Pokud už se člověk na některý z azylových domů dostane, má částečně vyhráno, protože na umístění se často čeká i několik měsíců. Obzvlášť nesnadné je dostat se na azyl, který se nachází v pražských Záběhlicích. Je totiž svého druhu jediný pro postižené a ty, co přijdou z nemocnice, aby se mohli doléčit. Tento pobyt však mohou využívat jen jeden rok a pak jim sociální pracovníci pomůžou najít vyhovující ubytovnu, případně jiné ubytovací zařízení. Pokud chce ale jít člověk z ulice na ubytovnu rovnou, moc šancí nemá.
Na komerčních ubytovnách obvykle chtějí peníze alespoň na čtrnáct dní dopředu, aby mu napsali smlouvu o ubytování, kterou vyžaduje sociální pracovník na úřadu práce. Někde ji napíší jen do doby data splatnosti nájemného, tím se musí každý měsíc obnovovat a vzniká tak zdržení proplacení úřadem. Na azylech přitom napíší smlouvu hned, klient si v klidu vyřídí na úřadě doplatek na bydlení a zároveň hned bydlí.
Když jsem před rokem a půl přišla po operaci z nemocnice, tak jsem bydlela v azylovém domě v Záběhlicích. Nyní jsem na ubytovně, a kdybych neprodávala časopis Nový Prostor, asi bych byla na ulici znovu. Mimo to jsem si (hlavně ze začátku) musela půjčit, abych na tu ubytovnu mohla jít bydlet. Myslím, že nad takovými absurdními situacemi by se měli lidé zamyslet, protože na ulici se může dostat nebo ocitnout (jak známo) i podnikatel.
