Věřte mi, že bych si rád ještě někdy do hor zajel. Bohužel mi nyní sebrali invalidní důchod, aniž by došlo ke zlepšení zdraví, takže je splnění tohoto snu v nedohlednu. Pobyt na horách byl spojen se spoustou zážitků, které se mi vždy v zimě připomínají a o které bych se rád podělil.
Nejsem žádný zvláštní lyžař, ale lyžoval jsem rád. Moje kariéra začala v sedmé třídě, kdy jsme měli vyrazit se školou na lyžařský výcvik. Jelikož mám vrozenu jistou nešikovnost, rozhodl se tatínek s tetou, že mě zkusí ušetřit posměšků spolužáků a raději vyrazíme k tetě na chalupu, kde mě příbuzenstvo bude učit základům lyžování. Vyrazili jsme z Prahy do Strážného v Krkonoších podnikovým autobusem Barev a Laků k jejich horské boudě. Odtud jsem se měli dostat k tetě. Kvůli hlubokému sněhu se nedalo jít pěšky a tak mi nezbývalo nic jiného, než poprvé v životě připnout lyže. Teta mi ukázala pár základních pohybů a řekla „a teď jeď!“. Na cestě, která pěšky zabere slabou půlhodinku a zdatnému lyžař i trvá sotva pár minut, jsem se trápil hodinu a půl. Byly to spíš pády, kutálení se, v nejlepším případě občasné šourání sněhem, než jízda. Když jsem se konečně dobelhal na chalupu, vypadal jsem jako sněhulák. Teta prohlásila, že teď jsem prošel křtem zimních Krkonoš a zítra ráno začneme s pořádnou výukou lyžování.
I když jsem byl teprve školák, byl jsem tak zmrzlý, že mi dopřáli čaj s rumem. Druhý den ráno jsme vyrazili na svah za chatou. Teta mi předvedla, jak se sjíždí, zatáčí a pluží. Byl jsem strašně neohrabaný. Když po obědě tetě došla trpělivost, prohlásil tatínek, že bude lepší, když se to budu učit na rovince, takže jsme se vydali na nedalekou loučku. Teta se mě snažila usnadnit koordinaci těla průpovídkami. „Musíš jet jako medvěd, jedna dvě, Honza jde. Posuň dopředu nejdřív levou, za ní pravou a pak ti to půjde!“ Nešlo. Večer mě bolel celý člověk.
Druhý den ráno zůstal tatínek s tetou a příbuznými na chatě u rodinné diskuse a já byl vyslán samostatně na svah. Občas teta vykoukla z okna a volala: „No jak jsme tě to učili, neflákej se! Vstaň a opraš se!“ Po třech hodinách jsem rezignoval a šel si zahrát s bratrancem ping-pong. Ke zpátečnímu autobusu mě bratranec raději odvezl na sáňkách.
Pak se mi dařilo lyžím úspěšně vyhýbat až do doby, kdy se opět chystal lyžařský výcvik, tentokrát v prvním ročníku na učilišti. Dopadlo to neslavně. Byl jsem zařazen do posledního družstva, poté co jsem panu učiteli přejel lyže a skončil v nedaleké nízké smrčině. Potom, co ho spolužáci postavili znovu na nohy, se pan učitel zmohl jen na útrpný výkřik „ty jantare, co to děláš!“ Lyžařský výcvik skončil a já se rozhodl chodit už jen na běžky. Když jsem na nich sjížděl ze svahu, už předem jsem křičel: „Pozór, z cesty, neumím lyžovat, uhněte!“ Následně jsem skončil v závěji, kutálel se ze svahu nebo sjížděl po zadku.
Jednou jsme s maminkou byli v Harrachově, ona pěšky, já na lyžích. Byli jsme domluveni, že se sejdeme na chatě u Mumlavského vodopádu. Sjíždím z poloviční cesty na Voseckou boudu k místu srazu. Před chatou byla nešikovná zatáčka a u chaty naskládány lyže. Abych nezpůsobil škodu a nepoškodil je, elegantně jsem zahučel do závěje. Z chaty vycházeli lyžaři, já se nemohl ze závěje vyhrabat a proto křičím „pomoc, pomoc“! Když jsem se nedočkal žádné reakce, uvědomil jsem si, že to budou asi cizinci a tak jsem přidal „hilfe, hilfe!“ Nakonec mě postavili na nohy a to byl můj poslední lyžařský zážitek.
