NP č.513 > KulturaFranz FerdinandBenjamin Slavík

Intelektuální zamyšlení nad nejzábavnější kapelou tohoto měsíce.

Mezi nejzajímavější alba letošního roku zatím patří pátá nahrávka skotské taneční kytarovky Franz Ferdinand. Album Always Ascending může být pro českého posluchače atraktivní také proto, že si je bude moci poslechnout v živém provedení. Oceňovaná ostrovní skupina totiž začátkem března zahraje v pražském Fóru Karlín. Následující esej nenabídne ani tak recenzi povedené novinky, jako spíše zamyšlení nad tím, proč Franz Ferdinand patří k nejdůležitějším současným skupinám, které by neměly být podceňovány.


Skupina Franz Ferdinand patří ke kapelám, s jejichž potenciálem se lze poměrně snadno minout. To, co jejich alba, minimálně na svém povrchu, nabízejí, bývá stigmatizováno určitou banálností. Jejich nekomplikované písničky jsou chytlavé, vyzývají k tělesnému pohybu, ale zároveň také k tomu, aby si je posluchač zazpíval. Jsou zasazeny do takzvaně lehkého žánru, ke kterému bývá přistupováno s menší závažností nebo respektem než například k dílům hudebníků, kteří buď experimentují s formou, nebo promlouvají o těžkých tématech. Vášnivý tanec a zpěv, při kterých se uvolňují hormony štěstí, prostě implikují nižší uměleckou hodnotu, než jakou vykazuje hudba, která je reflexí tíživé situace (ať umělecké, či sociální). S kaž­dým hudebním stylem či konceptem jsou spojena určitá očekávání; způsob konzumace dané hudby pak bývá v přímém souladu s těmito danými předpoklady.


Po zarostlém písničkáři není žádáno, aby svého posluchače roztančil. Podobně na taneční kapelu není nakládán nárok, aby poslech jejích alb vedl k zamyšlení. Nahrávky Franz Ferdinand pak tento princip jednoznačně přesahují. Z toho důvodu mohou být hodnoceny jako „chytřejší", než je žánr, do něhož kategoricky náleží.


Objevování odložených potenciálů
Franz Ferdinand byli vždy kapelou reflexe; jejich alba mnohem více představovala „odpověď" na nějaký styl či koncept než gesto přihlášení se k němu. Skotská skupina kamarádů charismatického zpěváka a kytaristy Alexe Kapranose se svým eponymním debutovým albem přihlásila roku 2004. Tehdy vstoupila do prostoru všudypřítomného vášnivého znovuobrození rock'n'rollové poetiky. Mezi lety 1999 a 2003 totiž svá první alba vydaly americké kapely, které se hlásily k odkazu zapomenutých buď garážových, nebo post-punkových skupin: The White Stripes, The Strokes, The Kills, The Rapture, Yeah Yeah Yeahs či Interpol. Vzhledem ke skutečnosti, že všichni tito nastupující umělci získali nejen respekt, ale rovněž popularitu, začali představovat plakátový model hodný kopírování. První deska Franz Ferdinand pak mohla být interpretována coby reflexe tohoto jevu.


Jejich tvorba tehdy byla spojena s nálepkou post-punku, tedy hudebního stylu, který je ve většině případů již z podstaty temný, depresivní, intelektuální, sebedestruktivní. Přestože byli Franz Ferdinand s jeho estetikou přímo spojení, jejich písničky byly veselé, zpěvné, taneční; pozitivní nálada, již obsahovaly, byla silně nakažlivá. Tvrdit, že hráli post-punkovou parodii, by k nim ale nebylo dostatečně citlivé. Skotská kapela spíše dokázala v tmavých post-punkových strukturách objevit světlé barvy. Nejednalo se o novou definici, spíše oživení v minulosti opomíjeného potenciálu.

 

Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.

Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.

Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.


autor / Benjamin Slavík VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Jak vylepšit mainstream / Benjamin Slavík > NP č.424 > Referát Kulturní kritika teskní nad propastí zející mezi hloupými mainstreamovými prefabrikáty a náročným, sebestředným uměním. Několika umělcům se ale daří balancovat v kýženém meziprostoru. číst dále Tajemní spasitelé / Benjamin Slavík > NP č.421 > Dějiny přítomnosti Co mají společného Batman a Iron Man se Spidermanem? A k čemu potřebujeme každý rok nového superhrdinu? číst dále Popkultura za lunaparkem / Benjamin Slavík > NP č.419 > Téma čísla Devadesátá léta v popkultuře jsou svatá, platí za něco lepšího a chytřejšího. Zatímco nostalgici doufají, že se „devadesátky“ v nějaké podobě vrátí, skeptici se ošívají, že nelze zapomínat na jejich zápory. Pravda může být přesně mezi oběma pohledy.   číst dále Je Klusákův Daliborek ještě dokument? A nebo není? A není to vlastně úplně jedno? / Benjamin Slavík > NP č.501 > Kultura Benjamin Slavík a jeho úvaha o nepotřebnosti jistot a koncepcí slibujících jasné řešení. Jsou metody práce Víta Klusáka legitimním filmařským postupem? A co výsledek říká o Klusákovi, o jeho Daliborkovi a také o nás, divácích? číst dále Písně, které odpojují hlavu / Benjamin Slavík > NP č.499 > Téma čísla Úvaha o vhodné hudbě k běhání, v níž nezazní jméno jediného interpreta číst dále LCD Soundsystem. Váš svět zavřený do padesáti minut zvuku. / Benjamin Slavík > NP č.505 > Kultura Když se LCD Soundsystem před několika lety s hudební scénou rozloučili, nejeden hipster brečel. Teď, když se newyorská skupina vrací s albem American Dream, dost možná by brečel znovu. číst dále Björk a její sebepoznání / Benjamin Slavík > NP č.510 > Kultura Tajemná Islanďanka Björk je už více než dvacet let jednou z nejzajímavějších, ale zároveň nejnáročněji uchopitelných umělkyň na hudební scéně. Její deváté album Utopia pak představuje její dost možná nejvíce spirituální nahrávku. číst dále Vyprávění o světě, který nechcete zažít / Benjamin Slavík > NP č.511 > Kultura Ruský snímek režiséra Andreje Zvjaginceva, oceněný Zlatou palmou z Cannes, bývá popisován jako hodně temná alegorie současného Ruska. Benjamin Slavík vás ale v interpretaci filmu Nemilovaní vezme o pořádný kus dál. číst dále
celý archiv