Plamen vzpoury doslova zažehl mladý nezaměstnaný inženýr Muhamed Buazizí. K tragickému způsobu protestu sebeupálením ho dohnala bezvýchodná situace i ponižování úřadů. Nejprve mu byl policií zabaven nelegální stánek se zeleninou, který byl jeho jediným zdrojem obživy. Pak ho policisté ještě zbili. Když si na jejich postup stěžoval, vyhodili ho. Brzy poté se rozhodl ve městě Sidi Bouzid, kde se vše odehrálo, upálit. Zemřel po devatenácti dnech 4. ledna 2011.
První protesty začaly v chudém vnitrozemí již v době, kdy Muhamed Buazizí bojoval o život v nemocnici. Došlo také k několika dalším veřejným sebevraždám. Celonárodní vzpoura však v plné síle propukla teprve po jeho úmrtí a poté co režim začal zatýkat (možná i preventivně, ve snaze zastrašit odpůrce) vzpurné jedince od bloggerů po rapery a poté co začala policie střílet do protestujících ostrými.
Protesty byly místy násilné a záběry z nich připomínaly neklidnou realitu současných západoevropských měst, ve kterých revoltuje především mladá generace. Počet obětí se blíží stovce a po úprku diktátora hledá tuniská společnost pracně a nejistě cestu k bájné demokracii. Celá událost má přitom i globální rozměr. Spekuluje se mimo jiné o vlivu roznětky Wikileaks, kdy jedna ze zveřejněných depeší americké diplomacie, charakterizovala tuniský stát jako zkorumpovaný a porušující lidská práva. Do operace Tunisia se intenzivně zapojili i Anonymus – armáda bezejmenných kyber–aktivistů, kteří se proslavili při obraně Wikileaks, tentokrát zaútočila na tuniské vládní weby. Právě na internetu probíhaly také protesty proti tuniské cenzuře, která si nijak nezadala s čínskou nebo kubánskou. Při takovém mezinárodním srovnání však zároveň nelze nepřemýšlet o tom, proč se právě z Tuniska stal diktátorský kostlivec západních demokracií – nebylo snad zdejší porušování lidských práv dostatečně atraktivní?
