Celá záležitost vzbudila nebývalý zájem novinářů, kteří se jinak o církevní záležitosti nezajímají a pohříchu jim nerozumí. Arcibiskup Vlk již přesluhoval a několikeré odklady a tajemné mlčení Vatikánu slibovaly vítanou senzaci. Co bylo příčinou odkladů a jaké bouřlivé děje se odehrávaly v zákulisí se už asi nedozvíme. Církevní hodnostáři nikdy nebyli příliš sdílní, proč taky, když oni novináře k dosažení svých funkcí nepotřebují. Navíc je zde silná tradice držet vše pěkně pod pokličkou a řešit problémy v rámci „rodiny“.
Pražský arcibiskup je funkce veskrze politická. Kdo ji zastává, musí jemně vyvažovat všechny vlivy a proudy, kterých v církvi katolické není málo. Jistě je třeba brát ohled i na příslovečné prosté moravské stařenky, které složité otázky duchovních hodnot v postmoderním světě jen zbytečně znejišťují.
Jmenování Dominika Duky je rozhodně dobrou zprávou, zvláště uvědomíme-li si možné alternativy. Spekulovalo se například o předsedovi České biskupské konference, olomouckém arcibiskupovi Janu Graubnerovi. Ten je považován za ukázkového konzervativce. V první půli devadesátých let například proslul tažením proti mládežnickému časopisu AD, vydávaném Salesiány, který se mu nezdál dostatečně pravověrný. Nakonec se mu ho podařilo spolu s dalšími biskupy udolat, takže mládež včetně té katolické už nic nerozptylovalo od četby Bravíčka.
Mezi přednosti nového arcibiskupa patří nejen ona často zmiňovaná diplomacie. Je také velmi vzdělaným biblistou, což mezi katolickým klérem není právě obvyklé. Sympatie vzbuzuje i jeho pobyt ve vězení a tajné vysvěcení, zvláště když tolik jeho kolegů biskupů získalo své funkce ještě před listopadem. Co však poněkud zaráží, je oboustranně zdůrazňované přátelství s Václavem Klausem. Na jednu stranu se nelze divit, na Hradčanech si budou téměř koukat do oken a nového arcibiskupa čeká mnoho ožehavých jednání, při kterých se politická podpora bude hodit. Přesto se vkrádá podezření, že prezidentovy úmysly nejsou tak úplně čisté a arcibiskup se nějak podezřele snadno propůjčuje k jejich legitimizování. Vždyť kdo by si nepamatoval Klausovy výroky o tom, že církev je mu rovna svazu zahrádkářů. Nehledě k tomu, že je husita, nikoli katolík a to ještě jen matrikový, ne praktikující. I když, pravda, na otevírání nové budovy Husitské teologické fakulty před lety dorazil.
Co je tedy příčinou tohoto podivuhodného obratu? Možná náš prezident touží po propojení moci církevní i světské. Závidí snad hlavám států, které jsou zároveň nejvyššími představiteli národních církví? Není pochyb, že duchovní posvěcení dodá moci více lesku a pozdvihne ji z upachtěné účelovosti, s jakou byla vybojována. Není-li možno se duchovní autoritou přímo stát, je třeba alespoň s ní pěstovat úzké styky. Přeci jen prohlásit se za božstvo či zakládat vlastní církev je trochu nepraktické. A pěstovat zdání, že je prezidentem i tak trochu z boží vůle, vyhovuje oběma stranám, církvi poskytuje alespoň vzpomínku na byvší mocenské postavení.
