K informacím o chemických reakcích, nemocech, menstruačním cyklu či oplodnění – zkrátka k těm, které spadají do působnosti exaktních věd – přistupujme většinou bez stínu podezření. Vnímáme je jako ideově neutrální a tedy hodné důvěry. Přesto nebo právě proto se v posledních letech stal způsob, jakým o některých tématech referují přírodní vědy předmětem zkoumání genderových studií a tématem diskuse uvnitř feministického hnutí. Závěry překvapivě nejsou tak jednoznačné, jak by se dalo očekávat. Pozornost si zaslouží třeba to, jak odlišně popisují autoři a autorky amerických učebnic biologie proces oplodnění. Vyhněme se pojmům jako ZP3 (receptor spermií), či zona pellucida a řekněme si dvě pohádky. Pohádky o spermii a vajíčku.
O AKČNÍM S´PERM-II A ČEKAJÍCÍ VAJÍČCE
Bylo nebylo, v jednom království, čekala spolu se svými sestrami princezna Vajíčka na to, až se bude moci provdat za prince z vedlejší země. Některé princezny byly neposlušné a čekat se jim nechtělo. Rozhodly se proto utéct z království pryč. Nikdo už pak o nich nikdy neslyšel a v podhradí se šířily klevety o tom, že promarnily svůj královský život.
Princezny – vajíčka, čekají v této interpretaci na spermie, která je oplodní. Část z nich je ale odplavena při menstruačním cyklu, který je v tomto kontextu vnímán jako jakési bezúčelné plýtvání vajíčky, aniž by došlo k jejich oplodnění. Americká antropoložka Emily Mar tin se v této souvislosti ptá, jak potom chápat „nevyužití“ všech spermií, které neoplodní vajíčko. Je jich něco kolem 2 trilionů.
Naše princezna Vajíčka ovšem byla trpělivá a dbalá dobré pověsti, čekala proto dál. I přesto bylo v království rozhodnuto ji v zájmu její bezpečnosti a úspěšné budoucnosti dopravit do vysoké věže, kde ji také zavřeli (Vajíčka, vnímána jako pasivní čekatelky, jsou transportována do vejcovodu). Naštěstí jel zrovna kolem akční princ S´perm-ii, řečený druhý. Bleskově si prosekal cestu klestím, v nejasných situacích si vybral vždy tu správnou variantu a nakonec se dostal až do věže, kde polibkem princeznu vysvobodil. Spermie jsou naopak popisovány jako autonomní, samostatně pracující objekty. Jejich specifické vlastnosti a schopnosti jim umožňují najít vajíčko a proniknout jeho membránou, to vše hrdinně a neohroženě – podobně jako princové, kteří v pohádkách zachraňují nebohé a trpící princezny. Vajíčko má v celém procesu roli pasivního čekatele, bez možnosti cokoliv ovlivnit.
O TOM, CO VŠECHNO VAJÍČKA PRO SVÉ ŠTĚSTÍ UDĚLATI MUSELA
V rámci přírodních věd ale existují i texty, ve kterých spermie nehrají roli silných penetrátorů obalu vajíčka. Jsou naopak popisovány jako nejisté články, na jejichž slabosti může celý proces oplodnění ztroskotat…
Bylo nebylo… No stejně jako prve, čeká princezna Vajíčka ve věži. Jenomže marně. On totiž princ S´perm-ii není zrovna nadán schopnostmi, takže bloudí a bloudí. Skoro to vypadá, jako by věž, ve které je princezna zavřená, obcházel. A tak princezna zkusí vystřelit světlici, kterou ve věži má. Když už to vypadá, že se jí po několikátém pokusu podaří prince přilákat, nestačí se divit. S´permii bloumá bezcílně kolem stěn hradu a věže, ve které je princezna zavřená, jakoby si ani nevšímal. Princezna tedy spustí princi dolů lano, přinutí ho se přivázat a doslova si jej pak přitáhne k sobě do komnaty, kde mu vysvětlí, co má dál udělat.
Někteří vědci popisují spermie jako slabé a bloudící, které nejvíc energie vyplýtvají na pohyb bokem, směrem od vajíčka. Aktivní jsou naopak vajíčka, která jakoby spermie lovila. Část jejich povrchu je obalená „lepícími“ molekulami, které mohou spermii zachytit – Martin v této souvislosti upozorňuje na pojmenování „agresivní chytač spermií“.
ZAZVONIL ZVONEC A POHÁDKY JE KONEC
Pohádka je pro převyprávění obou přístupů, které se vyskytují v přírodovědných textech zvolena záměrně – jednoduše ukazuje, jak může stejný příběh získat extrémně odlišné vyznění. Věříme spíš pohádce o pasivně čekajícím vajíčku a ženském menstruačním cyklu jako zmaření nadějí se spermiemi-akčími hrdiny nebo naopak příběhu o vajíčku, které lstivě připravuje past na spermie, které jsou tak trochu neschopné? Každý z příběhů samozřejmě odráží to, jak je možné nahlížet na muže a ženy a na to, jakými by měli být – trpně pasivními čekateli, dravci, superhrdiny nebo třeba nemehly. A mravní ponaučení, které má každá správná pohádka v závěru mít a na které odkazují i texty Emily Martin? Možná by stálo za to vyprávět ještě třetí příběh. Třeba pohádku v pravém slova smyslu, kde každý dělá co umí a jako hrdinové vyjdou všichni zúčastnění.
