„Je to umění – nic víc, nic míň,“ prohlašoval Alexandr Vondra poté, co ho zasypaly stížnosti na Entropu Davida Černého v Radě Evropské unie. Psal se rok 2009 a zástupci zemí EU si stěžovali, že Černý nemístně zesměšňuje jejich státy. Zajímavé je představit si reakce na Entropu v roce 2015. V roce, kdy jsme všichni Charlie. Nejde přitom ani tak o to, že umělec za symbol Dánska zvolil čtyři roky starou karikaturu Mohameda z deníku Jyllands-Posten. Jedná se především o to, že celá socha byla monumentální zesměšňující karikaturou, neboť jinak by byla jen impotentním popisem. Po mnoha politických proklamacích na obranu svobody vyjádření, s nimiž přicházíme do styku od povraždění části redakce časopisu Charlie Hebdo náboženskými fanatiky, bychom ale mohli očekávat, že při hypotetickém znovuodhalení by Entropa byla spíše vítána. Jenže není žádné „kdyby“.
Síla obrazu a slova
Masakr v pařížské redakci nám neřekl tolik nového o islamistických fanaticích jako o nás samých. Připomněl, že součástí našeho chápání svobody je přijetí neslučitelné polarity mezi braním ohledů a právem ohledy nebrat. A poukázal nejen na to, že mezi námi žijí lidé, kteří na urážku posvátného symbolu reagují brutálním násilím, ale také na sílu obrazu a slova. Na tu jako bychom tak trochu zapomněli. Znecitlivění vůči moci těchto dvou nejvýznamnějších nositelů individuálních a kolektivních postojů je jedním z negativních dopadů zmnožení názorů a informačního zahlcení, jež demokracie umožňuje.
Když díky rozmachu internetu během poslední dekády dostal téměř každý do rukou nástroje k šíření vlastních témat a postojů, provoz po informační dálnici ještě zhoustl. Distribuce kulturních hodnot se tak již neděje pouze z vůle politického establishmentu, ale také „zespoda“, na čemž se každodenně významně podílíme.
Pod hladinou
Hanobení proroků je pouze vrcholkem ledovce. Více se skrývá pod hladinou, ve sdílení běžných postojů a v nich obsažených hodnot. Většinou si ani neuvědomujeme, že myslíme, jednáme a komunikujeme z ideologických pozic. Přijdou nám samozřejmé. Intenzivněji ideologii v pozadí vnímají ti, kteří se s ní neztotožňují. Některými z těchto pozic se pak mohou cítit zhnusení či ohrožení. Řešením pochopitelně není omezení našich svobod. Jistou naději ovšem nabízí, když si začneme více uvědomovat, že svá přesvědčení distribuujeme pořád, a to i bezděčně.
Ani naše výtvarné umění není v tomto směru neideologické. Je dítětem našeho civilizačního okruhu a jeho moderních dějin. Ve svých dominantních podobách šíří ideály individualismu, relativnosti hodnot, světskosti, komerce či konzumu. Je oblastí, v níž často akceptujeme i překročení mezí slušnosti, v nejlepším případě proto, že může cosi naznačit o většině námi uznávaných norem. A aniž to pokaždé znovu připomíná, dovolává se vždy práva na svobodné vyjádření a kriticismus.
Ze stejného zdroje
Právě ve sféře umění pozorujeme zvýšenou pozornost k jakýmkoliv pokusům o zásah do práva kritizovat nebo znesvěcovat. Cenzura či potrestání za využití tohoto práva vyvolává reakce i u těch, kteří by po takových strategiích nikdy nesáhli. Dějiny umění posledního století jsou totiž protkány znevažováním velkých symbolů, včetně symbolů náboženských, a to často velmi extrémním způsobem. Právě v tomto směru bylo umění „avantgardou“ společenských procesů či jejich provokativním protipólem. Představa kontinuity evropského umění je tak hluboce spojena s vědomím, že umělecký čin nás má někdy rozezlít. A právě v tomto aspektu umění těží ze stejné filozofie jako kreslíři satirických kreseb, včetně těch, kteří kvůli tomu nedávno zemřeli.
