Se svými dospívajícími dětmi jsem hrávala takovou hru. Přijdu domů, tam hrozný nepořádek, hromada neumytého nádobí. Říkám: „Co to nádobí?“ Nic. Říkám: „Někdo ho musí umýt.“ Nic. „Myslíte, že to nádobí, ze kterého jsem nejedla, mám umýt já?“ Hm.
A jiná verze. Já: „Už máš to potvrzení?“ Syn: „Nemám.“ Já: „Tys tam nebyl?“ Syn: „Ale jo, byl, ale tam seděla taková padesátiletá baba za přepážkou, hned mi vynadala, tak jsem odešel.“ Já: „Aha. Padesátiletá baba. Taková jako já?“ Syn: „Ale ne, mámo, ty přece nejsi….“ Hm.
Padesátiletá baba za přepážkou je jedním z přetrvávajících stereotypů. Musí být vždycky šeredná, protivná, hloupá, neschopná, pomalá. „Jako já?“ zněla by moje otázka, kdyby to můj syn ještě říkal. Naštěstí už je dospělý a své přidrzlé výroky opustil. Společnost jako celek se však chová jako on, když mu bylo osmnáct. To už byl sice velký, měl občanku a volební právo, ale ve skutečnosti byl stále ještě dítě, které bez dozoru a pomoci neumí mít svoje věci v pořádku a svádí to na druhé. Výsledkem je statistika, podle níž je nejsnáze propustitelnou a nejhůře zaměstnatelnou osobou u nás žena přes padesát. Jaká je ale ta „padesátiletá baba za přepážkou“?
Tisíc míst
V roce 1990 jí bylo kolem třiceti. Když přišla poprvé o zaměstnání, protože její podnik se rozpadl v rámci privatizace, rozhodla se podnikat. Zkusila čajovnu, knihkupectví (s literární kavárnou), malou prodejní galerii... Chvíli to šlo, ale pak stouply nájmy a ceny energií, ukázalo se, že v nekuřácké čajovně jsou malé tržby a v prodejní galerii jdou na odbyt jen kýče. Zkusila se tedy trochu přizpůsobit, ale moc to nepomohlo. A tak od své ušlechtilé podnikatelské činnosti ustoupila. Pochopila, že takto podnikavě se můžou bavit jen ženy, které jsou zajištěné, protože podnik v nejlepším případě nic nestojí, spíš ale potřebuje dotovat. Ona si na zařízení obchodu musela vzít úvěr, který teď neměla jak splácet.
V té době vznikaly různé regionální noviny – modré Deníky s podtitulkem jednotlivých krajů. Našla si místo v tom, který působil v jejím městě, prošla rychle a úspěšně počítačovým kurzem, naučila se i fotit, ale za čas zjistila, že tyhle noviny po ní chtějí vlastně jenom drby a mordy. A pak napsala něco, co byla pravda. Někdo si stěžoval, šéf ji nepodržel a ona odešla. Celkem s úlevou.
Splátky někdejšího úvěru ji přinutily vzít cokoli, co bude volné, a tak se stala pokladní na dráze. Ráda a rychle si osvojila jízdní řády i slevy a s potěšením pozorovala, jací že lidé to cestují a kam. Tedy, když na to měla čas., Když se například před odjezdem rychlíku do Prahy udělala před pokladnou fronta, v níž mnoho lidí ani nemluvilo česky, musela si pilně hledět práce. K tomu přibylo placení kartou, což bylo dost náročné. Ale zajímavé. Jenomže potom se počet pokladních radikálně snížil. Pokladna už je otevřená jenom přes den a večer a v noci si cestující můžou koupit lístek ve vlaku bez příplatku. Kdyby to byla ona, kdo zůstane zaměstnán jako pokladní, byla by ráda, že už nemusí chodit domů potmě ulicemi kolem nádraží, kde se v noci dějí podivné věci. Jenže bohužel zrovna ona patří mezi ty propuštěné. To už je jí čtyřicet.
Oříšek pro úřad
A teď se na ni podívejme, jak vlastně vypadá: ani sama neví, do jaké míry šediví, protože si už dávno barví vlasy na hezkou čevenohnědou barvu. Když měla kavárnu, chodila v sukních, potom, u novin, začala nosit kalhoty, připadala si tak neohroženější. K práci v pokladně si už musela pořídit brýle. Byly nekřesťansky drahé, ale je třeba říci, že jí sluší – rezavé obroučky jí dobře jdou k červenohnědým vlasům. Většina mužů v jejím věku ostatně vypadá podstatně hůř, jsou mnohem tlustší, zanedbanější a celkově protivnější.
V té době jí jeden známý nabídl místo ve své nové firmě. Vzala ho a nelitovala. Firma osm let fungovala dobře, další dva roky jakž takž a vloni skončila. Teď je jí padesát let a za ta léta ve firmě se rozhodně nezměnila k horšímu. Je pořád stejně nazrzlá, brýlatá, štíhlá, umí řídit auto, pracovat s počítačem, vést evidenci zboží, domluví se německy, je zběhlá v nejrůznějších zákonech a předpisech. A má už dospělé děti, takže má čas. Ale z jakéhosi neznámého důvodu patří mezi nezaměstnatelné.
Nechce už podnikat a ani nemůže, nedostala by úvěr. Nemá se k čemu rekvalifikovat, všechno, co potřebuje k zaměstnání, v podstatě umí. Tak často čte v novinách, že největší problém pro pracovní úřady je žena nad padesát, tak často to ostatně slyší na pracovním úřadě, že by se radši zřekla podpory, kdyby si to mohla dovolit než tohle poslouchat pořád dokola. Ale dovolit si to nemůže. Pracovala celý život, ale zajištěná není.
Když se člověk zamyslí nad tím, proč jsou tyhle spolehlivé, klidné, přátelské, zdatné a zkušené ženy těžko zaměstnatelné, musí si říci, že snad je to tím, že právě jejich vlastnosti zaměstnavatelé nehledají. Asi jsou jim nepříjemné ženy, s nimiž už není možné orat a vymetat, které rozumějí hospodaření i chodu institucí a nejsou zrovna oslněny předváděním nejnovějších manažerských postupů a manipulativních metod. Asi by bylo hloupé se na ně vytahovat a machrovat před nimi, když jsou ve věku jejich matek. A tak si ti nejistí nadřízení sice stále ve skutečnosti myslí, že nádobí má za ně umýt matka, ale protože to nemohou říct nahlas, alespoň takové ženy ve věku svých matek vedle sebe nestrpí. To tam radši budou mít nepořádek.
