Barev je bezpočet. Skuteční lidé mají však obvykle z každé barvy něco. To, jak moc se k sobě navzájem hodíme, neurčuje žádný módní institut a většinu z nás ve vztazích nezajímají sezónní kombinace. Řídíme se „jednoduše“: citem a rozumem. Často však nedokážeme prokouknout ani sebe sama.
Clint Eastwood se nechal slyšet, že existuje jen jediný způsob, jak mít šťastné manželství a až na něj přijde, ožení se znova. Libé doby sňatků z vůle rodiny jsou za námi a většina z nás se snaží najít svoji polovičku na vlastní pěst. Máme své představy o tom, jak by měla vypadat, ale zpravidla také povědomí, že časem z našich ideálů slevíme před realitou života. Kde tedy hledat návody?
RADY NAD ZLATO
Můžeme si nechat poradit od kamarádek nebo tvůrců časopisů. Naposledy jsem se například dočetla, že naše chování je primárně určeno tím hormonem, který se u nás činí nejvíce.
S klidnou povahou a společenskostí je podle chemistry.com spojena zvýšená produkce serotoninu. Estrogen zas vládne kreativním a intuitivním lidem, dopamin je pak králem spontánních, zvídavých a flexibilních. Testosteron nakonec převažuje u nezávislých logiků s orientací na cíl. První by měli chodit s třetími a druzí jsou jediní, kdo ukočíruje čtvrté – a je to. Pevně věřím, že si své hladiny hormonů nenecháme měřit ani ve chvílích největšího zoufalství. Zbytky selského rozumu mi totiž říkají, že takhle jednoduché to být nemůže.
SLIBNÉ TEORIE
Kdybychom plně věřili klasikovi Freudovi, mohli bychom se vykašlat na kompatibilitu typů a zaměřili bychom se ve svém životě na jediné: slast. Základním předpokladem jeho teorie totiž je, že lidi kolem nás vnímáme jako možné zdroje naplnění našich potřeb. Zatímco na začátku vztahu by nás tedy mohla zajímat vášeň, později bychom se soustředili třeba na partnerovo kuchařské umění. Něco tedy dáváme, něco přijímáme a z dlouhodobého hlediska se snažíme zachovat co nejpříznivější poměr těchto výměn. Podobně to vidí i behavioristé, kteří lásku popisují jako vyměňování příjemných slov a činů.
Docela tedy stačí, když jsme si v něčem dostatečně podobní (protože vrána k vráně sedá) a v něčem jiném zase dostatečně různí (protože protiklady se přitahují). Pak už jen „vychytat“, jestli má náš vztah oboustranně vyhovující poměr vášně, intimity a vzájemné oddanosti, pojistit si smlouvu o slastných výměnných obchodech například sňatkem a jsme připraveni zahnat svůj strach ze samoty na celý život. Stačí okrajově znát tři psychologické teorie a dvě pořekadla – vše ostatní by už mělo jít samo.
DÍRA V SYSTÉMU
Proč tedy rozvodové statistiky tvrdí, že to při vší úctě k teoriím nepůjde? Jeden z takzvaných teoretiků objektních vztahů, Ronald Fairbairn tvrdil, že slast není to nejdůležitější, o co lidé v životě usilují: mají to podle něj být vztahy a slast je pouze jedním ze způsobů, jak je umíme tvořit nebo prožívat. Někdy se nám tedy může stát, že ačkoli je naším obecným cílem partnerské štěstí, naše vnitřní zážitky ze vztahů nás k němu vedou velmi zvláštními cestami. „Slast“ zde nahradí nějaký podivuhodný zvyk, jakému jsme se naučili zejména v prvních letech života. Zjednodušeně řečeno, pokud jsme vyrostli v „italské“ rodině, nejspíš jsme si zvykli být ve vztazích „hlasití“ a vášniví. Pokud s námi rodiče naopak moc nemluvili a neusměrňovali nás, navykli jsme si žít v mezilidském tichu a vztah pro nás znamená, že si každý dělá věci po svém, ale vedle sebe je nám dobře. A pokud byl projevem blízkosti například uštěpačný humor našich sourozenců, třeba si místo „mám tě rád“ ještě i dnes své drahé raději dobíráme.
Možná proto sousedi prokřičí celý den a jsou spokojení, jen když jsou stále s něčím nespokojení, možná proto se Jarda s Luckou od sebe neodlepí ani na vteřinu a nedošli by jeden bez druhého ani do sámošky – a nepřipadá jim to ani trochu zvláštní.
ČAS PŘIZNÁNÍ
Pár svých vzorců si neseme už od dětství a jiné jsme snad nasbírali cestou někdy později. Třeba nám vyhovuje být sarkastičtí a chladní, třeba se potřebujeme pohádat a tedy najít si k sobě někoho, kdo to nebude považovat za tragédii. I Clint Eastwood ví, že neexistuje jedna cesta. Možná není dobré soustředit se jen na kompatibilitu toho běžného, o čem si rádi přiznáme, že to chceme. Třeba je čas sami sebe chvilku pozorovat a zjistit, co z toho „divného“ na sobě si chceme ve skutečnosti ponechat.
Koneckonců, může to být docela zajímavá hra: tiše sledovat sebe i své blízké a potají se smát „nenormálnosti“ vlastních potřeb a přání. O zkušenostech, které jsme v životě nasbírali a způsobu, jakým jsme je zpracovali, nám totiž hladiny hormonů ani feromony neřeknou nic a obecné povídačky o blízkosti, důvěře a vášni nás také nevytrhnou. Jak říká americká humoristka Rita Rudner: „Zbožňuju být vdaná. Je skvělé najít tu pravou osobu, kterou budu po celý zbytek života štvát a otravovat.“
Autorka studuje psychologii a psychoterapeutická studia na FSS MU.
