NP č. 567 | Naděje

Titulní strana

Naději nemá smysl kdesi vyhlížet, naději je třeba v sobě aktivně pěstovat a uchovávat. Skvělým příkladem toho jsou naši prodejci, kteří nepřízni osudu čelí aktivně a často s humorem a nadhledem. Požádali jsme i je o to aby zkusili ve svých příbězích číst optimističtějším tónem, nenechte si jejich texty i vzkazy čtenářům ujít na konci vydání.

 

K děkovným vzkazům vám, našim čtenářům, se připojuje i celý zbytek Nového Prostoru. My všichni, tím myslím NP, jeho prodejce i čtenáře, jsme zažili bezprecedentně těžký rok. Bylo by fajn napsat, že jsme to
zvládli a hotovo a že jsme o to silnější, kdybychom netušili, že příští rok bude možná ještě těžší.

 

Ale to je právě ta naděje. Tiskneme časopis, který prodejci prodávají a vy jej kupujete a čtete, protože všichni sdílíme naději, že má smysl se o něco snažit. A sdílíme víru, že pozitivním náhledem na svět jdeme lepšímu světu naproti. Nebo jak říká již citovaný profesor Höschl: „Svým očekáváním
budoucnost de facto přitahujeme."

Když se mluví o naději, tak nějak automaticky vzhlížíme k budoucnosti. Naději bereme jako něco, co nám dává pocit jistoty, že jednou snad bude lépe. Přitom je to vlastně jinak. Možná tomu napomáhají ustálená úsloví jako „naděje umírá poslední", která nás podvědomě navádějí k tomu, vnímat naději jako poslední ve sledu nějakých dějů. Naděje jako záchrana, která na nás někde v budoucnosti trpělivě čeká?

Slavný český psychiatr Cyril Höschl nám v rozhovoru předestřel trochu jiný pohled.


Naděje v jeho podání, to je naše schopnost číst skutečnost v pozitivnějším smyslu. A dodává: „Nemusím se přitom upínat někam do budoucnosti. Už tím, že skutečnost, to, co se mi děje, čtu optimisticky, mě může učinit jednak šťastným a jednak schopnějším tu svou situaci chápat. Když čtete svou situaci
negativně, zároveň ztrácíte motivaci s tím něco dělat."


V tomto čísle jsme spolu s našimi dopisovateli vyhledali a oslovili několik lidí, kteří našli sílu vzdorovat nějaké nepřízni a rozhodli se číst ve svém životě optimističtěji. Svůj příběh nám mimo jiné vypráví Romana, která se rozhodla trauma ze znásilnění a ztráty dítěte překonat projektem, který dává jí a dalším ženám sílu a inspiraci k intimnímu sdílení.

 

Poslouchali jsme vyprávění starého pana Janovice, básníka, který v sobě náhle objevil strhující sílu inspirace, byť už to ve svém věku ani nečekal a byť impulzem byl nejdříve strach z epidemie. A že naději je třeba občas jít hodně naproti a všemu navzdory, to ví dobře další naše respondentka Kateřina, která
coby psycholožka na rehabilitační klinice Malvazinky hledá ostrůvky naděje i u lidí komunikujících
jen mrknutím. „Nedávno mi jeden pacient upoutaný na ventilátor po úvodním seznámení začal povídat, respektive psát a posunkovat vtipy," říká.

náhled
náhled
náhled
celý archiv