Výjimečnost některých filmů je zjevná už během jejich sledování – oslňují svou technickou virtuozitou, výtvarnými kompozicemi záběrů nebo inovativním způsobem vyprávění. Díky řemeslné originalitě jim lze odpustit i trochu banální poselství. Mnohem horší jsou filmy, u nichž je už předem jasné, jakých dramaturgických a narativních schémat se budou držet. Pokud ještě navíc berou své téma smrtelně vážně, bývá často k uzoufání dokoukat je až do konce. Existují však i snímky, které ve svých scénách zachycují momenty tak silné, že jejich intenzitu nedokáže přehlušit ani sebekonvenčnější zpracování. Široce otevřené oči patří do této zvláštní, naposled jmenované kategorie. Tabakmanův příběh o majiteli košer řeznictví Áronovi, který uprostřed jeruzalémské komunity ortodoxních židů naváže milostný vztah s mladíkem, jehož do svého krámku najal coby pomocníka, totiž na první pohled dokonale odpovídá protivnému profilu „festivalových filmů“. Tedy pomalu plynoucích, melancholických snímků, které si vyberou dostatečně (ne málo, ne příliš) kontroverzní námět a pojednají jej s náležitým vkusem. Režisér si k tomu najme hrstku herců (správný festivalový film nesmí být nákladný) a bude si dávat dobrý pozor, aby ve svém filmu nezaujal nějaké příliš jednoznačné stanovisko (neboť návštěvníci festivalů se raději nechají stimulovat záplavou otázek a nepřejí si být rušeni razantními odpověďmi). Pokud je tato charakteristika v případě Široce otevřených očí až příliš jízlivá, není to kvůli jejich věrnému zachycení světa ortodoxního židovství. Rigidní, pravidly a vzájemným dohlížením svázané prostředí poskytuje jen zbytečně ozvláštňující rámec zakázané lásky mezi Ezrim a Áronem. Podobně opakované rabínské disputace nad povahou hříchu, jichž se Áron účastní, jen odvádí pozornost od zoufalého postavení člověka, kterému se díky dosud nepoznanému citu zhroutil svět, v němž se vyznal a v němž byl respektován. To, co je na Tabakmanově filmu opravdu cenné, je citlivost a trpělivost, s níž dokáže zobrazit Áronovu bezvýchodnou situaci, ve které musí – a nedokáže – volit mezi závazky vůči své rodině a láskou, která ho nabíjí životem. Spolu s režisérovou důsledností, s níž se tohoto dilematu drží: Široce otevřené oči totiž nepopisují, jak milenecký vztah mezi oběma muži vznikl. Dokumentují jen jeho stupňující se napětí a stále agresivnější reakce, jež v jejich okolí vyvolává. Z toho plyne i pomalý rytmus Tabakmanovy režie, která nenabízí kupředu spějících sled scén, v nichž by se vyvíjely ve scénáři načrtnuté postavy a směřovaly ke katastrofě nebo katarzi. Místo toho v dlouhých, jakoby nenavazujících záběrech poskytuje prostor, v němž se mohou vzájemně odrážet měkké tváře obou hlavních protagonistů. Rozplývat se v čase, který si přejí sdílet, přestože dobře vědí, že se jim to nepodaří. Nakonec jsou to přes všechno zdání výsostně filmové prostředky, co tenhle „politicky kontroverzní“ snímek staví vysoko nad průměr autorské tvorby. Když si uvědomíme, že nám kamera Axela Scheppata nikdy nedovolí spatřit celý prostor scény a stále náš pohled nutí ustavičným přeostřováním bloudit od postav v popředí ke vzdáleným (nenápadným, ale o to důležitějším) předmětům, dojde nám, co se skrývá za zvláštním názvem Tabakmanova filmu. Nikoli úzkost ze šmíráckého dohledu ortodoxní komunity nad soukromím jejích členů, ale stupňující se úžas nad tím, jak strašlivé důsledky mohou mít i ty nejprostší věci, které nás potkají. Jak spořádaný svět plný dobra, může být světem bez života. Jak snadno nás taková banalita jako láska, může světa i života zbavit.
