Paseka zvolila pro přebal velerománu kýčovitou fotografii západu slunce, kterým prolétá rozvířené hejno holubů, snad aby usedlo na ztemnělou k nebi čnící věž v popředí. I Rushdie ví, co je kýč a ovládá jeho podmanivou moc. Je to snad právě ta věž, na které se stane jedna z tisíce a jedné neuvěřitelných osudových náhod a nehod v knize? Ta věž, do které Ahmad Sináí přináší v šedivém pytli výpalné bombajským mafiánům, aby ho pak dřív než drsní hoši našla rozverná opice, která jeho obsah rozhází pod nohy oné stavbě a Ahmadovi tak rozhází celou budoucnost?
Scéna na pomezí mrazení a smíchu, právě tak jako celé vyprávění Ahmadova syna. Scénami jako z béčkového bombajského trháku je román protkaný. V naprosté většině je ale při promítání vypravěč okomentuje tak, že mu souvislosti dodají nové a další škály barev a významů. V předmluvě autor vzpomíná (však už od napsání této literární atomovky uplynulo třicet let), že při psaní zároveň pracoval v reklamní agentuře a jako kreativec vymýšlel slogany na kde co. V tom je asi kouzlo a klíč - v míře efektu a snu, jaký umí jedním gestem stvořit. Nezalekne se žádné emoce. Všechno sem patří: slzy, sliz, slipy, sny... Děti půlnoci jsou jako utržené ze řetězu, nenasytné.
UŽ VIDÍM HLAVIČKU!
Hlavním pohádkářem o tisíci a jednom zázraku je Salím Sináí, syn Ahmada, kterého obrala opice. Narodil se v první hodině 15. srpna 1947, jako jedno z tisíce a jednoho dítěte zrozených spolu s první hodinou existence nezávislé Indie. V tom je ukryt jeho sen i strach. Je oficiálním obrazem své země - jeho velká fotka byla otištěna na titulní straně novin! Salím sedí na svém velkém tajemství a píše o tom, co bylo než se narodil i co bylo pak a navíjí čas na svůj přesný i vášnivý naviják. Salím snove svůj rytmizovaný refrén, opětovně nás k němu vrací a ozřejmuje změť náznaků. Postupně nás zasvěcuje do své historické alegorie. Jedno je jisté - po přečtení nelze nezatoužit po spatření Indie. Nelze nechtít pocítit džungli vůní, doteků, hanby, svatého vytržení... Lidské měřítko a poklid našich končin jsou možná dokonalým pravým opakem omamného chaosu světa, kterého plnými doušky podává Rushdie. Právě pro ten chaos je asi sdělnost románu tak všeplatná.
Tvar Dětí půlnoci navazuje na určitou literární tradici. Jistě mají Bílé zuby Zadie Smith, Hermafrodit Stephanidese Eugenidese nebo i autorův pozdější román Klaun Šalimar příbuzný způsob podání třígenerační cesty rodu, genů, vize světa. Děti půlnoci ale jako by dopředu nesvazoval žádný plán a kalkul, jako by se řídily pouze intuicí a k ní také směřovaly své poselství. Nebojí se dotýkat hranic mýtu nebo pohádky, nic jim není svaté a vše je v pohybu. „Žijeme v době zvané Kalijuga; obávám se, že děti hodiny temna se narodily uprostřed Černého věku; takže i když pro nás bylo hračkou vynikat, nikdy jsme si nebyli úplně jisti, kde jsou hranice mezi dobrem a zlem. No vidíte; a je to venku. Takový jsem byl - takový jsme byli. Padma hledí, jako by jí umřela matka - její tvář s ústy, jež se střídavě otvírají a zavírají, je hubou pražmy vyvržené na mělčinu.“
Ano, Rushdie si vymyslel i svou první posluchačku - posluhovačku Padmu. Slouží mu nejen vařením různých indických lahůdek, ale kromě oken omývá i Salímův příběh slzami tam, kde vypravěči už došel cit. Především je z ní ale dramaturg a producent v jednom, který se vždy víc než o filozofování, lyrické peřeje a historické paralely, zajímá o to, jak to bude dál...
Salman Rushdie Děti půlnoci
překlad - Pavel Dominik
Paseka, 2009 (2.vydání)
