Jeden z mnoha bezdomovců, mladý muž zvaný král pavouků – Ondřej – se teď v posledních dobách živil tak, že vyhrával cizincům na zobcovou flétnu u Hradu pár skladbiček, které znal nazpaměť. Vybíral tak drobné, které mu stačily akorát na jednu klobásu ze stánku poblíž metra, kde preludoval. Přespával, kde se dalo, někdy v průchodech starých omšelých pražských domů, ale pod Petřínem měl přes zimu postavený malý stan, dobře schovaný. Také vlastnil pravý horolezecký spacák ještě z dřívějších lepších dob. Jinak pobýval po půdách, po kamarádech, všude, kde se dalo, kde bylo aspoň trochu vlídno. Občas se napil alkoholu, hlavně pro zahřátí, ale někdy se zlil ze zoufalství, jako malé prasátko. Párkrát jsem ho nechal u sebe přespat, dal mu najíst, přidal pár cigaret a on mi na oplátku vyprávěl do pera svůj příběh a kromě toho mi přitáhl do bytu opravdovský nefalšovaný svrab.
„Král pavouků“, tak bych Ondřeje nazval. Po všech svých zkušenostech – stejně jako dnes mnoho jiných lidí – měl raději zvířata nežli tvora zvaného Homo sapiens. Oblíbil si ze zvěrstva obzvláště jedovaté pavouky. Nechával si ty potvůrky pochodovat klidně po ruce, i ty nejjedovatější, jako černou vdovu, která je proslavená mimo jiné tím, že požírá svoje partnery. Když mu lezla po paži, vnímala jeho teplotu a věděla, že jí nechce ublížit, a tak neublížila ani ona jemu. Našeho mládence jednoduše nepokousala.
Už před lety, když byly záplavy v Praze na řece Vltavě, zachraňoval na Kampě výstavu jedovatých pavouků před tím vodním živlem. Převážel je v noci tramvají k sobě domů.
Kdysi měl ještě domov – tedy Ondřej, král pavouků – nepovedený synek bývalého komunistického vládního pilota. Děda bojoval u města Stalingradu a vyprávěl malému Ondřejovi, jak válčili proti Němčourům bez nábojů a bez jídla, jenom rukama a nožem. A tak už ve škole se Ondra dohadoval se svými kantory a byl tak od mala problematické dítě. Tatínek ho nechtěl brát sebou na tehdejší vládní recepce, jelikož Ondřej vždycky dával otevřeně najevo své názory. Rodiče raději brali otcova syna z prvního manželství, aby zapůsobili na ostatní jako vzorná socialistická rodina. I později, kdy už Ondřej dostudoval biologii a dal se na dráhu dopisovatele nejrůznějších novin a časopisů, mu i současná politická garnitura zakázala přístup a rozhovory s politiky. Ondřej dobře věděl, že určitá cenzura existovala a existuje i nadále. Bál se jen toho, aby tenhle státeček neskončil v rukou malé skupiny boháčů, která si bude najímat armádu na ochranu proti případné vzpouře chudiny. Už teď se státní aparát a policie s bezdomovci příliš nemazlí. To jen tatíček Masaryk nechal vystavět nynější Thomayerovu nemocnici jako ubytovnu pro lidi bez domova. Teď v tomhle prazvláštním čase se „bezdomáči“ perlustrují a buzerují, dochází i na násilí.
Takže Ondřej mi nakonec předal taky svrab, který jsme museli dost obtížně likvidovat. Sám chtěl co nejdřív odjet žít do ciziny, do Francie, prostě do země, kde se k chudákům, jako byl on, chovají alespoň trochu slušněji. Taky se snažil sehnat nějaké zaměstnání, jednu dobu prodával časopis Nový Prostor a bral i jakousi nejzákladnější podporu, ale cítil se být v produktivním věku a chtěl ještě něco dokázat. Jeho šlachounovitá postava s dlouhými nepěstěnými vlasy – to byl jeho zjev – jiný nabídnout nemohl. Teď se hodně dá na pořekadlo „šaty dělaj člověka“ a taky platí „chléb a hry“ jako ve starém Římě. Prostě Ondřej si víc rozuměl s těmi svými jedovatými zvířátky, když mu ani ty nejhrozivější neublížily. Malého roztomilého hravého koníka, kterého chodil krmit do stáje a občas na něm jezdil, dal majitel na porážku, protože ho nechtěl dál vykrmovat. Ondřej bohužel nesehnal peníze, aby oblíbeného koníka vykoupil.
Smůla a neštěstí se s ním táhlo jako v nějaké smůlovaté pohádce. Jeho rodina se už před časem z Prahy odstěhovala, řekli: „Ondřeji, je ti přes osmnáct, tak se starej!“ Rodiče děvčat, s kterými se Ondřej stýkal, zastávali názor, že s takovým budižkničemu, jak se už podle vzhledu Ondřej jevil, se nemá cenu vůbec zahazovat. A tak zůstával úplně sám. I když šplhal po vápencových skalách a lopotil se v hlubokých jeskyních, kde se kamarádil už jen s netopýry. Bratřil se s všemožnou havětí, zalézal jako medvěd huňáč na Petřín do svého malinkatého stanu. Čas od času chodil se svými kamarády do hospůdky „Na vandru“ poslechnout si zvečera country nebo jazzovou muziku. Obzvlášť když měl na pivko, v kapse pár kusovek a chuť si promluvit s obyčejnými lidmi. Potřeboval – prostě jako my všichni – alespoň kousíček toho známého lidského tepla a nevadilo mu při tom, že na něj ostatní koukají jako na cvoka a hlavně jako na asociála. A tak si šetřil na Francii každou korunu, chtěl žít v teploučku někde u moře, nakonec také i mezi slušnými lidmi a věděl, že tam na něj nebudou tak koukat skrz prsty.
Mezi tvory Homo sapiens (největšími predátory na zemi) se mu žilo těžko, ale přesto dokázal najít pár trvalých přátel, se kterými si občas i rozuměl a kteří mu čas od času pomohli. Svého času jsem mezi ně patřil i já, nežli mě, jak už jsem zmínil, poctil náloží svrabu. Mohl jsem si po právu říkat, že pro dobrotu na žebrotu, ale nakonec jsem to neříkal a pozdě, leč přece Ondřejovi odpustil. Stejně tak jako další podobné existence jsem ho ve své mizerné náladě zapudil. Už se asi nevrátil, je příliš hrdý, prostě se mu nechce, jako ostatním jemu podobným, nechat se dál ponižovat. Vždyť už žije i tak ponížený na samé dno existence. Prostě bezdomovec zvaný Král pavouků!
