Co na tom, že busking s žebráním nemá skoro nic společného? Brněnští radní to zřejmě rozlišovat neumí. Správný busker totiž nežebrá z toho prostého důvodu, že něco naopak nabízí. Nabízí svoje umění a svůj talent a peníze po nikom nepožaduje. Je zcela na libovůli kolemjdoucích, jestli mu do klobouku hodí, nebo ne. Busker rozhodně nehraje na city. Harmonikář Michal Lupač říká o brněnské pouliční scéně: „Ano, často tady hrávají lidé, kteří omílají tři akordy a hrají deset písniček dokolečka, ale tihle jsou tady tak tři, čtyři a ten zbytek sem chodí nárazově, ale myslím, že jsou to lidi o několik tříd výš.“ S Michalem mluvím na České ulici, kde na svůj akordeon mistrně interpretuje písně Yanna Tiersena ze známého filmu Amelie z Montmartru. Sám říká, že už dlouho na ulici nehrál, ale nová vyhláška ho donutila přijít. Jsme totiž na demonstraci na podporu pouliční hudební produkce, probíhající v centru Brna v den, kdy začala platit zmíněná vyhláška, tedy 4.června.
Ulice jsou doslova plné hudebníků, kteří rozhodně nesplňují slova starosty Šťástky o mlácení do rezavých poklic. Hrají zde i známé brněnské kapely, například Urband, který po svém a téměř folklórně, s houslemi, kontrabasem a kytarou interpretuje písně Nicka Cavea, Einsturzende Neubauten, nebo třeba ukrajinského dua Piatnizza. Když chodec poodejde o kus dál, narazí na duo harmonikáře a violoncellisty nebo mladíka nesoucího dudy. Na jiné ulici hraje osamostatněná dechová sekce a několik bubnů. Všechny zvuky se proplétají, okolo hudebníků se tvoří skupinky diváků a vzniká specifická atmosféra hudebního festivalu podbarvená nádechem nenucenosti a spontaneity.
Hudebníci se s průběhem odpoledne začínají mísit a jamovat spolu, je zde například klarinetista, který chodí od skupiny ke skupině a k potěše diváků se vždy přidává se sólovým výstupem. Nakonec vše vyvrcholí setkáním opět na České, kde hudebníci společně zahrají fanfáry ze Smetanovy Libuše, které zní, jako by je hrál profesionální orchestr. Tomáš Vtípil, organizátor celé akce, později prozrazuje, že sezkoušení zabralo pouhou hodinu. Dle mého soudu ohromující výsledek může čtenář sám zhodnotit na YouTube.
Tomáš také čte nahlas prohlášení pouličních hudebníků i neotesané výroky starosty-Brna střed na adresu buskerů. Působí tak absurdně, že se plná ulice směje, až se za břicho popadá. „Rezavé poklice naladit!“ zavolá dirigent a ulicí ještě jednou zazní Libušiny fanfáry.
ZAMRZLÁ PRAHA
Spontánní protest brněnských pouličních hudebníků ukázal, že spoustě lidí není jejich osud lhostejný a že tak mohou ovlivnit komunální politiky: 15. června městská rada schválila, že výjimku z protižebrací vyhlášky opravdu dostanou. Zajímavé je, že podobný zájem se probudil také v Praze, kde buskeři mají velmi tvrdé podmínky už dlouho a dosud se zdálo, že to nikomu nevadí.
V době, kdy vyjde toto číslo NP, se bude v novinách pravděpodobně psát o tom, jak pražská hudební demonstrace proběhla, ale teď, když tato slova píšu, ještě není jasné nic. 21. června, na Evropský svátek hudby, vyjdou také pražští hudebníci do ulic, tak jako se každý rok hraje ve Francii. Tato slova píšu jako jeden z organizátorů akce a s vědomím, že nám ji město zakázalo. Podle magistrátních úředníků by totiž nešlo o veřejné shormáždění, ale o kulturní akci, a to i přesto, že její součástí jsou petiční stánky a zcela jednoznačné naplnění litery shromažďovacího zákona.
Zdá se, že na vině je opět již zmíněná neschopnost českého úředníka rozlišovat. Úředník nerozezná výdělečnou kulturní akci od specifické formy protestu. Ukazuje se tak, že Praha je daleko represivnější než klidnější moravská metropole. Nakolik jsou jeho obyvatelé ochotni to akceptovat, to se ještě ukáže.
Autor je hudebník a spolupracovník Českého rozhlasu.
