybovat. Hned v první třídě, kterou obývala asi třicítka mužů, jsme se stali příjemným zpestřením nudy, i když vězni smí číst knihy, chodit na bohoslužby a dokonce je mohou navštěvovat příbuzní. Někteří byli ochotni mluvit na kameru. Jedním z nich byl sedmadvacetiletý Farhat.
„Ptáte se mě, jak mě přesvědčili, abych šel potlačit revoluci? Jenže já sloužil v kasárnách ve městě Tažúra a o revoluci nic neslyšel. Měli jsme k dispozici jen informace ze státní televize a od našich velitelů. Když jsme vyjížděli do Misráty, věřil jsem, že se jdeme bránit proti okupaci. Říkali nám, že na Misrátu zaútočili křižáci z NATO a Al-Káida,“ komentuje Farhat propagandu státních sdělovacích prostředků. „Začalo mi to být divné. Z druhé strany jsem při každém útoku slyšel volání Alláhu Akbar. Naši velitelé postupně mizeli. Nevím, jestli měli strach nebo dostali nové rozkazy. Protivníci z megafonů volali, ať se vzdáme, že se nám nic nestane. Dvacátého dubna naše jednotka dostala rozkaz, aby se stáhla ze svých pozic. Já jsem položil zbraň na zem a šel se vzdát rebelům. Byli to všechno Libyjci jako já,“ popsal nám svůj příběh Farhat, původem z Tobrúku, který se podle svých slov k armádě přidal jen proto, že nemohl najít v minulosti práci v jiném sektoru.
NA FRONTĚ U SYRTY
V půli cesty mezi městy Misrátou a Syrtou je křižovatka. Řidič tady může odbočit na Bání Valíd. Právě tam, stejně jako v Syrtě a ještě ve městě Sabha na jihu země, jsou poslední významná místa, která kladou rebelům odpor. Sedíme v toyotě, která má na nákladním prostoru připevněné odpalovací zařízení. Korba je plná dřevěných beden s municí. Za volantem sedí bývalý major Kaddáfího armády. Míříme k Syrtě na frontovou linii.
„Neměl jsem o Kaddáfím velké iluze a vím, že život pod jeho vládou pro většinu lidí v zemi za moc nestál. Jsem ale voják a ten má v popisu práce poslouchat rozkazy. V každé zemi bez výjimky. Jenže jsem taky otec a mám dva syny. Tedy měl jsem... Když ke mně přišli, že se chtějí zapojit do revoluce a bojovat proti Kaddáfímu, neměl jsem jediný argument, kterým bych jim dokázal oponovat. Chtěli získat zbraně z armádního skladu, tak jsem šel do toho s nimi a připojil se k rebelům. Oba padli v dubnu při bojích na hlavní třídě,“ vzpomíná Mustafa, bývalý major Kaddáfího armády, který teď každý den pendluje mezi frontovou linií a základnami rebelů nedaleko dobytého města Tawarga.
Místo, odkud rebelové odpalují rakety na město Syrtu, je jedno velké parkoviště. Zdejší pick-upy mají na svých korbách odpalovací zařízení pro rakety nebo kulomety. U silnice sedí chlapíci s gumovými kladívky a vtloukají mosazné nábojnice do pásů. Další jen postávají, klábosí a pijí čaj. Fronta v době klidu zbraní. I tak je tu ale cítit nervozita. Několikrát proběhne střelba do vzduchu pro naši kameru. S Mustafou, který zatím vyložil všechen arzenál, se vydáváme na šestihodinovou cestu zpátky do Misráty. Přes oficiálně dobytá území, i ta ale mají ke klidu daleko. Za tmy k nám doléhá střelba z okolních vesnic, jejichž obyvatelé se odmítají rebelům vzdát.
„Líbya Harra! (Svobodná Libye!)“ zní mi v uších odpovědi těch někdy i šestnáctiletých kluků, když jsem se jich vyptával, proč jsou na frontě. Ten večer jich u Syrty padlo dalších dvacet a sanitky přiváželi zraněné do nemocnice v Misrátě celou noc.
VĚZENÍ ABÚ SALÍM
Hlavní město Tripolis položila revoluce na lopatky za půl druhého dne. A nepomohlo ani to, že Kaddáfí si do něj v minulosti nastěhoval řadu svých věrných. Jen to dokládá, jak tu byl plukovníkův režim oblíbený.
Až na kontrolní stanoviště rebelů působí Tripolis přes den jako jakákoli jiná arabská metropole. Změna přichází až s večerem. V ulicích křepčí davy lidí s vlajkami a transparenty. Do dlouhých nočních hodin se ozývá střelba ze samopalů, někdy i z tanků. Zdá se, že temperamentní Libyjci palbu do vzduchu milují. Do začátku září oslavné salvy zabily už dvacet lidí.
Největším magnetem je pro nás bývalé vězení Abú Salím. Tohle jméno v Libyi vyvolává hrůzu. O krutém zacházení s trestanými referovala nevládní organizace Amnesty International po léta. Byla tu soustředěna opozice z celé země a také se sem dostali Libyjci z proslulé věznice na Guantánamu, které Kaddáfímu vrátily samotné americké úřady. Když revoluce zachvátila Tripolis, přišli obyvatelé z okolí trestance osvobodit. Na odpor se jim nikdo nestavěl. NATO totiž předtím precizně zasáhlo administrativní budovu v centru areálu. Dnes sem přicházejí Libyjci, aby si prohlédli, jakým podmínkám tu byli lidé vystaveni. Jsou mezi nimi i ti, kteří strávili za mřížemi řadu let. V areálu by se měl též nacházet masový hrob z června 1996. Tehdy tu režim nechal popravit přes tisíc politických vězňů.
STÍNY NA REVOLUCI
V minulosti také pracovalo v Libyi několik milionů zahraničních dělníků. Mnozí z nich přijeli z rovníkové Afriky. Pro Libyjce byli vítanou levnou pracovní silou, která zemi pomáhala ve všech odvětvích. Jelikož revoluce přinesla do života migrantů zásadní změnu, mnozí Libyjci teď na ně hledí s podezřením. Považují je za možné Kaddáfího nájemné vojáky, tzv. mutasaka.
Kaddáfí totiž Libyjcům nevěřil. Prostřednictvím izraelské agentury si raději pořizoval bojovníky z Čadu a dalších zemí, kteří měli jeho systém bránit proti vlastním občanům. Izraelci si za každého Kaddáfího žoldáka účtovali dva tisíce dolarů na den. Byl to výhodný obchod. Samotným žoldákům totiž platili údajně jen sto dolarů na den. Není to tedy „pouze“ okupace Palestiny, která naladila libyjskou společnost silně protiizraelsky.
Libyjci slaví, ale zahraniční dělníci mnoho důvodů k radosti nemají. Těžko říci, kolik jich za barvu své tmavé kůže krutě zaplatilo. Do rybářského přístavu nedaleko Tripolisu se jich uchýlilo na patnáct stovek. V přístřešcích z dek tady už měsíce živoří bez pravidelného přístupu k pitné vodě. V minulých týdnech sem rebelové několikrát přijeli a už tak zbídačené obyvatele tábora okradli o to poslední. „Horší bylo, že na nákladní auto naložili naše ženy a na dva dny je odvezli. Všechny znásilnili, mezi nimi i tři budoucí matky,“ vyprávěl mi o drsných zkušenostech s novými vládci Libye jeden z nich, jenž sem přijel za prací před třemi lety z Nigeru.
AŽ NADŠENÍ USTOUPÍ
V příštích týdnech a měsících bude určitě zajímavé sledovat vývoj v zemi, která má oproti sousednímu chudému a přelidněnému Egyptu jen šest a půl milionu obyvatel. Na jedné straně se může radovat ze svého ropného bohatství (před revolucí Libye vytěžila zhruba 1,6 milionu barelů denně) a zásob zemního plynu. Na rozdíl od mnoha jiných arabských států ji také nesužují sektářské spory. Libyjskou společnost totiž tvoří pouze sunnitští muslimové.
Na druhé straně se jedná o velmi konzervativní zemi s tradiční kmenovou strukturou. Většinu obyvatel nyní pojí revoluční duch, ale už dnes je rozdělují drobné spory. Několikrát došlo ke střetům mezi samotnými rebely. Zatímco lidé v Bengází a Tripolisu zpravidla vesele slaví, na frontových liniích umírají především bojovníci z města Misráta. Třetí největší město bude za svůj lví podíl v konfrontaci s bývalým režimem určitě chtít větší prostor v rozhodování o tom novém. V neposlední řadě pak bude stále patrnější propast mezi obyvateli, kteří sní o sekulární zemi inspirované Západem, a salafistickými muslimy, kteří mají za vzor koránské období z dob proroka Mohameda. A ano, ropa. Západní státy, které se na pomoci rebelům významnou rolí podílely, si budou chtít ohlídat budoucí obchod s černým zlatem. A nebudou to jen ony. K porážce Kaddáfího velkou měrou pomohl třeba i Katar nebo Turecko, které svými ostrými lokty získává v oblasti Blízkého východu a severní Afriky stále větší vliv. Možné je i to, že útoky NATO motivovaly obavy z čínských ropných investic.
I přes zmíněné nástrahy a komplikace zůstávám mírným optimistou. Nejen Libye, ale i další země v regionu severní Afriky a Blízkého východu se vydávají na dlouhou a dosud nepoznanou cestu. Dnešní generace mladých lidí je i díky moderním technologiím a sdělovacím prostředkům, které jí nabízejí srovnání s okolním světem, jiná. Touha po demokratickém uspořádání a možnosti více rozhodovat o svých životech tady je a sílí.
Autor je spolupracovník redakce.
