Většinou to začne kolem čtrnácti let, někdy dříve, někdy až po dvacítce. Když se začneme zabývat tím, co rodiče doopravdy trápí, jsou to nejčastěji tři otázky:
1) Co z něj bude? Nezkazí si život?
2) Neudělali jsme někde chybu?
3) Jak to zařídit, aby zase poslouchal?
Co z něj bude? Nezkazí si život?
Pravděpodobně ne. Zaručit se to nedá, ale statisticky je to vzácné. A to proto, že celá ta vzpoura je snahou začlenit se do světa dospělých. Být dospělými uznán, zaregistrován, třeba negativně. Někoho to neopustí celý život. Ve chvíli, kdy už dospělí nejsou ani o moc větší a rozhodně už nejsou chytřejší, tak mladý člověk nechápe, proč ho neberou, nebaví se s ním o důležitých věcech, jeho názory často zlehčují, například rčením „na to přijdeš, až budeš větší (starší)“. Ale já už jsem velký a starý rozhodně nechci být!
Ještě v 90. letech jsme ráno odešli do školy, a dokud jsme se nevrátili, rodiče nás nemohli kontaktovat
Ptáme-li se, jací byli rodiče ve stejném věku, většinou zjistíme, že dělali horší kousky, než teď dělá jejich dítě. A že jsou na své děti přísnější, než byli jejich rodiče na ně. Navíc dohled dnešních rodičů nad dětmi je díky mobilům naprosto enormní. Ještě v devadesátých letech jsme ráno odešli do školy, a dokud jsme se nevrátili, rodiče nás nemohli kontaktovat. Soukromí, které jsme zažili my jako děti, je pryč, ale jeho potřeba je stejná. Takže soukromý prostor, kam rodiče nedosáhnou, je většinou na síti. Rizika jsou jiná, ale ne větší, než když jsme chodili tajně pít a kouřit do říčních lázní u Berounky.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
