Mohl bys nám krátce popsat, kde ses narodil?
Pocházím z irácké provincie Dijala. Můj otec pracoval jako úředník a já tam v 80. letech vystudoval střední školu. Pak jsem ale musel nastoupit do armády. Poslali mě do Basry, Irák v té době válčil s Íránem. Tam jsem poprvé zažil, co je to zabíjení. Co jsi dělal, když válka skončila? Šel jsem pracovat do Bagdádu, do továrny na výbušniny. Strávil jsem tam čtrnáct let. Během první války v Zálivu jsem se zúčastnil bojů v Kuvajtu. Postřelili mě, dostal jsem vyznamenání a vrátil se zpět.
Zase do továrny?
Bylo to dobře placené místo. Zůstal jsem tam až do roku 2003. Po dobytí Bagdádu Američané továrnu zavřeli. Jeden den jsme přišli do práce, ale poslali nás domů. Bez výpovědi. Můj pracovní poměr stále trvá, ale továrna už je zbouraná.
Co jsi dělal potom?
Od prvního měsíce války jsem neměl stálý příjem. Občas jsem vypomáhal v restauraci, ale to bylo jen nárazově. Irák zkolaboval a pokud člověk nebyl napojený na nějakou nově vznikající milici, neměl šanci. Pak za mnou přišel známý. Věděl, že umím sestrojit výbušniny a že jsem byl řadový člen ve straně Baas. Nabídl mi, abych se přidal k muqawama (ozbrojený odpor proti okupaci) a já souhlasil.
Proč ses k muqawama přidal?
Moje země byla obsazená cizí armádou. Věděl jsem, že mne potřebují. To bylo vše. Moc jsem se nerozhodoval.
S MOBILEM A RPG
Jak váš odpor zpočátku vypadal?
Bohatí lidé a důstojníci bývalé Saddámovy armády, kteří ukryli zbraně z vojenských skladů, nás začali podporovat. S výzbrojí jsme zpočátku neměli problém. Saddám také před válkou rozdělil hodně zbraní mezi lidi a někteří je pak dali muqawama. Měli jsme své informační zdroje, které pracovaly u Američanů. Tehdy i v dalších letech obyčejní Iráčané viděli, že pro ně okupační správa ani vláda nic nedělá. Dostávali jsme od nich finanční podporu, jídlo i oblečení.
Jaké byly cíle vaší organizace?
Vyhnat americkou armádu ze země, nebo jí alespoň okupaci ztížit. Většina z nás byli sunnité. V mojí skupině byl ale první padlý šíita. Křesťan u nás žádný nebyl, ale finančně nás podporovali nebo nás před Američany ukrývali. Útočili jsme jen proti okupační armádě, nikdy proti civilistům, Iráčanům ani cizincům. Postupem času jsme ale začali mít další nepřátele, hlavně Al-Káidu.
Jak probíhaly vaše akce?
Většinu operací jsme provedli v noci. Sami jsme si připravili výbušniny, dali nálož z TNT do trubky a položili ji u silnice. Pak jsme natáhli kabel a čekali až pojedou Američané. Když kolona vozidel projížděla, nejdříve vybuchly nálože, jež byly uprostřed. Konvoj se zastavil. Pak začaly vybuchovat další. V tu chvíli jsme zaútočili. Používali jsme samopaly, kulomety i RPG. Střelba většinou netrvala déle než deset minut. Někdy jsme na sebe pálili ze vzdálenosti jen několika desítek metrů. Později jsme nastražené bomby odpalovali pomocí mobilních telefonů. Jeden telefon se přidělal k bombě a ten druhý měl někdo z nás v ruce. Pak se čekalo, až přijede kolona. Dotyčný zavolal na číslo a bomba explodovala. Jeden člověk se lehce ztratí, telefon má dnes každý i v Iráku. Pokud jsi čtyři sta metrů daleko, jen vyměníš sim kartu a odjedeš třeba na kole. Akce je velmi rychlá.
Kolik vás obvykle bylo?
Přijde na to. Na jedné velké akci v Bákubě nás bylo asi padesát. Obklíčili jsme dva americké tanky, jeden vůz s vojáky a automobily Hummer a útočili z různých stran. Skrývali jsme se v keřích, za zídkami a v polích. Pak jsme ujeli, na vrtulníky jsme nečekali. V oblasti Bohrs u města Al Tamija jsme na začátku roku 2006 sestřelili helikoptéru Apache. Schovali jsme se v koruně švestky a sundali ji pomocí RPG. Měli jsme dobré informace a věděli, kudy poletí. Američané měli velké ztráty, ale nevěděli přesně, kdo na ně útočí. Později se nám podařilo sestřelit americký vrtulník ještě jednou. Teď mluvím hlavně o letech 2004 -2006.
Jak jste se kryli před prozrazením?
Každý měl přezdívku. Jinak se běžně titulujeme hadži. To je označení pro někoho, kdo navštívil Mekku. Působilo to chaos, nikdo nevěděl, který hadži. Když se připravovala operace, mluvili jsme po telefonu o ors – svatbě. Ukrývat se na začátku před Američany bylo snadné. Před Al-Káidou už to bylo mnohem složitější. Věděli o nás hodně.
PROTI AMERIČANŮM I AL-KÁIDĚ
V roce 2004 začala v Iráku podnikat útoky i Al-Káida. Jak na ta léta vzpomínáš?
Když Al-Káida přišla, představovala pro drtivou většinu Iráčanů cizí ideje. Bohužel měla hodně peněz, a tak získala dostatek bojovníků. Hodně lidí bylo bez práce a někteří se k Al-Káidě přidali jen kvůli žoldu. Zabíjeli Iráčany, Američany i další cizince – sunnity, šíity a křesťany - bylo jim to jedno. Hlavně chtěli muslimské skupiny poštvat proti sobě a vyvolat chaos. Jejich řádění ovlivnilo i nás. Lidé se nás začali bát. Mysleli si, že na ně útočíme my.
Vy jste ale proti Al-Káidě nezačali bojovat od začátku...
Lidé od nás se s Al-Káidou seznámili. Chtěli jsme se s nimi dohodnout na společném útoku proti Američanům, ale nebyl zájem. Chtěli, abychom pracovali podle jejích rozkazů. Bylo tam i dost kriminálníků odhodlaných k čemukoliv. Náš pokus spojit se s nimi byl taktický, bez ideologické spojitosti. Věděli jsme, že pokud vyženeme Američany, budeme se pak muset pustit do boje proti nim samým. Cíle Al-Káidy byly diametrálně odlišné od našich.
Byl jsi u jednání přítomen? Kdo byli lidé z Al-Káidy?
Také nepoužívali svá jména. Říkali si třeba Abú Hamza nebo Abú Abdalláh. Podle přízvuku byli ze Saudské Arábie, Jordánska, Alžírska, ale i z Íránu a Iráku. Jak jsem řekl, nedohodli jsme se. Zpočátku jsme se ale tolerovali. Al-Káida byla v naší provincii Dijala velmi silná. Správní město Bákubu chtěla dokonce prohlásit za hlavní město budoucího „Islámského Iráku“. Já sám jsem sunnita, modlím se pětkrát denně, ale náboženství je pro mě osobní záležitost. V továrně jsme jeden o druhém kolikrát ani nevěděli, jestli je křesťan nebo muslim...
Jak se cizinci z Al-Káidy dostávali do Iráku?
Přes Sýrii, ta hranice je zdaleka nejméně hlídaná. Syřané se navíc dají podplatit. Ti lidé pak prostě použijí hraniční přechod.
Kdy došlo k prvním střetům mezi tvojí skupinou a Al-Káidou?
Al-Káida si obstarala hodně amerických a íránských zbraní. Měla dost peněz – nejen od sponzorů, ale i z bank, které vykrádali. Kvůli majetku vraždili bohaté lidi a zabili i některé lídry z muqawama. Začali jsme na jejich útoky odpovídat. V dubnu 2007 proběhly první boje. Na naší straně byli beduíni, dobří válečníci, kteří znali terén. I díky jejich pomoci muqawama začala kontrolovat více prostoru. Válka trvala v Dijale tři měsíce, v celém Iráku rok a půl. Al-Káidu jsme nakonec z naší oblasti dostali úplně.
To ale snad nebylo hlavně zásluhou muqawama. V té době proti Al-Káidě zasahovala masivně americká armáda...
Američané nás v té době přestali pronásledovat. My zase neútočili na ně. Málikího vláda nás finančně podporovala, dokonce nám poslala vojenské uniformy. Al-Káida pro ně byla větší problém než my. Z jejich strany to bylo účelové, ale nám se to taky hodilo. Navíc nás podporovali obyčejní lidé. Někteří Káidisté se dokonce přidali na naši stranu. V Bákubě se nám podařilo obsadit jedno z jejich center. Našli jsme tam zbraně, peníze a knihy z Íránu.
Proč by šíitští Íránci podporovali sunnitskou Al-Káidu?
Byly tam dokumenty, které potvrzovaly, že dostávají podporu od íránských revolučních gard.
A proč to dělají?
Patrně je to součást íránské války proti Americe.
CO JSEM MĚL UDĚLAT?
Kde jsi v průběhu bojů bydlel?
Pořád jsem se přesouval. Spal jsem u přátel, pohyboval se mezi městy a vlastnil několik dokumentů na falešná jména. Jeden kamarád od policie mi dokonce nechal vyrobit služební průkaz. Falešná jména byla na vážené rodiny, které znal v Iráku každý, a já tak budil při kontrolách respekt. Bydliště jsem měl napsané na Fallúdžu. Dobře jsem to tam poznal během války v devadesátých letech.
Byl jsi během útoků zraněn?
Třikrát jsem byl zraněn vážně. Naposledy mi šlo opravdu o život, musel jsem do nemocnice. Moji přátelé řekli, že se to stalo při výbuchu a já byl náhodou poblíž. V nemocnici se pak už na nic neptali.
Al-Káida je sponzorovaná ze zahraničí, kde ale bere peníze muqawama?
Je to jeden z hlavních problémů, už není z čeho sponzorovat náš boj. Vnitřní zdroje se vyčerpaly a jiné nejsou. V posledních dvou měsících udělala muqawama jen čtyři menší operace. Naše skupina bývala velmi známá, dnes už to není pravda.
Proč už v Iráku nebojuješ?
Poslední operace, které jsem se účastnil, proběhla u města Bohras. Na mostě přes řeku jsme nastražili bomby, které vybuchly, když tam projíždělo bojové vozidlo. Do téhle akce jsme šli jen dva, ale nějaký člověk nás viděl ujíždět na motorce. Poznal nás a udal jednomu překladateli, který pracoval pro Američany. Zjistili jsme to od jiného překladatele, který zase pracoval pro nás. Američané nás začali hledat a ten překladatel, co nás udal, je přivedl až do bytu, kde bydlela moje žena a děti. Našli tam nějaké dokumenty, které potvrzovaly moji činnost v muqawama. Cítil jsem, že je čas zmizet. Nejdřív jsem si ale zjistil, kde ten překladatel bydlí.
Šel jsi za ním? Co se s ním stalo?
Později jsme ho zabili. Čekali jsme u jeho domu. Přišel ještě se dvěma přáteli. Dva dny jsme je drželi v domě. Překladatel se nám přiznal. Všechny tři jsme zastřelili. To bylo předminulý Ramadán.
Proč jsi je zabil?
Ten člověk přivedl Američany až ke mně domů. Co jsem měl dělat? Musel jsem ho zabít. Udával a byl hrozbou pro další lidi z odboje. Jeho přátelé doplatili na náhodu. Sami ale také pracovali pro Američany, mohli být tedy pro nás nebezpeční. Bojovali jsme prostě proti okupaci. Co se dělá v takové situaci s kolaboranty?
NEJHORŠÍ MOŽNÝ SCÉNÁŘ
Jak se ti podařilo z Iráku uniknout?
Z Iráku šlo nejlépe utéci do Sýrie či do Jordánska. Taky do Turecka, někteří lidé z muqawama se schovávají na severu, v kurdské oblasti. Lidé jim pomáhají, i Kurdové. Obyčejní lidé, ne jejich vláda samozřejmě. Moji manželku a děti odvedli do Damašku. Já jsem se dostal přes hranice na severu Sýrie.
Jaký je život pro lidi z muqawama v Sýrii?
Je to pro nás poměrně bezpečná země. Problém je ale přežít s rodinou, když nikdo nemá práci. Dostáváme jen jídlo. Nájem za byt mi pomáhá hradit jeden člověk, který nás sponzoroval v Iráku.
Pokud bys dostal možnost odejít, kam bys chtěl?
V podstatě kamkoliv. Nešel bych jen do USA.
Pro tebe jsou problémem jen Američané?
Nemám jejich bývalou vládu rád, napadli mou zemi a zabili mnoho lidí, jak bych tam mohl žít? Nemám nic proti obyčejným lidem z USA, necítím k nim nenávist. Pokud by k nám chtěli Američané jezdit na dovolenou, jsou vítáni. Ale ne v tancích. Za nepřítele považuji George W. Bushe a lidi kolem něj, kteří do války zatáhli další státy. Nechovali se k naší zemi a lidem s respektem. Jakou má spojitost tohle vraždění s demokracií? To nemohu pochopit.
Za všechno viníš Američany, případně Írán nebo Al-Káidu. Co ale Saddámův režim? Vraždil přece vlastní lidi, napadl sousední Kuvajt. S tím jsi souhlasil?
Za Saddáma samozřejmě nebylo všechno dobré. Chtěl bych zpátky režim, který jsme měli, ale asi v trochu jiné podobě. Sám jsem byl ve straně Baas, ale jen jako řadový člen, a to hlavně kvůli práci v továrně. Saddám vládl Iráku tvrdě, ostatně jako většina vládců v arabských zemích. Na druhé straně nepředstavoval jen to špatné. Irák zmodernizoval, podporoval školství. Díky němu má dnes mnoho lidí vysokoškolské vzdělání. Měli jsme také dobré zdravotnictví, rozvíjel se průmysl. Křesťané se nemuseli bát, že jim někdo vypálí kostel, jako se to děje teď. Ženy v Bagdádu chodily více nezahalené, což dnes ani nezkouší. Současná vláda se o svou zemi nestará. Kam jdou všechny peníze z ropy? Já na demokracii u nás nevěřím. Nebo alespoň ne v blízké budoucnosti.
Chceš se do Iráku někdy vrátit?
Tam jsem doma. Pokud Američané odejdou, bude to snad možné. Po jejich stažení ale nastanou nové problémy. Záleží na tom, jaká bude nová vláda v Iráku. Čekám ale, že sousední Írán bude mít u nás větší vliv a bude se snažit Irák ovládat. A Írán, co to je za systém? Počítám s nejhorším možným scénářem, s občanskou válkou. Pokud mi to síly dovolí, vrátím se a budu znovu bojovat za Irák. Alespoň za takový, jaký byl před válkou.
Irácký ozbrojený odpor po pádu Saddáma Husajna
Po svržení Saddáma Husajna roku 2003 a obsazení země americkou armádou vznikla v Iráku řada ozbrojených skupin. Spojovaly v sobě nesouhlas s přítomností amerických vojáků i řešením aktuálních problémů. Irácká společnost se po pádu diktátora rozpadla na řadu frakcí, počínaje jeho stoupenci (především z řad sunnitských muslimů) přes Kurdy až po šíity s vazbami na sousední Írán. Na území začaly operovat i cizí síly, především Al-Káida. Spojenci rozpustili bývalou vládní stranu Baas a iráckou armádu. Země se propadla do chaosu, tisíce lidí přišly o zaměstnání a příslušnost k některé frakci odporu v řadě případů řešila svým stoupencům problém zajištění bezpečnosti a často též obživy, stejně jako politického vyjádření a boje v rámci samotné irácké společnosti. Abú Gairán, který odpovídá v rozhovoru, byl členem skupiny Džejš al-Mudžahidín (Armáda mudžáhidínů), jež patří mezi sunnitské organizace.
